Nová výzva (2)

Atletický závod, jeden z mnoha, který všechno změní, když zjistíte, že vedle vaší dcery běží jiná závodnice, která jakoby vaší dceři z oka vypadla. Přesně to se stalo Naděždě Přepechalové.

Linie A

Naděžda Přepechalová seděla pozdě večer u notebooku. Její manžel Stanislav se díval na film v televizi, dcera Světlana už spala. Ze spánku se usmívala a měla zaťatou levou pěst.

Od chvíle, kdy potkala tu druhou Naděždu a kdy viděla tu druhou Světlanu, jí v hlavě hučelo, jako když se přetáčí páska ve videorekordéru. Vše bylo příliš stejné, příliš dokonalé, aby to byla náhoda. A zároveň tak absurdní, až to bylo uvěřitelné.

Zadala pár slov do vyhledávače. Bezmyšlenkovitě klikala na různé odkazy, až narazila na titulek, který ji zaujal:

„Tenisový turnaj dorostenců předčasně ukončen kvůli nekonečnému tie-breaku.“

Otevřela příslušný článek. Text vypadal jako kuriozita, kterou se baví lokální noviny. Čísla mluvila jasně: stav setu 6:6, tie-break 133:133. Rozhodčí neměli jak utkání ukončit. Oba hráči získávali všechny své míče a žádný soupeřův. Vraceli údery jako dvě zrcadla postavená proti sobě. Publikum nejdříve jásalo, pak umlklo a nakonec začali lidé houfně odcházet, protože tohle už nebyl sport.

Za vítěze tak byli vyhlášeni oba finalisté.
Igor Janáček a Igor Jenáček.

Naděžda zamrkala a přejela si dlaní přes obličej.
Pak si to znovu přečetla.
Opravdu to tam bylo.
Janáček a Jenáček.
Pod textem byla fotografie obou finalistů. Stáli vedle sebe, oba unavení, ale s úsměvem. A byli si k nerozeznání podobní.
Naděžda si fotku zvětšila.

Oči, úsměv, držení těla.
Nemít jeden Igor tričko modré a druhý červené, nikdo by nevěděl o rozdílu.
Cítila, jak jí vyschlo v krku.
Sáhla po sklenici s vodou, ale ruka se jí třásla tak, že nedokázala sklenici uchopit.

Takže to není jen náš příběh, blesklo jí hlavou. Není to jen o mojí dceři a té druhé Světlaně. Je toho víc.

Pocítila zvláštní chlad a spolu s ním i otázku: Ale proč?
Zaklapla notebook.
Bylo pozdě. I na otázky.
Ale věděla, že se určitě zítra zeptá znovu.
A že se jí odpovědi nebudou líbit.

Celý týden nedokázala myslet na nic jiného.
V práci mechanicky odklepávala výkazy a schvalovala faktury bez čtení.
Doma se smála manželovi a vařila večeře.
A každou volnou chvíli se nořila do hlubin internetu.

Cyklistický závod na Jižní Moravě.
Dva jezdci se odtrhli od pelotonu a společně projeli cílem.
Fotobuňka nedokázala zachytit rozdíl.
Jiří Horák a Jiří Vorák.
Usměvaví kluci v týmových dresech.
Jinak k nerozeznání.

Plavecký závod dorostenek.
Dvě vítězky, obě s časem shodným na tisícinu sekundy.
Milena Koláčková.
Milena Poláčková.
Na fotce obě dvě na nejvyšším stupni vítězů.
Jako originál a kopie.

Byly to zprvu jen útržky v regionálních médiích. Kuriozity pro zasmání.
Ale pro Naděždu to byly stopy někam do temnoty.
Za týden nasbírala dalších deset podobných příběhů.
A pak ji to napadlo.
Dobře, existují dva. A kdo z nich je originál a kdo z nich je kopie?
Myšlenka směšná a dětinská. Zároveň jediná správná.
A pak se jí zatajil dech.

A co my? napadlo ji. Jsme originál nebo kopie?
Podívala se do zrcadla v chodbě.
Co když já nejsem já, Stanislav není Stanislav a Světlanka…
Dech se jí zasekl v krku.
Světlanka, její dcera, jediná holčička je snad taky kopie?

Naděždu přepadla panika.
Vběhla do ložnice.
Stanislav spal klidně, s pravidelným těžkým dechem.
Vešla do dětského pokoje.
Světlana klidně oddechovala, přikrývka jí sjela na podlahu.
Opatrně se shýbla a dceru zase přikryla.
Přece jsou oba opravdoví, oba jsou moji, říkala si.
Ale stačilo málo.
Jedna fotka.
Jeden článek.
Naděžda se přistihla, že už si není jistá vůbec ničím.

Převracela v ruce tu malou kartičku se jménem a kontaktními údaji Naděždy Nadrchalové. Několikrát se nadechla a znovu vydechla.
Po mučivých patnácti minutách vzala telefon a vytočila číslo z vizitky.
Druhá – nebo jsem snad druhá já a ona první? – Naděžda vzala hovor téměř okamžitě.

Naděžda Přepechalová se při řeči několikrát zadrhla, ale nakonec dokázala své skoro jmenovkyni vysvětlit, že se s ní potřebuje v naléhavé věci sejít.
Připadala si, jako by prosila o laskavost, na kterou nemá nárok.
Nakonec Naděžda Nadrchalová souhlasila.
„Adresa je na vizitce,“ řekla, „a na zvonku je napsáno Nadrchalovi,“ dodala skoro zbytečně.

Vstup do bytu Naděždy Nadrchalové byl pro Naděždu Přepechalovou ještě větším úderem rovnou do srdce.
Byl naprosto stejný jako její vlastní byt.

Stejné rozměry místností.
Stejně úzká chodba.
Stejné dlaždice u dveří.
Stejné koberce.
Dokonce i flek, který nikdy nešel vyčistit, na stejném místě.
Stejný nábytek, jako kdyby ho koupily ve stejný den ve stejném obchodě se stejným slevovým kuponem.

Záclony se vlnily pod stejným průvanem, zavěšeny stejnými sponami.
V knihovně stejné svazky ve stejném pořadí.
Tam, kde měli Přepechalovi Bratry Strugacké vedle Dostojevského, je měli naprosto stejně i Nadrchalovi.
Dokonce i s tím lehce ohnutým rohem.

Tchynin jazyk na parapetu ve stejně hnědém květináči.
Fikus, střižený naprosto stejně.

Kávovar v kuchyni.
Taky stejný.
I se stejně odřeným tlačítkem.
Stejné zelené hrnky s bílými puntíky.
A stejné lžičky, které kdysi dávno přidávali k jogurtům, naskládané ve stejné sklenici.

Naděžda Přepechalová měla pocit, že jí někdo krade vzduch z plic.

„No tak se posaďte,“ vybídla ji Naděžda Nadrchalová klidně. „Dáte si kávu?“

Naděžda Přepechalová se spíš složila do křesla, které bylo samozřejmě stejné jako u ní doma.
Chtělo se jí křičet, že to není možné.

„Vy to nevidíte?“ vyhrkla. „Váš byt. Všechno stejné jako u nás. Do posledního detailu.“
Naděžda Nadrchalová se usmála úsměvem, který Naděžda Přepechalová znala. Byl totiž stejný jako její vlastní úsměv.
„Ale jistě. Na tom není nic zvláštního. Asi máme podobný vkus. Na manžely, na dcery, i na život.“
A zasmála se, ale její smích zněl spíše jako skřípání železa.

Naděžda Přepechalová se zhluboka nadechla. „To nemůže být náhoda. Copak nevidíte, že si s námi někdo hraje? Že jsme možná jedna kopie té druhé? Jedna originál, druhá napodobenina?“
Naděžda Nadrchalová mávla rukou: „Ale jděte. Originál, kopie, co to znamená? Vy jste vy, já jsem já. Dcery jsou šťastné, váš muž je spokojený, byty máme uklizené. Nač vymýšlet takové nesmysly?“

Naděžda Přepechalová cítila, jak se jí potí ruce a v krku roste kámen, který nejde spolknout. Protože věděla, že to nejsou nesmysly. Protože tohle všechno bylo příliš dokonale zrcadlové, aby to byla náhoda.
A smích Naděždy Nadrchalové zněl spíše – jako varování.

Linie B

Většina mágů si zvolí mladistvý vzhled. Nebo aspoň vzhled z let, kdy je člověk na vrcholu fyzických a mentálních sil. Zpravidla tak mágové vypadají jako třicátníci nebo maximálně čtyřicátníci.

Květen ne.
Ten se rozhodl vypadat jako důchodce.
Kdybyste ho potkali, budete mu hádat nějakých 70 let.
Přitom je mnohem starší.
Narodil se, když kolem zuřila proslulá třicetiletá válka.
Jeho máma o něj měla strach, prý vypadal neduživě.
Zavedla ho za nějakou bábou bylinkářkou.
Ta ho pomazala nějakou zvláštní směsí, která vydávala krajně nelibou vůni.
Následkem toho se Květen stal nesmrtelným.
Je mu něco mezi 380 a 390 lety.
A vypadá jako takový ten dědouš, který sedí v koutě hospody dvě a půl hodiny u jednoho piva.

Nebyl mocný mág.
Byl vysoko nad adepty magie a zároveň hluboko pod těmi, kteří dovedou hýbat kontinenty. A o větší kus hlouběji pode mnou.
Jeho kouzla byla malá a zásahy skromné.
Měl však zkušenosti, které jsem já, byť nejmocnější mág světa, dosud nenabyla.
Byl živoucím archivem lidských i nelidských chyb, knihovnou omylů a špatných rozhodnutí, z nichž některé stály životy mnohem mocnějších mágů.

Obyčejný cihlový činžák s jakousi podivnou freskou nad vchodem.
Hlavní dveře otevřené. Strach z vykradení tu očividně nemají.
Druhé poschodí, dveře vlevo.
Na nich obyčejné jméno Josef Havelka.
Kolik je asi Havelků? A kolik z nich je Josefů?
Květen byl mistrem v tom, jak se ztratit v davu.

Stála jsem před těmi obyčejnými dveřmi a váhala.
Jsem nejmocnější, ale pořád nevím, jak se svou mocí naložit.
Natáhla jsem ruku ke zvonku.
Krátké zabzučení.
Zdálo se, že se v bytě nic nepohlo.
Já věděla, že Květen ví, že jsem přede dveřmi.

Dveře otevřel pomalu, jako by se bál, že jejich prudký pohyb může někoho zranit. A hned se hluboce uklonil, až mu zakřupalo v zádech.
„Paní Proskurnice,“ zašeptal skoro posvátně, „nejsem hoden.“
Zamračila jsem se.
Tyto projevy úcty mě znervózňovaly více než hrozby nebo projevy agrese.
Vztyčila jsem ruku, možná prudčeji, než bylo nutné.
„Nechte toho,“ řekla jsem. „Nejsem žádná bohyně.“

Narovnal se a jako by se tiše zasmál.
„Dobře,“ zašeptal, „budeme si hrát na sobě rovné.“
Jeho byt byl stejně šedý a obyčejný jako celý dům. Rozkládací pohovka a koberec pamatovaly normalizaci, skříň z umakartu, na které by se nenašlo nic magičtějšího než staré účtenky.

Posadil mě na pohovku a sám se uvelebil do křesla. Jak jsem pozorovala, nepolevoval v ostražitosti.
Pohlédla jsem mu do očí a začala vyprávět.
O kavárně.
O tom chlapci.
O tom, co řekl.
O tom, jak ho jeho otec odvolal zpět.
O tom, že vůbec nechápu, co mi tím ten kluk chtěl naznačit.
Květen ani nehnul brvou.
Pak jen tiše řekl: „Ukažte mi to, prosím.“

Zavřela jsem oči a poslala mu vzpomínku; čistou, průzračnou, jen ten jeden konkrétní okamžik.
Cítila jsem, jak se má mysl dotýká té jeho.
Jak obraz přeskakuje mezi námi.
Obraz dítěte, které říká: „Vy jste Proskurnice Sarančová. Vy jste nejsilnější mág na světě. Vy nás všechny…“ a vtom ho odvolává jeho otec.

Otevřela jsem oči.
Květen se podivně mračil.
A pak zopakoval vše slovo od slova.
„’Vy jste Proskurnice Sarančová. Vy jste nejsilnější mág na světě. Vy nás všechny…’ A pak nic.“
Zvedl prst a dodal: „Jakmile na něj ten jeho otec zavolal, myšlenkový proud se přerušil, jako když přestřihnete drát. A pak mu otec zakázal se s vámi bavit. Myslí si, že vás ten chlapec obtěžoval.“

Zamračila jsem se.
Zvedla jsem ruce a v bezmocném gestu sevřela mezi dlaněmi vzduch.
„Nerozumím tomu. Co to je? Hrozba? Varování? Vyznání? Co je všechny… miluji? Nenávidím? Zničím? Proměním v žáby?“

Hlas mi přeskočil tím, jak se o každou slabiku přetahoval vztek se zoufalstvím.
Květen mě pozorně sledoval.
V jeho pohledu se zračil hluboký respekt.
„A přece jste se nesklonila k tomu, co by udělal kterýkoli jiný mág, leckdy i na mnohem nižší úrovni. Nesáhla jste do jeho mysli, nezlomila jeho vůli a nepřinutila jej říct všechno. Mohla jste to udělat a měla byste jistotu. Ale neudělala jste to.“

„Jste nejsilnější,“ dodal po chvilce. „To z vás dělá Proskurnici. A zároveň svou sílu nezneužíváte. To z vás dělá Natálii.“

Zaklonila jsem hlavu.
Na chvíli mě zaujalo, že na stropě se vyjímá naprosto realisticky namalovaný pavouk.
Poté, co se pohnul, mi došlo, že není namalovaný.

Květen se pousmál takovým lišáckým úsměvem, který k jeho image spokojeného důchodce vůbec neseděl.
„Možná není všechno ztraceno,“ promluvil. „Mám totiž vnučku. Je podobně stará jako ten Tomáš.“
Naklonil se ke mně: „Děti se leckdy před jinými dětmi dokáží otevřít více než před dospělými.“
Pak se pousmál: „Chcete ji vidět?“

Okno v kuchyni poté, co je Květen otevřel, vneslo dovnitř pach vlhké omítky a cigaret a zvuk vzdáleného smíchu dětí.
Naklonila jsem se, abych viděla ven.
Typický vnitroblok.
Staré lavičky.
Betonové květináče plné nedopalků.
A hřiště.
Pískoviště, kolotoč, prolézačky.
A děti.

„Eriko,“ řekl Květen tiše; téměř šeptem.
Jak ho to dítě může slyšet?
Od skupiny dětí se oddělila drobná holčička v červeném tričku.
Běžela směrem k domovním dveřím.

Zamračila jsem se.
„Vnučka?“ zeptala jsem se. „Jak je to možné? Vždyť…“
Květen se pousmál.
„Když žijete více než tři sta let, můžete si leccos dovolit a čas od času zasít semínko života a sledovat, jak roste,“ pokrčil rameny.
„Není důležité, kolik vám je,“ dodal skromně. „Důležité je, kolik prostoru pro druhé v sobě máte.“

Dveře bytu bouchly a Erika vtrhla dovnitř.
Rozcuchaná a zrůžovělá tím během.
V očích měla ten jas, který v nich mají děti, které vnímají víc, než jim svět dovolí.
„Co se děje, dědo?“ zeptala se.

Květen se posadil zpátky do křesla se svým neporušitelným klidem.
Pohladil svou vnučku po hlasech a ukázal na mne.
„To je moje kamarádka Natálie,“ řekl, „možná bys jí mohla pomoci.“

Holčička kývla a pak se na mě dlouze podívala.
V jejím pohledu nebylo dětské ostýchání.
Byl v něm neuvěřitelný klid, který mi přivodil závan nejistoty.
Pak se usmála: „Vy jste určitě ta, o které Tomáš mluví.“
Jako by se v celé místnosti najednou zastavil čas.

Na okamžik se mi sevřel žaludek.
Jako když se horská dráha prudce zlomí dolů.
„Ty znáš Tomáše Kašičku?“ zeptala jsem se opatrně. Jako kdybych každým slovem mohla spustit lavinu.

Erika se zamyslela.
Naklonila hlavu, jako kdyby naslouchala něčemu, co může slyšet jenom ona.
A pak zatřásla hlavou.
„Nikdy jsem ho neviděla,“ řekla.

Napjala jsem se.
Chtělo se mi vykřiknout, že jestli je tohle nějaká dětská hra, tak je pěkně hloupá.
Ale Erika pokračovala tichým hlasem, který vůbec nezněl dětsky.
„Zdálo se mi o něm. O klukovi, který se jmenuje Tomáš. Stál uprostřed hřiště, kolem něho spousta dětí a on jim něco říkal.“

Podívala se někam za mě, jako by hledala zbytky útržků svého snu.

„Co říkal?“ vyhrkla jsem možná až moc netrpělivě.
Vzápětí jsem se kousla do rtu.
Erika pokračovala.

„Říkal, že přijde ona. Nejsilnější ze všech. Že všechno změní a že nás všechny…,“ zarazila se a zaťala pěsti. „A v tu chvíli přišlo zahřmění a vše se rozpadlo. Jako když někdo vtrhne z knížky poslední stránku.“

Narovnala jsem se.
Vzduch byl najednou těžší.
Stejná slova a stejná nedokončenost.
„Eriko,“ nakousla jsem opatrně, „jsi si jistá, že se jmenuje Tomáš?“

Erika se pousmála.
Jako někdo, kdo znal odpověď ještě předtím, než padla otázka.
„Když jsem se probudila, to jméno Tomáš mi zůstalo v hlavě. Proto to vím,“ řekla klidně.

Nadechla jsem se, ale hlas mi selhal.
Květen mě pozoroval s klidem starce, který očekává bouři.
Erika se naklonila blíž.
„Vy jste ta, kterou Tomáš čeká. A já taky.“
Poprvé za celou dobu se mi chtělo vstát a utéct.