Neveselosmutné povídání

To, že Monika tentokrát zvolila pro setkání místo jedné ze svých oblíbených kaváren restauraci, mě mátlo jako pan Mathé, o kterém jsem nikdy nevěděl, jestli nás mate nebo nemate.

Do restaurace nedopadalo zvenku moc světla a i uvnitř panovalo mírné přítmí, ale Moniku jsem našel hned. Bylo mi divné, že zrovna tuto restauraci neznám, když byly doby, kdy jsem měl centrum Prahy, a to i ulici, v níž se nachází, prochozené křížem krážem a ještě dokola.
„Co že jsi dnes navrhla restauraci?“ zeptal jsem se poté, co jsme se pozdravili a já se pohodlně usadil.
„Je to moje oblíbené místo a já mám teď takovou náladu, že navštěvuji svá oblíbená místa,“ řekla Monika ztěžka. Usrkla z malého piva a pokusila se usmát.
„Ani jsem nevěděl, že tu ta restaurace je,“ rozhlížel jsem se kolem sebe. Moc lidí tu nebylo. Skupina asi šesti okolo jednoho stolu, u několika dalších dvojice, jinak asi třetina prázdná.
„Málokdo to najde,“ pronesla Monika. „Jen ten, kdo sem jde cíleně. Proto to tu mám ráda.“
Aniž bych si ho nějak všiml, zjistil jsem, že vedle mě stojí číšník. S úsměvem položil obligátní otázku: „Budete si něco přát, pane?“
„Jen nealko, jsem téměř totální abstinent,“ řekl jsem hlasem tak vážným, že neznat sám sebe, uvěřím si.
„Hm, nealko,“ nakrčil číšník čelo, „jsem tu už osm a půl roku a takovou objednávku nepamatuju,“ začal si nepíšícím koncem propisky klepat o spodní ret a pak dodal: „A co kdybych vám donesl desítku jako tady dámě? Desítka, to je vlastně skoro nealko, to by se dalo, co říkáte?“
Pochopil jsem, že číšník přijal moji hru. Rozhodl jsem se pro obouručný čopovaný forhand: „Když mluvíte o desítce, jedenáctku tam nemáte?“
Číšníkovi zajiskřilo v očích: „To víte, že máme. Dokonce řezanou!“ zvolal.
„A čím ji řežete?“ zajímal jsem se.
„Vodním paprskem,“ odvětil a tvářil se rovněž naprosto vážně.
„Sem s ní,“ usmál jsem se, on odkvačil a já vrátil svoji pozornost Monice.
„Jak na tom vlastně jsi?“ zeptal jsem se opatrně.
„Špatně,“ povzdechla si. „Hodně špatně,“ dodala. A pak, po chvíli mlčení, kdy už to vypadalo, že nic neřekne, špitla: „Konečná, Martine. Konečná.“
„Moment, jaká Konečná,“ nadechl jsem se k monologu, kdy jsem chtěl zdůraznit, že Monika je přece vždycky Hanousková, rozená Hladká, ale pak jsem svůj pohled na ni zaostřil a všiml jsem si, jak za těch několik týdnů, kdy jsme se neviděli, neuvěřitelně sešla.
Číšník ke mně tiše postavil pivo a stejně tiše zmizel. A mě přešel veškerý humor i můj vrozený ostrovtip.
„Prostě konečná, musím se s tím smířit. Když jsme se viděli naposledy, vypadalo to, že jsem to všechno zkrotila a že ta nemoc ustupuje. Lidi v podobném stavu prý žijí i dalších třicet nebo čtyřicet let. Jenže teď je všechno špatný.
To, že jsem nemohla v noci kvůli bolestem spát a přes den se skoro hýbat, mě pochopitelně znepokojovalo. Jenže znáš mě, co můžu odložit na poslední chvíli, to odložím ještě o další den. A tak jsem se dostala konečně do nemocnice, kde mi po všech vyšetřeních řekli, že v mém stavu došlo k výraznému zhoršení. Kromě metastáz v kostech se objevilo další ložisko v játrech. V pravém laloku,“ a její následující povzdech byl hlubší než nejhlubší mořské dno.
„Takže…,“ nechal jsem to viset ve vzduchu.
„Ano, přesně tak,“ odtušila Monika. „Sice ještě pokračuji v léčbě, ale naděje je den ode dne menší, ty metastázy si dělají, co chtějí. Takže,“ usrkla, „je docela možné, že se dnes vidíme naposledy.
A neptej se, jestli jsem s tím smířená. Nejsem. Nejde se s tím smířit, když večer usínám s tím, že se můžu probudit na onom světě. Že už neuvidím svoje vnoučata maturovat. Že už nebudu s Petrem jen tak sedět v parku a pozorovat zapadající slunce. A…,“ nedořekla.
„Jak to Petr nese?“ ptal jsem se a slova se mi zastavovala v krku.
„Hůř než já,“ přikývla Monika, „protože jsem se s ním preventivně rozloučila už před deseti dny. Každý den je zamlklejší a víc uzavřený do sebe. A já mu nemůžu zlepšit náladu, protože takový zázrak se jen tak nestane.“
„To nemůžeš vzdát,“ pokusil jsem se o povzbuzení. „Vždycky jsi byla plná optimismu a…“
„Kdepak,“ pokusila se Monika mávnout rukou, ale bylo z toho jen takové škubnutí, „já si ten optimismus brala od tebe. Vážně, to mi řekni, jak je to možné, že jsem tě nikdy neviděla ve špatné náladě? A právě to, že si tě ani nedovedu představit nějak zakaboněného, mi dolévalo energii. Jenže ta energie,“ znovu povzdechla, „přestává stačit.“
„To mi sice lichotí, ale…,“ poprvé jsem upil ze svého piva a nemohl jsem vynechat svou pivní mantru: „Čepice pěny má něhu ženy.“
„A právě tohle,“ pousmála se Monika, „mi pomáhalo přečkat ty hrozné chvíle nejistoty ode dne, kdy mi sdělili diagnózu, přes všechny ty momenty naděje a zmaru. Ty tvoje hlášky. Nikdy nezapomenu, jak jsem jednou doběhla zplavená, rozcuchaná, bezdomovci se mi vyhýbali s odporem a tys mi na přivítání řekl: ‚Vypadáš báječně, skoro stejně dobře jako já. To mi řekni, jak to děláš.‘ No to jsem se hned cítila líp a skoro jsem v tom neslyšela tu zjevnou ironii.“
„V tom samozřejmě žádná ironie nebyla,“ pronesl jsem škrobeně, „navíc jde o jednu z hlášek, kterou jsem načerpal a svému obrazu přizpůsobil během dávných studentských let. Spolu s tou, že sentiment je v životě vždy přítomen a s tou, že o tom až někdy jindy. Jo, tenkrát,“ zahleděl jsem se někam do prostoru, „to jsem ještě nebyl takhle prostorově výrazný. Dnes můžu konstatovat, že mám vše, co dělá chlapa.“
„Co tím myslíš?“ zajímala se Monika.
„No přece brejle, pleš a břicho,“ pousmál jsem se. Monika chvilku přemýšlela a pak se plácla do čela:
„Jak jsem mohla zapomenout, že celý život ujíždíš na Mládkovi,“ a zase se tak napůl pousmála. „No vidíš, v každé situaci umíš říct něco veselého a přitom v sobě nosíš spoustu traumat, která by málokdo druhý unesl.“
„O tom nemluv,“ mávl jsem rukou, „proti tomu, jak jsi na tom teď ty, jsou všechny moje stesky a trable prdlačka.“
„No jen neříkej,“ tiše mě okřikla, „já už si to asi přečíst nestihnu, ale určitě se najde někdo, kdo by si to přečetl, aby nahlédl za tu tvoji veselou masku.“
„Klára to při posledním blogerském mecheche taky říkala,“ pronesl jsem zamyšleně a zase jsem se zadíval do nikam, „jen já nerad píšu o sobě ve smutných souvislostech.“
Následovala další chvíle významného a těžkého ticha, které rušily jen náhodné zvuky od dalších stolů. A číšník, který se vždy zjevil tam, kde to bylo potřeba. Například u vícečlenné společnosti, která se rozhodla platit.
„Dohromady nebo zvlášť?“ položil tradiční otázku.
„Samozřejmě dohromady,“ zaslechl jsem odpověď od stolu a natočil jsem se tím směrem.
„Dohromady, dohromady,“ pobrukoval si číšník, chvíli mlčel a pak pronesl: „Tatrovka, se kterou cestovali Hanzelka a Zikmund, prosím.“
„Cože?“ vyjekl udivený host.
„Osm set pět,“ řekl vysvětlovacím tónem číšník a položil na jejich stůl účtenku. Měl jsem co dělat, abych se navzdory smutnému hovoru s Monikou nerozesmál.
Host zaplatil za svou společnost a já se vrátil pohledem k Monice.
„To je tu vždycky takhle veselo?“ zeptal jsem se, abych odlehčil situaci.
„Tady nezaměstnávají jiné než veselé lidi,“ odpověděla a klouzala očima po lokále. Veselý číšník už mířil k dalšímu stolu, kde se usadil nejistě vypadající mladík s unyle působící slečnou.
„Máte něco, co je nejblíž Plzni?“ zeptal se ten mladík nejistým hlasem.
„Nejblíž Plzni,“ zamyslel se číšník a po chvíli dodal: „Napadají mě leda tak Karlovy Vary. Takže dvakrát becherovku?“
„No to rozhodně ne,“ pronesla unylá slečna. Připadalo mi žinantní sledovat dál jejich rétorický souboj s číšníkem a pustil jsem je ze zřetele.
„Víš,“ ozvala se po další chvíli Monika, „jak jsi psal o té Martině.., to vážně bylo tak nečekané?“
„Nečekané,“ udělal jsem nejhlubší možný povzdech tentokrát já, „i když tím, jak se postupně dovídala horší a horší diagnózu, tak ta myšlenka, že se to jednoho dne stane, byla čím dál hmotnější a konkrétnější. A i tak mě to semlelo. Je to měsíc a půl zpátky a ještě jsem to v sobě nezpracoval.“
„To asi není vůbec snadné zpracovat,“ nahodila tiše.
„Není,“ přiznal jsem, „jsou chvíle, kdy ji naprosto fyzikálně cítím vedle sebe. Pak se ohlédnu a vidím, že tam není. A objeví se ta myšlenka, že už prostě nikdy nebude. A z toho je mi mizerně. Několik dní si říkám, že už jsem v pohodě a že je to za mnou, pak stačí maličkost a zase mě to doslova zalehne.“
Monika zamyšleně točila svou sklenicí. „To chápu,“ špitla po chvíli. „A díky tomu teď taky víc rozumím tomu, jak je Petr z toho, co mě čeká a čemu už teď vím, že se nevyhnu, rozhozený.“ Upila a pokračovala: „Když jsi začal o mně psát, nejprve jsem se durdila a zlobila. Pak jsem si to přečetla pozorněji a pomohlo mi vidět sama sebe z jiného úhlu. Víc sama o sobě přemýšlet.
Z té naší plavací party, jak jsme se rozprchli do všech možných směrů, mi zůstaly jen dva kontakty. A z těch dvou kontaktů se systematicky bavím jen s tebou. A teď ti nakládám svoje bolesti a trápení a čekám… Já vlastně ani nevím, co čekám. Vyslechneš mě a asi bych měla cítit nějakou úlevu.“ Zaklonila hlavu, zakroužila očima a dodala: „Jenže necítím.“
Přestože obvykle srším vtipem a dobrou náladou, tentokrát mi do smíchu moc nebylo. Proto jsme naše posezení zbytečně neprotahovali. S ohledem na její obtíže jsme před restauraci vyšli velmi pomalu a pak se rozloučili. Jako před dlouhou cestou. Možná tou nejdelší.

Edit: Tento text nevznikl snadno. Mnohokrát rozepsán, ještě víckrát znovu smazán. Kdysi jsem psal, že není neobvyklé, že zveřejňuji minimálně třetí a maximálně patnáctou verzi textu; někteří nepříliš bystří jedinci to pochopili tak, že zveřejním jeden text patnáctkrát a pokaždé jinak; tak tomu vskutku není. A zrovna tento článek počtem verzí, než jsem byl spokojen s tím, jak vypadá a konstatoval, že ho mohu klidně vypustit mezi čtenáře, počtem verzí překonal všechny dosavadní rekordy.
Je tedy vysoce pravděpodobné, že další povídání s Monikou a o Monice  už nebude.