Noci v jezeře

Být jedním z velitelů palácové stráže nebylo špatné povolání. Zejména s ohledem na to, že palác stal na poměrně odlehlém místě a každý návštěvník byl vidět už z dálky.

Mé stanoviště bylo v jedné ze tří věží. Mým úkolem bylo dívat se ven do okolí a pokud bych náhodou viděl, jak se někdo blíží k paláci, otevřít dveře, oslovit svého pomocníka, který musel seběhnout dolů a ohlásit blížící se návštěvu lidem v přízemí. To se ovšem stávalo nanejvýš dvakrát za den.
Kníže měl dva syny a tři dcery. Palác byl postaven tak, že než by se případný útočník dostal ke knížecí rodině, byl by minimálně třikrát mrtvý. Pokud kroniky našeho knížectví nelhaly, posledních čtyři sta let se nikdo o útok na aktuálního knížete a jeho rodinu nepokusil.
Byl večer. Zazíval jsem, protáhl jsem se a vstal, abych opustil své místo ve věži a odešel do své komnaty spát, když mou pozornost něco venku zaujalo. Nebylo pochyb, někdo se tam pohyboval.
Vzal jsem svůj dalekohled a zamířil do patřičných míst. S úlevou jsem se v duchu pousmál. Tím, kdo se pohyboval venku, byl Günter, mladší z dvou knížecích synů. Kráčel směrem od paláce k lesu.
Poté, co jsem odložil dalekohled, mi to ale začalo vrtat hlavou. Günter šel sám, nikdo ho nedoprovázel, aby ho chránil před případným útokem, i když v tak líné části světa, jako je naše knížectví, žádný útok nepřipadal v úvahu.
Každopádně jsem té noci nemohl pořádně usnout a ráno jsem byl ve věži ještě před svítáním. A měl jsem štěstí, krátce po svítání jsem venku zahlédl Güntera, jak přichází od lesa k paláci.
S úlevou jsem si oddechl. Zjevně se mu nic nestalo. Ovšem vzápětí se ozvala opět pochybnost, proč asi tak byl celou noc mimo palác. Než Günter došel k paláci, seběhl jsem dolů, abych ho přivítal.
„Dobré ráno, Joachime,“ řekl mi klidným hlasem.
„Pane Güntere, nebudu zapírat, že jsem si všiml, že jste večer odcházel pryč a vracíte se až nyní. Vím, že jste již dospělý muž, nicméně musím vám položit otázku, kde jste byl a co jste tam dělal; to pro případ, že by to chtěl vědět váš otec,“ vychrlil jsem.
Günter se zamyslel: „Kde jsem byl a co jsem dělal,“ řekl pomalu. Pak se na mě podíval prohlásil: „Dobře, řeknu ti to, ale musím si být jistý, že si vše necháš pro sebe. I kdyby tě můj otec na kolenou prosil.“
Pocítil jsem obavu, nicméně jsem souhlasil.
„Dobře,“ posadil se Günter do jednoho křesla a já do druhého, „měl jsem večer dojem, jako že mě někdo volá. Někdo, kdo touží po setkání se mnou. Nedokázal jsem zjistit, kdo to je, protože ten hlas přicházel z dálky někde venku. Proto jsem se vydal ven.
Šel jsem směrem, ze kterého přicházel ten hlas. Vešel jsem do lesa a hlas mě stále lákal. Došel jsem až na konec lesa a potom ještě kus cesty k jezeru. A tam jsem ji uviděl.
Na břehu jezera stála dívka, krásnější, než jsem si dokázal představit. A nemysli si, Joachime, že jsem okolo žen bez znalostí. Navzdory svému mládí jsem jich poznal již několik, jen co hampejzů jsem stihl navštívit. Nepohoršuj se, Joachime, však víš sám, že jako třináctiletého mě můj otec vzal dolů do města a ukázal mi, kde jsou které hampejzy a poradil mi, po které povolné ženštině se v každém z nich mám ptáti. Ale o tom mluvit nechci. Vrátím se k té dívce.
Ten hlas byl její. Zpívala. Jakmile mě uviděla, zpívat přestala, natáhla ke mně ruku a řekla mi, ať jdu za ní do jezera. Jakmile jsem se na ni podíval, šel bych za ní do nejhoršího pekla. Její hlas zněl jako andělský zpěv. I tak jsem se obával, protože jsem měl strach, že se namočím a nastydnu. Viděla moje rozpaky, natáhla svou ruku ke mně ještě blíž a pak mě chytila. V tu chvíli jsem ztratil vědomí. Nevím, kam ani jak dlouho jsme šli, ale když se mi vrátilo vědomí, byl jsem v suchu a teple v překrásném zámku. Tolik krásy jsem ještě nikdy neviděl. Vedla mě do síně, kde se stůl prohýbal pod nejlepšími jídly, jaká jsem kdy viděl. Pokynula mi, abych usedl s ní ke stolu. Učinil jsem tak a následně jsme jedli a pili, ani při tom jsem z ní nemohl spustit oči.
Po jídle mě odvedla do své ložnice a tam jsme ulehli do jejího lože. Nebudu tě zahrnovat detaily, Joachime, nicméně když jsem usnul, cítil jsem se jako v ráji.
Před svítáním mě probudila a řekla mi, že od této noci patřím jí. Ale že s ní můžu být jenom přes noc. Přes den ji nesmím spatřit. Zavázala si mě přísahou, že dnes večer za ní znovu přijdu. A také přísahou, že o tom všem nikomu neřeknu. Proto tě prosím, Joachime, nikomu o tom neříkej a nech si všechno pro sebe.“
Celý den jsem přemýšlel o Günterových slovech. Na celém tom příběhu se mi něco nezdálo. Proto jsem se večer vydal za ním. Šel jsem v bezpečné vzdálenosti, takže si mě Günter nevšiml. Stejně tak jsem mohl jít vedle něj nebo před ním. Günter byl jako v tranzu.
Vše bylo přesně tak, jak mi popisoval. Přišel až k rybníku a ta neznámá tam skutečně byla. Vzala ho za ruku a v tu chvíli je obstoupila jakási divná mlha. Když se rozpustila, už byli oba pryč.
Stál jsem jako vrostlý do země. Trvalo mi dlouhou chvíli, než jsem se vzpamatoval a opatrně se vrátil do paláce.
Následující den Günter prospal. Nepřišel ani k obědu ani k večeři. Když se večer objevil, byl nápadně bledý a roztřesený. S nikým se nebavil a jako v horečce vyrazil ven k jezeru.
Tehdy poprvé jsem o něj měl opravdu strach a přemýšlel jsem, jak celou situaci vyřešit. Na nic jsem nepřišel a ráno bylo nejhorší.
Günter se objevil, do paláce se jen dopotácel a hned uvnitř za branou se složil k zemi.
Okamžitě jsme zavolali lékaře, bylo však už pozdě. Za necelou hodinu byl Günter mrtvý.
„To je záhada,“ mumlal lékař, „ten pán nemá v žilách žádnou krev, jen samou vodu. Něco takového jsem nikdy neviděl.“
Odpoledne jsme Güntera pohřbili. Po obřadu jsem si počkal na kněze a řekl mu, co vše mi Günter svěřil.
Kněz mi slíbil, že vše prověří. Druhý den mě vyhledal.
„Šel jsem k tomu jezeru,“ řekl, „abych zjistil, koho nebo co tam mladý pán potkal. A byl jsem zděšen.“
„Takže to nebyla mladá žena?“ ujišťoval jsem se.
„Vůbec ne,“ řekl téměř s odporem kněz, „byla to obrovská strupatá žába.“