Není Dvořák jako Dvořák. Tento Dvořák nehrál vodníky.

V první půlce října jsme v počínajícím podzimu vyrazili na další sborový výlet. Tentokrát za legendárním panem Dvořákem, který se k mému překvapení nejmenoval Josef, nýbrž Antonín.

Protože výlety našeho farního společenství jsou vždycky pamětihodnotné, byl i tento.
Cílem byla obec Vysoká u Příbrami. Ten název asi málokomu něco řekne, ovšem kolegyně, mimochodem výborná zpěvačka a učitelka zpěvu v jedné osobně, nám dopředu vysvětlila, že v této obci působil pan Dvořák.
Okamžitě jsem se začal těšit na legendárního vodníka z Arabely, Svatopluka Kuřátka nebo bezejmenného kuchaře Kachnu. Ovšem k mému překvapení ten Dvořák, jehož památku jsme jeli navštívit, se jmenoval Antonín.
Ve Vysoké u Příbrami (nebo dle místního jazykového úzu „u Příbramě“) se totiž nachází památník, věnovaný nejen Antonínovi (který nebyl topič elektrárenský) Dvořákovi, nýbrž i, a tady už jsou bystřejší z vás doma, Josefovi Václavovi Sládkovi, což znamená, že jsem tam, jakožto přední znalec* díla Josefa Václava Sládka, nemohl chybět.
V sobotním dopoledni jsme tak nastoupili plni elánu a optimismu do autobusu, abychom poté, co jsme odsouhlasili, že jsme opravdu všichni, vyrazili za poznáním.
Do Příbrami to není daleko a z Příbrami do Vysoké už vůbec ne. Chvíli po vystoupení z vozu jsme se dostali do parku, v němž se vzpomínka na oba výše zmíněné velikány nachází.
A hned na začátku je dům, který má pro mě, coby milovníka poezie, obzvláště velký význam. Dům, ve kterém působil právě legendární Josef Václav Sládek.

Vila, ve které působil Josef Václav Sládek, a stylizovaná pumpa naproti.

Tímto parkem jsme došli až k budově, v níž sídli skutečný památník obou velikánů. Nemohli jsme si nepovšimnout pomníku Antonína Dvořáka.

Pomník Antonína Dvořáka

Uvnitř památníku samotného jako takového nám nejprve naše kolegyně zpěvačka, kterou jsem zmínil v úvodu, přezpívala některé Dvořákovy duchovně orientované skladby. Rovněž s námi vřele a srdečně pohovořil místní průvodce. Potom, protože jsme byli relativně malá skupina, jsme se vydali jednotlivými místnostmi.

Z památníku Antonína Dvořáka, různé objekty v různých místnostech.

Ovšem osobně jsem se nejvíce těšil do horního poschodí, neboť v tom se nacházela místnost, spojená právě s mým oblíbeným nejplodnějším českým básníkem všech dob, a to Josefem Václavem Sládkem. Sentiment byl přítomen.

Z expozice, věnované Josefu Václavu Sládkovi. I když každý z nás ví, že s legendární Lesní studánkou mu více než vydatně pomohl Jára Cimrman.

Poté, co jsme se dost vynadívali uvnitř, jsme vyrazili ven, a to k nedalekému Rusalčinu jezírku. Jezírko je zarostlé žabincem, takže atmosféru Rusalky** (která se v některých zemích bývalého východního bloku hrála pod krycím názvem Sovětalka) téměř dokonale evokuje.

U Rusalčina jezírka.

A když jsme se dostatečně pokochali a podojímali nad Rusalčiným osudem, čekal nás odjezd.
Po obědě v naší oblíbené restauraci jsme si to namířili do městečka Březnice. Tam nás přivítal statečný a sebevědomý kocour, kterého jsem hned označil přiléhavým jménem Březnický Garfield:

Březnický Garfield. Speciálně pro Honzu Pražáka, Zuzku Zajícovou, Kláru Tůmovou a další zanícené kočkaře.

Ovšem nebyli jsme tam kvůli obdivování kocoura, nýbrž proto, že jsme si chtěli prohlédnout místní synagogu (byť ta už svému původnímu účelu neslouží, neboť místní židovská obec již zanikla).

Březnická synagoga. Speciálně pro Tomáše Vodvářku.

A právě v březnické synagoze nastal, aniž bych se tím chtěl chlubit, protože chlubit se čímkoli není můj styl, to bych si vyprosil, můj hvězdný moment. Po přednášce místní průvodkyně se opět naše kolegyně zpěvačka ujala zpěvu, tentokrát židovských písní. A na tu píseň, kterou chtěla celý svůj výstup zakončit, si nemohla vzpomenout. Proto zapátrala mezi lidmi a oslovila právě mne:
„Martine, jak začíná ta písnička, kterou chci teď na závěr zazpívat?“
Možná jste to taky někdy zažili. V jednom okamžiku jste si jistí, že správnou odpověď víte, a ve druhém máte v hlavě dokonale prázdno.
Ovšem neztratil jsem glanc, ten ostatně neztrácím nikdy, pomalu jsem vstal a kráčel ke zpívající kolegyni. A měl jsem štěstí, že během těch pěti kroků jsem si vybavil nápěv a dokonce první slovo, takže jsem jí mohl poradit a zbytek skromného koncertu byl zachráněn.

A než jsme se vydali k autobusu, narazili jsme opět na další kočkovitou šelmu. Pán, na jehož dvorku si takhle lebedila, tvrdil, že jeho není a že nikdo v celé Březnici neví, komu toto zvíře patří.

Statečná a sebevědomá kočka z Březnice. Nikdo neví, komu patří.

Sice to už skoro vypadalo, že pojedeme z Březnice rovnou domů, leč nebyli bychom to my, kdybychom si výlet ještě aspoň trochu neokořenili. Jeden náš kamarád pochází z Příbrami, konkrétně z místní části Březové hory, takže jsme mohli navštívit místní kostel spřáteleného Sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra***.

Kostel Mistra Jakoubka ze Stříbra v Příbrami – Březových horách.

To už bylo poslední zastavení. Zmíněný kamarád nám pověděl o historii kostela, sboru i významných duchovních, kteří zde působili.
A také jsem v tomto místě provedl jeden z mnoha mála výstupů z komfortní zóny, když jsem se vyškrábal až na vrcholek věže. Pravda, množství mrtvých much, ve věži se nacházejících, dodalo celému výstupu lehce morbidní obsah.

Pak už následovala cesta domů. A kdy bude další podobný výlet, zatím nikdo**** neví.

*) Ne jeden z předních znalců, nýbrž přední znalec jako takový. Rozumíme si, že ano?
**) Druhá podobně slavná Dvořákova opera pojednává o člověku, který nic neříká ani nezpívá, jen poulí oči a dělá všelijaké grimasy, aby nakonec usnul s plyšovým medvídkem v náruči. Tato opera se nazývá „Jako Bean.“
***) Má teorie, že Jakoubek ze Stříbra měl bratry Jakoubla ze Zlata a Jakoubka z Mědi, se nedočkala uznání.
****) Minimálně já ne.