Nová výzva (6)

Řeka, která přináší smrt. Hmota, která v ní plyne, není voda. Jsem na břehu a potřebuji se dostat na druhou stranu.

„Jsi mág,“ řekl ten tvor, podobný gorile.
„Vím,“ odpověděla jsem a vzpomněla jsem si.
Stará vzpomínka na něco, co existovalo ještě dříve, než existovalo to, čeho jsem byla nyní součástí.
Kouzlo možná primitivní, ale dost silné, právě proto, že mu každý jednoduše rozumí.
Mojžíš.
Udělala jsem krok k řece.
Ta divná hmota, která se jí valila, se nacházela ani ne centimetr od špiček prstů na mých nohou.
Zavřela jsem oči a natáhla obě ruce před sebe.
Soustředila jsem se.
Pomalu jsem začala rozpažovat.
Řeka se pomalu, jako by se bránila, začala rozestupovat.
Ne moc.
Vytvořila štěrbinu širokou sotva dva metry.
Tolik bude stačit, abych prošla.
Zatím jsem však projít nemohla.
Horko, které z mezery sálalo, by mě uškvařilo téměř okamžitě.
Naklonila jsem se k mezeře a foukla.
Ne obyčejným dechem.
Přidala jsem k němu vítr, takový, který vane vysoko nad nejvyššími horami a který zchladí i peklo.
Hmota i dno řeky zasyčely a zvedly se z nich mohutné oblaky páry.
Cítila jsem, jak teplota v mezeře klesá.
Na okamžik jsem zaváhala, až pak jsem vykročila.
Krok.
Druhý.
A další.
A spousta dalších.
Najednou jsem byla na opačném břehu.
Otočila jsem se a pomalu spojila ruce.
Řeka se začala znovu spojovat a zase se roztekla, jako by se můj přechod nikdy nestál.
„Teď už víš,“ zavolal z protějšího břehu ten podivný tvor, „že sem nepatříš a musíš pokračovat.“
Otočila jsem se a kráčela dál k cestě do čtvrté linie.

Prales skončil okamžitě, jako by ho někdo usekl.
Přede mnou se rozprostírala savana.
Zapojila jsem svou intuici a ta mi ukázala cestu stále vpřed, jen mírně doleva.
Vždy na krok přede mnou.
A jakmile jsem ten krok udělala, příroda za mnou se zavřela, jako by tam nikdy nikdo nešel.
Až po dvou hodinách jsem uviděla to, co jsem hledala, aniž bych věděla, že to hledám.
Čerpací stanici.
Logo na vývěsním štítu mi nic neříkalo.
Trvalo ještě půl hodiny, než jsem k ní došla a než jsem vešla dovnitř.
Tam mě překvapila klimatizace.
Prodejna byla prázdná.
Bez zákazníků a bez obsluhy.
Regály plné věcí, které tu nikdo nevyužije.
Energetické nápoje a tyčinky.
Balené bagety.
Plyšoví medvídci.
Mapy silnic, které tu nejsou.
Našla jsem regály s oblečením.
Vzala jsem si všechno čisté a suché, co jsem potřebovala.
A našla jsem i sprchový kout.
Kupodivu v něm tekla normální voda.
Obyčejná, chladná a skutečná.
Nechala jsem ji po sobě stékat dost dlouho na to, aby ze mě smyla pot, špínu, prales a tíhu třetí linie.
Pak jsem svoje špinavé věci hodila do odpadkového koše.
Zaslechla jsem tupý zvuk dopadu.
A když jsem se do odpadkového koše podívala o sekundu později, nic v něm nebylo.
Tento svět si sám po sobě uklízel.
Oblékla jsem si čisté a hlavně suché nové oblečení a začala jsem se rozhlížet.
Vím, že průchod do čtvrté linie bude na nejméně nápadném místě.
Nenápadné dřevěné dveře.
Otevřela jsem je.
Kumbál.
Úklidový kumbál.
Koště, mop, kbelíky, pach chemie.
Na protější zdi červené tlačítko.
Neoznačené a všeříkající.
Teď nebo nikdy.
Nadechla jsem se, vydechla a červené tlačítko stiskla.
Svět se zlomil.
Ani se nezhroutil, ani nezmizel.
Prostě se přepnul.

Stála jsem na poušti.
Žádná čerpací stanice, žádná savana. Jen slunce, duny, ostrý vítr a nekonečný prostor.
Čtvrtá linie.

Poušť.
Nepřátelská bez snahy navádět.
Upřímná ve své prázdnotě.
Slunce viselo nad hlavou jako rozsudek bez možnosti odvolání.
Písek se mi sypal do bot, do vlasů, do záhybů oblečení.
Zaváhala jsem.
Věděla jsem, že za čtvrtou linií existuje pátá.
Ta, ve které jsou uvězněni Květen a Erika.
Ta, do které nesmím nedojít.

Má smysl jít dál?
Má smysl někoho zachraňovat ve světě, ve kterém děti znají jména, která měla být dávno zapomenuta?
Ve světě, ve kterém jsem se sama stala cizorodým prvkem?
Pak se ozvalo mávnutí křídel.

Sup.
Nesnesl se z oblohy.
Nevynořil se z dálky.
Najednou tu prostě byl.
Přistál přede mnou s těžkým a důstojným klidem.
Jeho peří bylo zaprášené.
Jeho oči nepříjemně ostré.
Díval se na mě jako někdo, kdo mě znal dříve, než jsem se vůbec narodila.

„Musíš jít,“ řekl chraplavým, ale pevným, lidským hlasem.
„Kam?“ zeptala jsem se.
„Pořád rovně,“ ukázal zobákem.
„Nesmíš se zastavit. Nesmíš se otočit. Nesmíš udělat krok vlevo ani vpravo,“ pokračoval. „Ani kdyby ti jazyk vyschl na kámen. Ani kdyby tě smrt líbala na rty.“
Mlčela jsem. Tato pravidla byla starší než magie.
„A když něco z toho poruším?“ zeptala jsem se opatrně.
„Zůstaneš tady,“ řekl věcně. „V zapomenutí.“
„Navždy?“ chtěla jsem vědět.
„To slovo tady nedává smysl,“ pronesl.
Přikývla jsem a udělala první krok.
Pořád mě sledoval.

Za první dunou se svět rozpadl v pohybu. Písečná bouře mi vyrazila dech. Vítr mi cuchal vlasy, písek bodal do obličeje jako tisíce jehel.
Miliony jehel.
Instinkt křičel, abych se zastavila, abych utekla.
Neudělala jsem nic z toho.
Soustředila jsem se na své kroky.
Vzpomněla jsem si na supa a jeho pravidla.
Zvedla jsem ruku. Klidným pohybem, bez hněvu.
Bouře se utišila.
Písek spadl dolů.
Vítr umlkl a svět se zase narovnal.
Věděla jsem, že čtvrtá linie už nemá sílu mě zastavit.
A že pátá je čím dál blíž.

Věděla jsem, že v mé cestě není rovně směr; že je to rozhodnutí. Poušť se měnila bez toho, aby se opravdu měnila. Písek byl chvílemi šedý, chvílemi zlatý, avšak vždy hořký a suchý.
Narazila jsem na vodu.
Nebyla to řeka, jezero nebo moře.
Jen neurčitá nehybná vodní hladina.
Na jejím břehu leželi lvi.
Velcí a s hřívami slepenými solí a pískem.
Sledovali mě otevřenýma očima, ale ani jeden z nich se nezvedl.
Jako by věděli, že nejsem kořist.
Vešla jsem do vody.
Nejdříve mi sahala po kolena.
Pak po pas.
Byla studená, ale nikoli nepřátelská.
Na druhé straně jsem z ní vylezla, ani jsem se neohlédla.
Svět si mohl odškrtnout další zkoušku.

Prošla jsem skupinou lidí na velbloudech.
Zahalené tváře, temné oči, neklidné ruce.
Něco na mě pokřikovali.
Rukama dělali gesta, která měla být urážlivá – avšak byla pouze prázdná.
Šla jsem skrz jejich hluk, jako kdybych byla poryvem větru.

Pak se země přede mnou zlomila.
Bezedná jáma.
Tak temná, že pohlcovala světlo.
Moje instinkty opět křičely, ať se zastavím a otočím.
Tomu jsem nesměla podlehnout.
A tak jsem udělala krok vpřed.

Jámu to zaskočilo.
Nebo svět.
Nebo pravidla.
Černota se zavřela, jako by tam nikdy nebyla.
Mohla jsem jít dál.
A zase na mě čekal sup.
„Už se můžeš zastavit,“ řekl klidně.

Stál přede mnou a jeho oči už nebyly přísné.
Byly konečné.
„Jsi u cíle,“ pronesl klidně.
„Jak ten cíl poznám?“ chtěla jsem vědět.
Otočil se a ukázal zobákem za sebe.
„Najdi strom, který má jen jednu větev,“ řekl.
Poušť se zvlnila.
A já ten strom uviděla.
„Dotkni se té větve oběma rukama a nepřemýšlej, jestli je to správné,“ bylo poslední, co jsem od supa slyšela.

Přišla jsem ke stromu a dotkla se jeho jediné větve, která trčela z kmene jako otázka bez odpovědi, oběma rukama.
A svět se zase změnil.

Pátá linie neměla obzor.
Jen nekonečnou plochu a šero, které bylo příslibem tmy.
Vzduch byl až nepřátelsky klidný.
Zase jsem jednou nevěděla, kudy a kam.
Jediné, co jsem věděla, že tady někde jsou uvězněni ti dva.
Květen a Erika.

„Natálie.“
Hlas byl klidný, tichý a dokonale srozumitelný.
Ozval se přímo za mnou.
Otočila jsem se.
Stála jsem zase jednou sama proti sobě.
Ta druhá byla mou téměř dokonalou kopií.
Stejná výška.
Stejný postoj s rameny mírně nakloněnými vpřed.
Jen oči byly jiné.
Rychlejší a bdělejší.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se klidně.
Ta druhá se zasmála.
„Já jsem tvé pokračování,“ řekla. „Ty ses vyčerpala. Já půjdu dál. Budu novou Natálií. Změním lidský svět k nepoznání.“
„Odmaskuj se,“ řekla jsem klidně.
Úsměv té druhé se rozšířil.
„Přinuť mě,“ pronesla ironicky.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nebudu tě nutit,“ řekla jsem znovu a zase klině.
Roztáhla jsem prsty a nechala působit magii.
Ne jako útok.
Jako pravdu, která nemá žádnou trpělivost se lží.

Ta druhá se chvěla.
Ne jako při epileptickém záchvatu.
Jen jemně.
Jako odraz ve špatném zrcadle.
A postupně ztrácela jednotlivé vrstvy.
Ne kůže, ale významy, role a přijaté tvary.
Čekala jsem.

Nakonec přišla i o poslední vrstvu,
Přede mnou stála o hlavu menší Asiatka.
Hubená.
Napjatá.
Její oči už dávno přestaly očekávat spravedlnost.
„Ty jsi,“ zeptala jsem se opatrně, „Japonka?“
Dívka se zatvářila štítivě.
„To mě uráží,“ vyprskla. „Jsem Korejka.“
Poslední slovo zaznělo jako úder.
Národnost měla váhu osudu.
„A ty jsi zabila mého tátu,“ dodala.

Něco se mi sevřelo v hrudi.
Stín vzpomínky.
Slovo, které nemělo tvar.
„Kdo byl tvůj otec?“ zeptala jsem se opatrně.

Dívka sáhla do kapsy, vytáhla odtud vizitku a jedním pohybem mi ji hodila k nohám.
Zvedla jsem ji a přečetla jsem si jméno.
Yeon-wu Varga.
Ostré, přesné, definitivní.

„To nedává smysl,“ řekla jsem.
„Varga byl virus. Nebyl to člověk.“

Korejka se usmála nadřazeným úsměvem – jako někdo, kdo si o sobě myslí, že ví o světě víc než všichni ostatní.
„Varga nebyl omezen jedním tělem,“ odpověděla. „Bral si podoby těch, které napadl. Ne jen částečně. Úplně dokonale převzal jejich gesta, hlas, minulost, všechno. Jedna z těch podob byla korejská.“
Na chvíli se jí zaleskly oči.
„A v té podobě byl mým otcem,“ dodala.

Pochopila jsem, že pravda nemusí být logická, aby byla ničivá.

Podívala jsem se na ni ne soucitem, ale magií. A pochopila jsem, proč mě chtěla přelstít.
Byla slabá.
Měla jen zbytkovou magii, která držela pohromadě jen díky jejímu vzteku a sebestřednosti.
A nevěděla o tom.
Nechala jsem ji mluvit dál.
O křivdě.
O bolesti.
O nároku.
O tom, jak by svět vypadal, kdyby místo mne dostala šanci ona.
Když jsem pohla rukou, nebyl v tom hněv. Jen rozhodnutí.
Magie se nepřevalila jako vlna.
Chirurgicky přesně z té malé holky odpadávala.
A vstupovala do mne.
Jako by mi patřila vždycky.
Dívka ztichla, protože teprve teď si všimla, co se děje.
„Pomůžu ti,“ řekla jsem.
„Lžeš,“ odsekla.
„Ani v nejmenším,“ ujistila jsem ji. „Vrátím tě do země tvých předků.“

Yeon-wu se vzepřela. Bránila. Křičela, ale nic jí to nepomáhalo. Magie ji objala, sevřela jako dopis bez adresy a odnesla.
Byla pryč.
Dozvuk přenosu jsem ještě chvíli cítila.
Viděla jsem jen útržek.
Oprýskané stěny.
Budova s mřížemi v oknech.
Těžká brána a beton.
Dětský křik.
Sirotčinec.

Jen jedno mi nebylo jasné.
Ne proto, že bych byla hloupá.
Naopak proto, že svět někdy schválně zůstává neurčitý.
Uvědomila jsem si, že nevím, do které Koreje jsem Yeon-wu přenesla.
Pátá linie okolo mě ztichla.