Nová výzva (3)

Je normální, aby se svět zdvojoval? Aby lidé existovali ve dvojím provedení? Jak do toho zapadá malý chlapec se nedořečenou větou? A co na to Jan Tleskač?

Linie A

Naděžda Přepechalová se cítila vyčerpaná.
Ne fyzicky – na to jí stačil odpočinek, spánek a ranní káva.
Cítila se vyčerpaná vnitřně, jako by na ní ležel kámen, o kterém ví, že ho nebude snadné odvalit.
Vyšla do ulice s jediným cílem, a to koupit maso na guláš. Malý a praktický úkol.
Nic složitého.
Normální věc, která by jí ukázala, že svět je pořád pevný a že se nerozpadl do spousty malých zrcadlových střepů.

Otevřela dveře svého oblíbeného Řeznictví Karlík.
Zvonek cinkl, syrové maso zavonělo.
Studený vzduch se mísil s přívětivým hlasem prodavačky Liběny.
Stála za pultem s úsměvem, který Naděžda znala.

Naděžda se nadechla k pozdravu – a v tu chvíli zahlédla okem něco zvláštního.
Dveře.
Hned vedle.
Otočila k nim hlavu a ztratila dech.
Vedle Řeznictví Karlík stálo Řeznictví Karfík.
Stejný vývěsní štít.
Stejné písmo.
Stejné barvy.
Rozdíl v jednom písmenu.
A přitom tam ten obchod byl. Plnohodnotný a živý.

Jako v transu vyšla ven z Karlíka a otevřela dveře u Karfíka.
Cinkl stejný zvonek.
Zavonělo stejné maso.
A za pultem stála stejná prodavačka Liběna.
Stejné oči.
Stejný úsměv.
Stejný hlas, který říkal: „Dobrý den!“

Naděžda se zamračila.
Ohlédla se na ulici a zpět dovnitř.
Prodavačka se pořád věnovala zákazníkům.
To byl druhý rozdíl.

Zákazníci byli jiní než v Karlíkovi.
Stařenku s kabelkou nikdy u Karlíka neviděla, stejně jako mladou matku s kočárkem nebo vousáče v montérkách.
Ti byli jen v Karfíkovi.
Ale zboží bylo stejné.
Krkovice, kýta, mleté maso.
Dokonce i ceny na tabuli byly stejné.

Naděždy se zmocnila panika.
Vrátila se zpět ke Karlíkovi.
Zvonek stejný.
Prodavačka stejná.
Zákazníci jiní než u Karfíka.
Každý obchod měl svou vlastní realitu, jen kulisy byly stejné.

Naděžda stála mezi oběma dveřmi, jedna ruka se jí třásla na klice u Karlíka, druhá na klice u Karfíka.
Hlava se jí točila jako dětský řetízkáč.
Kolik takových obchodů ještě je?
Kolik lidí, domovů, manželů, dětí?

„Paní, jdete nebo nejdete?“ ozvalo se od Karlíka.
„Paní, máte vybráno?“ ozvalo se od Karfíka.
Oba hlasy zněly stejně.
Naděžda ustoupila a zakopla o obrubník.

Svět se jí zdvojnásobil.
Nejdříve lidé.
Pak byty.
A teď už i obchody.
Věděla, že to není náhoda.
Že se něco děje.
Jen to neuměla pojmenovat.

* * *

Doma bylo ticho. Ne to klidné, naopak to tíživé, kdy i tikot hodin zní jako zlověstný odpočet něčeho nevyhnutelného.
Naděžda Přepechalová seděla u stolu, dlaně složené před sebou, a dívala se na svého manžela.

Stanislav listoval novinami.
Pomalými pohyby překlápěl stránky, aniž by cokoli skutečně četl.
Stejně jako každý večer.
Rituál, který měl znamenat klid, stabilitu a možná i normálnost.
Dnes to Naděždě připadalo jako spíš urážka.
Jako by se celý svět rozsypával a Stanislav se skrýval za šustěním papíru.

„Stando,“ řekla tiše.
„Hm,“ zabručel, aniž by hnul brvou.
„Nevšiml sis teď někdy něčeho zvláštního?“
„Zvláštního?“ otočil pomalu a důkladně stránku. „Jako že zase podražilo máslo?“
„Ne,“ sykla. „Něčeho jiného. Jako kdyby se věci opakovaly a zdvojovaly.“

Teď se na ni podíval.
Zmateně a pobaveně zároveň.
„Byla jsi u kadeřnice? Jestli jo, není to poznat,“ řekl.
Naděžda stiskla zuby.

„Myslím to vážně. Viděla jsem dvoje řeznictví. Karlík a Karfík. Úplně stejné. Stejné prodavačky, stejné zboží, stejné ceny. Všimla jsem si, že se lidé zdvojují. Domy se zdvojují. A taky…“

Stanislav zvedl unaveně ruku.
„Naděždo. Asi jsi přepracovaná. V práci stres, doma se honíš se Světlanou, nestíháš. Nemůžeš se divit, že se ti zdá o dvou řeznictvích.“
„Ale to nebyl sen!“ vyhrkla a hlas jí přeskočil. „Byla jsem tam. Stála jsem u dveří. Všechno bylo stejné. Zákazníci byli v každém řeznictví jiní, ale jinak všechno stejné! To se nedá vysnít!“
Skoro se rozplakala.

Stanislav se vrátil pohledem k novinám.
„Nevšiml jsem si ničeho zvláštního. Kdyby se svět dvojil, poznal bych to. Myslím si, že všechno je v pořádku. Asi si jen potřebuješ odpočinout.“

Naděžda se znovu nadechla, aby něco řekla, ale v hrdle měla jen hořký vzduch.
Normální.
On si ničeho nevšiml.
On má dojem, že vše běží, jak má.
Tak kdo tu je šílený?
Svět, který se štěpí, nebo já, když to vidím?

Stanislav obrátil další stránku.
Zvedl k Naděždě oči a hlasem, který měl být útěchou, avšak vyzněl jako rozsudek, dodal: „Asi bys měla zajít k doktorovi.“
A Naděžda pochopila, že v tom všem je úplně sama.
Ticho mezi nimi houstlo.
A Naděžda měla dojem, že už nenajde cestu zpátky.

***

Ráno začínalo naprosto obyčejně.
Stanislav už byl v práci a Světlana ve škole. Byt působil až moc klidně. Naděžda seděla na posteli a dívala se na prázdný hrnek na nočním stolku.
V hlavě jí šuměla manželova slova: přepracovaná, odpočinout, doktor.
Možná měl pravdu.
Vzala do ruky telefon a napsala krátkou zprávu svému šéfovi.
„Potřebuji indispoziční volno. Celý týden. Zdravotní důvody.“
Za pár minut přišla odpověď.
„Schváleno. Odpočiňte si.“

Úleva.
To bylo to, co potřebovala.
Odpočinek.
Žádná dvě stejná řeznictví.
Žádní dva stejní cyklisté.
Žádné dvě stejné plavkyně.
Žádné dvě Světlany a dvě Naděždy.
Klid, čaj, kniha, možná procházka.
A pak zazvonil její telefon.

Na displeji se objevilo cizí číslo. Žádné varování, žádná červená kontrolka.
Obyčejný příchozí hovor.
Chvíli váhala, pak jej přijala.

„Haló?“
Odpověděl jí ženský hlas.
Dokonale neutrální, jak mluví tlumočníci televizního přenosu.
„Paní Přepechalová,“ řekl ten hlas. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování.
Přikrčila se, jako by ji někdo sledoval skrze stěny.
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Na tom nezáleží,“ řekl ten hlas. „Jde o to, že jste asi zažila situace, kdy jste zahlédla nebo se vám ukázaly dva stejné nebo téměř stejné jevy. Asi v posledních dnech.“
Strnula. „Odkud to víte?“
„To není podstatné,“ pronesl hlas s ledovým klidem. „Podstatné je, že o těchto zážitcích nesmíte nikomu vyprávět. Pokud byste to udělala, vyvoláte ve světě naprosto zbytečný chaos.“
„Ale…,“ chtěla něco říct, cizí hlas ji však přerušil.
„Jen mlčte. A všechno bude v pořádku.“

Pak se spojení přerušilo.
Bez rozloučení.

Naděžda zírala na displej telefonu, který jí klouzal v dlaních.
A pak ji zachvátila panika.
Někdo ví o tom, co viděla.
A nejspíš ji ten někdo sleduje.
Možná nebyly přepracovaná.
Možná byla jen naivní, když se domnívala, že se dá všechno vysvětlit pouhou únavou.

Připadala si jako v dokonalé pasti mezi vlastními pochybnostmi a cizím hlasem, který jí zakazoval mluvit o tom, co viděla.
Hodiny na zdi dál zlomyslně tikaly.

Linie B

Vyšla jsem ven z činžáku.
Dveře za mnou pomalu zaklaply.
Kdybych nevěděla, že uvnitř žije přes 300 let starý mág, ani bych si toho baráku nevšimla.

Vzduch venku byl chladně ostrý.
Jako by chtěl rozmotat vše, co jsem se snažila spíš sevřít.

Erika.
Malá, usměvavá, zvědavá.
Na první pohled dítě, které si hraje na pískovišti.
Ale když je dědeček mág, proč by vnučka nemohla nést jeho stopu?
A jestli nese, pak její schopnosti nebudou nevinné.
Ovládat mysl dítěte je snadné.
Dítě neodporuje, dítě věří.

A proto by mohla být Erika klíčem.
K tomu Tomášovi a jeho nevysloveným slovům.
Přede mnou se uzavřel, ale před ní by se určitě bez odporu otevřel.

Květen měl pravdu, když říkal, že bych nepoužila svou moc pro zlomení Tomášovy vůle.
Bylo by to jako drtit motýla kladivem.
Ale Erika by to zvládla bez viny a výčitek.

Ta myšlenka mě vyděsila.
Vážně se mám spolehnout na dítě?

Zabočila jsem do další ulice a tam jsem se zastavila.
Na opačném chodníku stál on.
Tomáš.
Ten kluk z kavárny.
V tmavé bundě s rukama zastrčenýma do kapes.
Jako by na mě čekal.

Srdce mi bušilo do žeber.
A nebyla jsem si jistá, jestli jsem uprostřed nové šance nebo v pasti.

Zhluboka jsem se nadechla.
Pomalu jsem přecházela přes ulici, jako bych kráčela proti něčemu, co se nechce nechat chytit.
Ten kluk tam pořád stál, možná až moc klidný na pětileté dítě.

„Tomáši,“ oslovila jsem ho.
Hlas se mi trochu zachvěl, ale rychle jsem ho ovládla.
„Ty jsi Tomáš Kašička, že jo?“
Zíral na mě tichýma očima.
Mlčel.
Promluvil až po chvíli.
„To bude omyl,“ řekl až nezvykle pevným hlasem.
„Já nejsem Tomáš Kašička. Já jsem Tomáš Kazička. A žádného Tomáše Kašičku neznám.“

Zůstala jsem stát jako zmrzlá.
Byla to chyba?
Podobně znějící jméno?
Nebo jen pro mě dosud neznámá hra?

Ten Tomáš, ať už byl, kdo byl, se na mě pousmál.
„Možná byste neměla hledat Tomáše Kašičku,“ dodal, „protože já jsem o hodně lepší.“

To už na mě bylo moc.
Jak je možné, že něco takového říká pětileté dítě?
Než jsem stihla cokoli říct, otočil se a vyrazil pryč.
Ani se neohlédl.
Zatímco já měla pocit, že se mi hroutí zem pod nohama.

***

Nasadila jsem si znovu skener vzpomínek.
Obrazovka počítače se rozzářila.
Vyvolávala jsem okamžiky poté, co jsem vyšla z domu, ve kterém bydlí Květen.
Na obrazovce se objevil ten kluk.
A rozjel se proces identifikace.
Vyhledávání, přepočítávání.
A výsledek:
Tomáš Kazička.
5 let.
Školka: Zahradní školka, Borůvková třída.

Žádný omyl ani chyba.
Kolik je takových Tomášů?
A který z nich je ten pravý?
A existuje vůbec nějaký pravý?

Třesoucím se hlasem jsem Květnovi popisovala setkání s Tomášem Kazičkou.
Připadala jsem si jako dítě, které popisuje svou noční můru a zároveň se bojí, že mu dospělí neuvěří.
Květen mě poslouchal potichu, jen čas od času si něco zamumlal.

„Dva Tomášové, na pohled úplně stejní,“ řekl vážně, když jsem domluvila. „To zní jako ozvěna. Nebo jako jedno velmi temné proroctví.“
„Proroctví?“ zopakovala jsem.
„Ano,“ řekl klidně. „Přijď zase ke mně. Musíme to probrat.“
Když hovor skončil, uvědomila jsem si, že i jeho hlas se třásl.

Naposledy jsem se otočila k počítači.
A rozběhla porovnávací algoritmus.
Vlevo Tomáš Kašička, vpravo Tomáš Kazička.

Výsledek mi vzal z plic poslední molekulu vzduchu:

Shoda 99,8 %.
Následoval výpis toho, v čem se oba kluci liší, ale ten mi nic neříkal.
Musím za Květnem.

***

Ulice ubíhaly, domy se slévaly do jedné monotónní stěny.
Vnímala jsem, že se něco změnilo.

Když jsem dorazila k činžáku, pocítila jsem něco jako strach.
Vchodové dveře byly otevřené.
Budiž.
Vyklusala jsem nahoru ke Květnovu bytu.
A tam to bylo.

Dveře vylomené a odchlípnuté z pantů.
Uvnitř chaos.
Převrácený nábytek, rozházení knihy, koberce shrnuté, nádobí rozbité.
Jediné, co nepodlehlo destrukci, byl starý kávovar.

„Květene? Eriko?“ zašeptala jsem.
Ticho.
Došla jsem do kuchyně.
Tam jsem se zastavila.
Na zdi červený nápis.
Naštěstí ne krví.
Kečupem.
Psaný klidným a důrazným rukopisem:

„Jsou v mé moci, o nic se nepokoušej.“

Poprvé po dlouhé době se mi rozklepala kolena.
Někdo je oba unesl.
A dal mi najevo, kdo tu rozhoduje.
Nechápala jsem, proč mi nechal vzkaz, a jak věděl, že ho najdu právě já.