Nová výzva (závěr)

Tak jo. Dostala jsem se do páté linie. Svedla opětovný souboj s někým, kdo se snažil vypadat jako já. Tak mi tedy řekněte, na co tu ještě čekám?

Rotace.
Moje tělo začalo rotovat.
Nejprve pomalu.
Pak rychleji.
Než jsem stihla zformulovat myšlenku, jestli se otáčím já nebo ta pátá linie kolem mě, roztočilo mě to na takovou rychlost, až jsem cítila, jak se mi mozek snaží vyskočit z hlavy.

Magie.
Pomáhá vždycky.
Pomocí magie jsem se i v otáčení dokázala stabilizovat.
Mozek i další vnitřnosti se uklidnily a moje tělo si na to otáčení zvyklo.

A pak se všechno zastavilo.
Ne postupně.
Najednou.
Jako by žádný pohyb nebyl.
Počkala jsem, až si budu jistá, že můžu otevřít oči.
A pak jsem je teprve otevřela.

„Tady je Natálie,“ zaslechla jsem dívčí hlas a ohlédla jsem se po jeho zdroji.
Erika.
V Květnově bytě.
Nikde žádná zpráva napsaná kečupem.
Květen stál za ní a vševědoucně se usmíval.
„Dokázala jsi to,“ řekl tiše.
„Co?“ chtěla jsem vědět, „co jsem dokázala?“
„To, co řekl Tomáš Kašička, přece,“ řekla Erika hlasem, který zněl tak, že nechápe, jak můžu být takhle nechápavá.
„A co vlastně řekl?“ chtěla jsem vědět.
Erika mi podala sluchátka.
Když jsem si je nasadila, kývla hlavou a stiskla malý čudlík.
A najednou se mi všechno vrátilo.
Hlas Tomáše Kašičky říkal jasně:
„Vy jste Proskurnice Sarančová. Vy jste nejsilnější mág na světě. Vy nás všechny zachráníte.“
„Ty jo,“ pokývala jsem uznale hlavou a vrátila Erice sluchátka. A pak jsem se zeptala: „Jak jsi dokázala, aby to řekl celé?“
Erika pokrčila rameny a pak vyprskla smíchy: „Holčičí tajemství.“

Šla jsem domů.
V trafice jsem si koupila noviny.

A všimla jsem si, že se posunul i čas.
O více než měsíc zpět.
Takže atletický závod, na kterém Naděžda Přepechalová potkala Naděždu Nadrchalovou teprve bude.
A proč bych nemohla být u toho?

Řeznictví Karlík.
Schválně jsem se podívala, jestli je vedle něj nebo někde poblíž řeznictví Karfík.
Nebylo tam.
Namísto toho tam byla pekárna Tománek.
Kopie zmizely.

Stadionem se přelévalo dusno srpnového odpoledne. Na tribunách se mísila vůně rozpáleného asfaltu, sladkých limonád a napětí rodičů, kteří věřili, že právě dnes se jejich děti dotknou hvězd.
Blondýna si uhladila sukni, usedla, a podívala se na dráhu. „Za chvíli běží moje dcera,“ řekla, jako by to byla jen zdvořilostní poznámka. „Čtvrtá dráha, číslo třicet šest.“
„Já vím,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. „Vy jste paní Naděžda Přepechalová, vaše dcera se jmenuje Světlana a určitě tento závod vyhraje.“
„Jak to víte?“ podívala se na mě s údivem.
„Dost se o sportující mládež zajímám,“ pronesla jsem s úsměvem.
„Asi budete novinářka,“ hádala paní Přepechalová. „Nebo něco takového.“
„Zeptám se vás,“ změnila jsem směr hovoru, „paní Nadrchalovou jste tu náhodou neviděla?“
„Tu vůbec neznám,“ zavrtěla Naděžda Přepechalová hlavou. „Kdo to je?“
„Teď už asi nikdo,“ mávla jsem rukou a pomalu jsem se zvedla. „Tak ať to té vaší Světlance hezky vyjde.“
Odcházela jsem a věděla, že mě Naděžda Přepechalová sleduje. Prošla jsem branou stadiónu ven. Šla jsem rovně a usmívala jsem se.
Zase jsem jednou dala svět do pořádku.
Ukázala jsem, co dokáže Natálie.
I když vím, že Proskurnice Sarančová nikdy nezmizí.
A taky vím, že to nebude trvat dlouho a zahučím do dalších dobrodružství.