Nová výzva (4)

Potkáte malého kluka, který řekne něco, co nečekáte, že uslyšíte. Jenže on to nedořekne celé. A pak potkáte druhého kluka, téměř stejného dvojníka. A najednou někdo, koho potřebujete, zmizí.

Vyšla jsem znovu ven z toho domu, ve kterém visel na stěnách pach cizího vzkazu napsaného kečupem.
V zátylku se mi usazovala těžká nervozita.
I když večer ještě nezačal, vzduch byl až nepříjemně chladný.

Té ženy jsem si původně nevšimla, vnímala jsem ji jen periferním viděním.
Jenže jsem si uvědomila, že ona na mě naopak kouká velmi soustředěně.
Nebo spíš vystrašeně.

Šla jsem k ní.
Vypadala, že ji zároveň přitahuji a zároveň odpuzuji.

„Dobrý den,“ oslovila jsem ji.
„Já…,“ řekla, zajíkla se a pokračovala, „já se jmenuji Naděžda Přepechalová.“
A pak, se zvláštní směsicí šoku, zděšení a opovržení v očích, dodala: „Před necelou hodinou jsem viděla z toho domu vycházet ženu. Ta vypadala stejně jako vy. I stejně oblečená. Dokonce i ten rukáv u bundy,“ kývla hlavou k mé levé paži, „měla prodřený na stejném místě. A vedla s sebou nějakého starého pána a malou holku.“

Zalapala jsem po dechu.
Určitě šlo o Května a Eriku. Ale jak jsem se do toho zamotala já?
„Přitom já jsem přišla teprve před pár minutami,“ řekla jsem po chvíli.
„Ano, vím,“ pokračovala svým poněkud nešťastným hlasem. „Víte, to není poprvé, kdy vidím někoho a taky někoho dalšího, kdo vypadá stejně. Třeba moje dcera…“

***

Domů jsem došla po dalších téměř dvou hodinách.
Ta žena, Naděžda, mi popisovala, jak potkala svou dvojnici, jak její dvojnice měla dceru, dvojnici Naděždiny dcery, a kolikrát dále narazila na případy dvojníků.

Pokoušela jsem se poskládat mozaiku, která se neustále rozpadala na kusy.
Květen.
Jeho lišácký úsměv, za nímž se skrývaly staleté zkušenosti.
Erika.
Holka, jejíž dětské oči nesly váhu, kterou by žádné dítě nést nemělo.
A pak se to stalo.

Mé vlastní myšlenky se sevřely, ohnuly a vytvořily obraz.
Najednou stáli oba uprostřed mého pokoje.
Květen a Erika.

První promluvila Erika.
„Přijď nás vysvobodit,“ řekla, jako kdyby to bylo to nejjednodušší na světě. „Jsme uzavřeni v páté linii.“

Pátá linie.
O těch slovech jsem slyšela za tu dobu, kdy jsem nejmocnějším mágem, mockrát. Linií je prý sedm. Nebo devět. Nebo taky dvanáct. V tom se prameny liší.
Lidský svět je první linie.
Málokdo se dostal dál než do druhé.
A většina z nich se nikdy nevrátila.

„Abys mohla procházet mezi liniemi,“ pronesl klidným a pevným hlasem Květen, „musíš najít něco, co do světa v té linii, ve které se nacházíš, nepatří. To je pokaždé klíč. Bez něj zůstaneš uvězněná.“

Pak se na mě pohledem, který ani trochu nebyl dětský, podívala Erika.
„V parku nedaleko tvého domu je starý dub. Poznáš ho podle toho, že jeho větve připomínají příčky žebříku. Když vystoupáš do poloviny jeho výšky, najdeš tam něco, co nemá na stromě co dělat. To bude tvůj vstup do druhé linie.“

Natáhla jsem k nim ruku.
Avšak jejich obrazy se rozplynuly a byla jsem opět sama.

Bylo to riskantní rozhodnutí.
Na rozhraní mezi paranoiou a rozkladem reality nemáte na výběr.
Potřebujete fakta z cizího příběhu, abyste pochopili vlastní.
Posadila jsem se k pracovnímu stolu, položila dlaň na skleněný panel a zadala svůj IKM. Identifikační Kód Mága. Symboly na obrazovce se rozzářily a objevily se číslice a písmena, která by kdokoli pokládal za náhodu.
Ve skutečnosti to byl magický popis mé bytosti v systému.

Jako by se otevřely neviditelné brány.
I mezi mágy platí pravidla.
Jsem sice nejmocnější, protokoly však platí i pro mne.
Na monitoru se rozvinul příběh o životě Naděždy Přepechalové.
Nejdříve obyčejný příběh o běžeckém závodě.
A první překvapení.
Stejná, nebo aspoň velmi – až na barvu vlasů – podobná Naděžda.
Stejné datum narození.
Stejná postava.
Stejná dcera Světlana.
Drobné rozdíly jen v detailech.
Vizitky.
Přepechalová a Nadrchalová.
Auta.
Stejná barva, značka i model.
Téměř stejné SPZ.
Hledání dalších příběhů.
Cyklisté, plavkyně, tenisté.
Pokaždé dvojníci, pokaždé nerozhodnutelný výsledek.
Pak telefonát.
„Nic neříkejte, jinak uvrhnete svět do chaosu.“

Sledovala jsem, jak se Naděžda Přepechalová propadala do paniky.
A pak mi to došlo.
Její příběh nebyl varováním.
Byl zrcadlem.
Vždyť já mám taky dvojnici.
Tu, která odvedla Května a Eriku z jejich domu.
Kdo byla ona?
A kdo jsem já?
A která z nás je originál?
Mám hledat něco, co do každé linie nepatří.
A co když… Co když to, co do světa nepatří, jsem já?

***

Ráno.
Probudil mě zvláštní klid, který mi říkal, že dnes se něco změní.
Krátce po východu slunce jsem se vydala k dubu. Stál na svahu starého parku, kde se tráva už dávno prodrala asfaltem a lavičky měly víc polštářů než dřevěných latí.
Měl mohutný kmen a větve, které nad sebou tvořily žebřík.
Přesně jak mi řekla Erika.

Dotkla jsem se dlaní kůry.
Strom byl starý, možná starší než celý park.
Přesto jsem cítila, že tu něco nehraje.
Stromy by neměly působit vědomě.
Tenhle tak působil.

Začala jsem lézt nahoru.
Krok po kroku,
Větev po větvi.
Bylo to zvláštní.
Jako kdybych nelezla po stromě, ale nořila se do něčeho hlubšího a hustšího.
Svět kolem ještě víc ztichl.
A pak jsem to uviděla.

Zhruba v polovině výšky stromu se o kmen opíraly dveře.
Takové, které bývaly kdysi dávno ve stodolách.
Nikdy dřív tu nebyly, chodím do tohoto parku odmalička.
Přesto působily, že tu jsou po celou historii.

Prohledala jsem celý strom.
Listy, kmen, větve, dutiny.
Nic dalšího podivného jsem nenašla.
Jen ty dveře.

Zhluboka jsem se nadechla.
„Tak jo, zkusím, jestli je to všechno pravda,“ zabručela jsem pro sebe.
Dveře skřípaly, když jsem se o ně opřela.
Jako by věděly, co chci udělat, a nechtěly mě pustit.
Nakonec však povolily.
A já udělala krok do neznáma.

Vzduch se změnil.
Byl najednou chladný a vlhký.
Otočila jsem se, za mnou nic nebylo.
Jen mlha.
Pak jsem před sebou uviděla světla.

Dvě svítící koule, které se ke mně hlučně řítily.
Uskočila jsem stranou.
Vzápětí okolo mě projela mohutná parní lokomotiva.
Černá a obrovská.
Lesklá tak, až to děsilo.
A pak jsem to pochopila.
Tohle není můj svět.
Jsem ve druhé linii.

Kdysi jsem četla, že každému, kdo do druhé linie vstoupí, připomíná tamní svět sen, který je příliš přesný na to, aby byl snem, a zároveň příliš nepravděpodobný na to, aby byl skutečností.

Pach.
Kov, ozón a pára.
Stála jsem na perónu z litinových desek.
Pod nohama mi duněly vibrace strojů, které jsem sice neviděla, cítila jsem však, že tam hluboko pod povrchem jsou.
Nad hlavou se mi tyčily oblouky konstrukcí, jakési mosty z mosazi, mědi, skla, po nichž se plazily trubky a potrubí, ve kterém koloval horký vzduch.

Světlo nepřicházelo ze slunce, nýbrž z tisíců lamp, které visely v prostoru na ocelových kabelech.
Jejich světlo bylo mdle žluté, jako by ho kdysi někdo rozsvítil a od té doby neudržoval.

Přes mýma očima stála přesně ta lokomotiva, před kterou jsem před chvílí uskočila.
Stála klidně, jako lev, který si mě prohlíží.
Potrubí se chvělo, pára unikala z ventilů.
Ve světlometech se odrážela moje zkreslená postava.

Otočila jsem se.
Kam jsem dohlédla, nikdo nebyl.
Přesto jsem cítila, že mě někdo nebo něco pozoruje.

Mlha se vlnila a rozestupovala.
Začínaly se z ní vynořovat obrysy budov.
Vysoké, špičaté, z černého kovu a skla.

Nejhorší je, že při průchodu liniemi vás nevítá žádný infopanel, na kterém by bylo napsáno: „Vítejte v druhé (třetí, čtvrté, páté, atd.) linii. Zdejší svět je inspirován světem z tohoto-a-tohoto století v té-a-té zemi. Pro návrat do předchozí úrovně následujte zelenou šipku, pro přechod do následující úrovně následujte žlutou šipku.“
Ne.
Na všechno musím přijít sama.

Vymotala jsem se z té podivné železniční stanice a ocitla jsem se na ulici, která připomínala tunel.
Nad hlavou jsem neměla nebe, ale soustavu mostů a lávek, které se podivně křížily ve všech možných i nemožných směrech.
Nebylo vidět ani horizont – jen železo a mlhu.

Zaslechla jsem tichý šepot.
Ne řeč, spíš rytmus.
Monotónní šum, který vycházel z každé stěny a každého stoje.
Vědomí tohoto světa.
A pak mi to došlo.
Tohle není svět, který někdo vytvořil.
Tohle je svět, který se tvoří sám.
Neustále.

Někde mezi vší tou ocelí se něco pohlo.
Zaznělo to jako kovové kroky.
Nadechla jsem se, aby se mi netřásly ruce.

„Najdi něco, co sem nepatří.“
To se Květnovi řekne.
Jenže tady vše působilo tak cize a podivně, že se nedalo poznat, jak je to vlastně myšleno.
A pak mě něco přinutilo zastavit.

Uprostřed jakéhosi průchodu stál panel.
Stojan z lesklé oceli.
Nahoře mírně nakloněná obrazovka.
A pod ní klávesnice.
Klávesnice s obyčejnými písmeny.
S běžnou standardní latinkou.
Že by mi tu někdo zanechal nápovědu?

Dotkla jsem se klávesnice.
Byla skoro lidsky teplá.
Na obrazovce se rozsvítil nápis: „Zadejte dotaz.“

Nejdříve jsem se chtěla zeptat, jak najdu Května s Erikou, pak jsem se ovládla a pečlivě vypsala celý text:
„Je v tomto světě něco, co neodpovídá zbytku tohoto světa?“
Slova se objevila na obrazovce a zase zmizela.
Obrazovka pohasla.
Zalekla jsem se, že jsem to zablokovala.
Pak se obrazovka rozsvítila a objevilo se na ní:
„Zpracovávám…“
A pak za se dlouho nic.

Když už to vypadalo, že se odpovědi nedočkám, objevila se na obrazovce odpověď:
„Prvek neodpovídající charakteru tohoto světa detekován. Vzdálenost od aktuální polohy: 1863 mil.“

Jak v tomto světě bez horizontu a bez perspektivy určit vzdálenost 1863 mil?
Okamžitě jsem zadala další dotaz:
„Kde přesně?“
Na to se na obrazovce objevilo strohé:
„Přístup zamítnut.“

Někde v mlze se ozval smích.
Když jsem se ohlédla, nikoho jsem neviděla.
A když jsem se znovu ohlédla, ani ten panel už tam nebyl.
Jen jsem měla dojem, že nějaká neurčitá postava proběhla okolo potrubí.

1863 mil.
Lámala jsem si nad tím hlavu.
Jak se tady vlastně počítají míle? Jak je tady jedna míle dlouhá?
Padesát kroků? Padesát tisíc kroků?
Nebo sakra jak?

Motala jsem se tím světem, až mě začala přemáhat únava.
A pak jsem uviděla budovu.
Nebyla na pohled jiná než ostatní.
Až na dveře.
Ty byly otevřené.

Instinkt na mě křičel, ať tam nechodím.
Ale magie nebo osud… něco z toho mě tlačilo dovnitř.
Udělala jsem první krok.
A pak druhý.
Byla jsem uvnitř a uslyšela hlas.
Znělo to, jako by celý prostor kolem mě mluvil:
„Přišla jsi. Čekala jsi na mě. Já čekal na tebe.“
Rozhlédla jsem se, viděla jsem však jen tmu.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se, aniž bych očekávala odpověď.
Hlas se ozval po delší chvíli a zněl, jako by byl ke mně blíž:
„Někdo, kdo zná tento svět lépe než ty. A kdo tě může provést dál, když budeš chtít.“
Z nějakého neskutečného důvodu jsem si vybavila Květnovy oči.
A Eričin smích.

„Nejsi tu poprvé,“ řekl ten hlas.
„Nevzpomínám si, že bych tu už někdy byla,“ namítla jsem.
„To ale neznamená, že jsi tu nikdy nebyla,“ opáčil hlas.
„Tentokrát tu máš cíl. Osmnáct set šedesát tři mil. To není vzdálenost pro člověka. To je vzdálenost pro stroj.“
„Tím myslíte vlak?“ ujistila jsem se.
„Vlak je to nejdokonalejší, co v tomto světě existuje.“
„Kdy mám vyrazit?“
„Ráno. Teď si odpočiň.“

Ráno jsem se vzbudila odpočatá a posílená.
Dokonce jsem měla i nějakou snídani.
Jakési podivné koláče a něco, co vzdáleně připomínalo mléko.
„Vlak tě doveze, kam máš jít,“ řekl hlas.
„Nemusíš mít strach. Tento svět nezná náhodu.“
„A co jízdenka?“ ptala jsem se.
„Budeš ji mít. Každý cestující ji má. A kdyby na tobě někdo chtěl, abys ji ukázala, řekneš jedno slovo.“
„Jaké slovo?“ chtěla jsem vědět.
Chvíli bylo ticho. Pak to znělo, jako by se celý dům nadechoval.
„Řekneš: Virdaneth.“
Zaznělo to jako ozvěna hodně starých časů.
„Co to znamená?“ ptala jsem se.
„V tomto světě to znamená pravdu, kterou nikdo další nevidí. V jiných světech znamená všechno, co chceš, aby bylo skutečné.“
Chtěla jsem se ještě něco zeptat, ale hlas se rozplynul.
Zato jsem uslyšela zahvízdání lokomotivy.

Venku už čekal vlak.
Černý, majestátní, s komíny jako věže a koly jako brány do jiných světů. Na bočním panelu měl vyražené číslo 1863.

***

Vlak se rozjel tak jemně, až jsem si nebyla jistá, jestli se opravdu rozjíždí, nebo jestli celý svět pod ním začal klouzat. Kovové části tiše zavibrovaly, jako když se ladí struna.
Na stěně naproti mně visely hodiny. Elegantní, s bílým ciferníkem tenkými ručičkami.
Ukazovaly přesně devět hodin ráno.
Takže nějaký čas v tomto podivném světě druhé linie existuje.
Žádné tikání.
Ručičky, které se pohybovaly plynule, bez zadrhnutí a bez sebemenšího zvuku.

Pohlédla jsem ven.
Scenérie se nehýbala tak, jak jsem ji znala z našeho světa.
Žádné stromy ani kopce.
Jen nekonečná ocelová rovina.
Konstrukce, které mohly být továrnami nebo kostrami měst.
Horizont vyhlazený jako čepel nože.

Pohyb vlaku se neměnil.
Dokonalá a absolutní rovnoměrnost.
Jako by koleje nikde nezatáčely a celý svět byl srovnaný do jedné přímky.

Na sedadle naproti mně ležela obálka.
Z tvrdého papíru.
Uzavřená černou pečetí.
Na povrchu bylo napsáno jasné:
Otevřít v 16:00.
Pohlédla jsem znovu na hodiny.
Mám skoro sedm hodin do okamžiku, který mi možná něco vysvětlí.