Nenápadná romance

Jindřich (39) má svůj zažitý rytmus každého pracovního dne. V příslušnou hodinu se probudí po minimálně devíti hodinách spánku, aby prožil vše dle svého pevně daného scénáře.

Po lehké staromládenecké snídani projde koupelnou, dokončí oblékání a vychází ze svého 1 + 1, které si nechal kdysi dávno přestavět na 2 + kk. V devátém poschodí počká na výtah a v duchu si přeje, aby v něm nikdo nejel, protože se nechce takhle brzy ráno s nikým vybavovat.
Výtahem do přízemí a prosklenými dveřmi ven z bytového domu. Tam se nadechne venkovního vzduchu a vydá se ke stanici metra. Seběhne dolů, protože na této straně stanice nejsou eskalátory, a počká na svou soupravu. Ve stejný čas a na stejném místě jako každý pracovní den předtím a určitě každý pracovní den potom.
Souprava přijíždí a zastavuje. Jindřich v klidu počká, až ti, kteří jsou uvnitř, vystoupí. Jako každý den se rozhlédne a usadí se ke stěně vozu na dvojsedadlo. Takové to, naproti němuž je jen jedno sedadlo.
Za normálních okolností, tedy až do včerejška, na tom jednom sedadle naproti nikdo nesedí. Alespoň většinu Jindřichovy cesty.
Metro zastaví v další stanici. Jindřích bedlivě pozoruje ostatní cestující, vystupující i nastupující. Mezi nastupujícími je žena, kterou dosud v metru neviděl. Ta vstoupí dovnitř, rozhlédne se a s omluvným úsměvem se posadí na to jedno volné sedadlo naproti.
Jindřicha se zmocňuje panika, v jeho dosud přesně nalinkovaném scénáři se objevil cizorodý prvek a jeho mysl neví, jak s tím naložit. Přejede ženu rychlým pohledem. Relativně štíhlá, ale ne hubená, očividně se netrápí dietami nebo nějakým šíleným cvičením. Docela vnadná. Z kabelky jí čouhá papírový sáček se značkou pekařství.
Žena vycítí jeho pohled a podívá se na něj.
Jindřich okamžitě pohledem ucukne.
Snad ta ženská vystoupí dříve než já, napadne ho. Na tom sedadle přece nikdo nesedí, maximálně nějaký důchodce na jednu nebo dvě zastávky. A teď tahle, co dělá vlastně takhle brzy v metru? Nevypadá jako studentka. Že by učitelka? Kam jede a proč se posadila naproti mně?
Ať už konečně vystoupí, přeje si Jindřich v každé další stanici. Jenže ta žena nejen, že nevystupuje, navíc si vytahuje z kabelky, ze které jí čouhá ten papírový sáček z pekařství, taky časopis, očividně už rozečtený. Pustí se do dalšího čtení a mimoděk si volnou rukou odhrne vlasy za ucho, čímž Jindřichovi umožní pohled na svůj lalůček probodnutý náušnicí s červeným kamenem.
To mi dělá naschvál, úpí Jindřich v duchu. Očima tlačí neznámou pryč, ta se ani nehne. Naštěstí se přiblíží stanice, ve které bude Jindřich vystupovat. Jakmile ji plechový hlas ohlásí jako příští stanici, Jindřich na nic nečeká a začne se opatrně zvedat. Jakmile stojí, chytí se vodorovné tyče pod stropem. Hlavně žádný přímý pohled na vetřelkyni.
Než souprava zastaví v Jindřichově výstupní stanici, dojde k menšímu incidentu. Metro sebou v jednu chvíli cukne, strojvedoucí asi šlápl na brzdu prudčeji, než je obvyklé. Několik lidí se kymácí, mezi nimi i Jindřich. A než si to uvědomí, rukou, kterou se nedrží vodorovné tyče pod stropem, se lehce otře o jedno z ňader neznámé ženy.
Ten kontakt netrvá ani celou sekundu, avšak jakmile si Jindřich uvědomí, co se stalo, okamžitě svou ruku stáhne za svá záda. Přitom registruje pohled té ženy. Není dotčený nebo uražený, spíš udivený a překvapený. Naštěstí se otevírají dveře vagónu a Jindřich se doslova cpe ven. Netuší, že ho neznámá pronásleduje pohledem.
Jindřich prchá ven ze stanice a potom ulicemi k velkému skladu, kde pracuje jako vedoucí. Nenápadně se přitom ohlíží, jestli ho někdo náhodou nesleduje. Ale ani to, že se tak neděje, ho neuklidní.
Pracovní doba ve skladu začíná až v 8 hodin, ale Jindřich je zvyklý přicházet dříve. Z okna své kanceláře vidí na hlavní vchod, kterým přicházejí zaměstnanci. Má tak dokonalý přehled o tom, kdo kdy přijde.
Zapne svůj počítač a poté, co se přihlásí, si pročítá zprávy v poště. U většiny z nich musí použít překladač, protože nerozumí těm moderním slovům.
Vedoucím skladu se Jindřich nestal ani tak pro své pracovní kvality, jako spíš proto, že první čtyři kandidáti na toto místo, uvolněné do důchodu odcházejícím Vojtou Kaprlíkem (dnes 74), z různých důvodů tuto pozici odmítli. A tak se vedení firmy rozhodlo, že Jindřicha se ptát nebudou, ale prostě jej do funkce jmenují. Nakonec se Jindřich ukazuje jako ideální vedoucí, protože do ničeho nikomu nekecá; jistě to není proto, že tomu absolutně nerozumí, jak o něm šíří zlé jazyky.
V 7:39 venku bouchnou dveře hráškově zelené škodovky, což je znamení, že do práce dorazila Jindřichova sekretářka Matylda (54). Tu Jindřich zdědil po svém předchůdci a postupně podstatně rozšířil její pravomoci. Matylda tak kromě své normální agendy vede agendu pracovních smluv, mzdových výměrů, dovolených, nemocenských, dokladů o naskladnění, dokladů o přeskladnění, dokladů o vyskladnění a všech možných podobných i jiných papírů, kterých se Jindřich upřímně bojí. V 7:43 odemyká Matylda dveře své kanceláře, která je s tou Jindřichovou propojena spojovacími dveřmi.
V 7:46 přicházejí dva hlavní dispečeři. Karel (41) a Slávek (taky 41). Ačkoli nejsou ani zdaleka příbuzní, jsou nejen kolegové, ale i dobří přátelé, takže si je skoro všichni pletou. Pokud jeden z nich nemá dovolenou nebo nemarodí, jsou tu oba. A pokud si nestihnete přečíst visačku se jménem, nikdy nevíte, se kterým vlastně mluvíte. Jeden je tak pro všechny KarelneboSlávek, druhý je tak pro všechny SlávekneboKarel.
Výjimka je Matylda. Ta je rozezná. I když i jejich manželky si jsou podobné.
V 7:48 odchází ranní uklízečka Věra (44). Její povinností je přijít už před pátou hodinou ranní a přetřít podlahy, okna, zkontrolovat pořádek v šatnách, sprchových koutech, na toaletách a podobně. Před necelými dvěma měsíci se Jindřichovi něco na kvalitě její práce nepozdávalo, tak si na ni před jejím odchodem počkal a pěkně si ji podal. Věře se třásla brada, bylo na ní vidět, že by mu nejradši řekla něco hodně nepěkného, ale že se všemi silami drží, protože on je ten vedoucí.
Jindřich tenkrát ukončil svůj výstup tím, že pokud Věra zlepší kvalitu své práce, nebude jí krátit prémie, přičemž taktně zamlčel, že neví, jak se to (krácení prémií) vlastně dělá. Každopádně je na Věřin úklid od toho dne maximální spoleh.
Jenže to není všechno. Poté, co si tenkrát Věru podal, pocítil Jindřich do té doby neznámou emoci. Jeho tělo zaplavila vlna jakési podivné euforie a on nevěděl, jak s ní naložit.
O týden později si zkusil podobně podat Matyldu. Jenže nepochodil. Matylda ho s naprostým klidem a bez emocí vyslechla a pak řekla lhostejně jen: „Už jste se vyřval? Můžu se vrátit ke své práci?“
To tenkrát Jindřicha vykolejilo. Poznal, že na Matyldu jeho podávání nefunguje a ten příjemný pocit, který zažil, když si podal Věru, se nedostavil.
Dostavil se až dnes, když se dotkl hřbetem dlaně ňadra té neznámé ženy. Teď sedí ve své kanceláři a zírá na ruku, která se toho kontaktu s tím útvarem na ženském těle, kterým je převážná část mužské populace po celý svůj život bezvýhradně fasinována, dostala. A neví, jak s tímto zážitkem naložit.
Hlavně aby to ta žena nikde nehlásila, napadne ho. Rozhodně se nechci stát zvrhlíkem, který osahává v metru ženy, stoupala hrůza v jeho mysli. To prostě musela poznat, že jsem se jí nedotkl úmyslně, uklidňuje se. Jenže co když je to jedna z těch moderních žen, které jakýkoli dotek, třeba neúmyslný, pokládají za obtěžování? Panika v něm vzrůstá.
Mezitím přijdou do práce všichni jeho podřízení. Zatímco Matylda ví o každém jeho celé jméno i příjmení, adresu domů, datum narození, rodinný stav, počet dětí a jejich data narození, pro Jindřicha se jedná o amorfní dav. S jednou výjimkou, a tou je hřmotný Rom Imro Diga (55), který se vyjímá nejen rozložitou postavou, ale taky hlučným hlasem, takže když někomu něco říká, slyší to nejen dotyčný, ale i všichni v okruhu půl kilometru. Imrovi je to jedno.
Přesně v 8:00 se rozezní houkačka a všichni se dají postupně do práce. Vědí přitom, že v 8:05 vyjde Jindřich ze své kanceláře a důležitě se projde celým skladem. Kouká, co kdo dělá, a hlavně si přeje, aby ho proboha nikdo neoslovil s žádnou otázkou nebo připomínkou. Jindřich hlavně netuší, že toto jeho kolečko je pro jeho podřízené zdrojem neomezené zábavy.
Tentokrát ale ve svém obvyklém čase nevychází. Místo toho sedí ve své kanceláři a zuřivě vyhledává články o sexuálních agresorech. Hlavně proto, aby se ujistil, že jeho kontakt s tou ženou nebyl projevem sexuální agrese.
Když se přehoupne i devátá hodina a Jindřich je pořád ve své kanceláři, zastaví Matyldu, která zrovna odněkud někam nese štos dokumentů, ve kterých se vyzná jen ona sama, malá, ale ukecaná Romka Žaneta (47): „Paní Matylda, co je dnes s pánom šéfkom? Nepřijde si nás prohlédnút?“
Matylda se zastaví, volnou rukou si posune brýle ke kořeni nosu, a pokrčí rameny.
„Já nevím, Žanetko. Sedí u sebe v kanceláři a buďto se dívá na svoji levou ruku, nebo zuřivě ťuká u počítače. Ani na pozdrav mi ráno neodpověděl. Možná je nemocný, nebo,“ Matylda se rozhlédne, protože statných skladnic se okolo ní shromáždilo více, pak se nadechne a dodá: „nebo ho některá z vás žaluje o alimenty.“
Všechny ženy se jako na pokyn rozesmějí na celé kolo. Matylda je gestem uklidní a poprosí, aby normálně pracovaly, protože i vedoucí, kterému hráblo, je pořád ještě vedoucí.
Jindřich se nakonec ze své kanceláře dostane ven okolo půl jedenácté. Opět důležitě prochází celým skladem a nevnímá pohledy, které mu ženy věnují. Muži se na něj dívají ironicky, ale to není žádná změna proti jiným dnům.
A pak se to stane.
Odněkud se ozve zlověstná rána, následovaná zvukem, jako by se něco rozbíjelo. Jindřich okamžitě zpozorní a vyrazí směrem, ze kterého ten zvuk přišel. Dnes si přijde na svoje.
Když dorazí na místo, vidí, co se stalo. Mladá skladnice jela s vysokozdvižným vozíkem a špatně vybrala zatáčku. Krabice, které byly na paletě, kterou vezla, jsou rozsypané okolo, některé z nich otevřené a okolo jsou střepy z věcí, které byly v těch krabicích.
Jindřich se nadechne a už stojí u nešťastné skladnice.
„Jméno,“ zařve.
Skladnice pláče a potáhne nosem. „Jit... Jitka... Kud... Kudláčko... Kudláčková.“
Holka je rozplakaná a roztřesená a Jindřich si ji konečně podává. S mnohem větší intenzitou, než si tenkrát podal ranní uklízečku Věru. A s očekáváním lepšího výsledku, než když se pokusil podat si Matyldu.
Okolo se shromáždí hlouček mužů i žen. Někteří se snaží Jindřicha uklidnit, ale ten je v ráži. Nakonec zašermuje té ubrečené holce ukazovákem před obličejem, pohrozí finnančním postihem, nařídí okamžité odklizení a návrat k běžnému provozu a odchází středem. Když už si je konečně jistý, že ho nikdo z nich nevidí, vítězoslavně se usměje. Vrátil se mu ten dávný euforický pocit, který pocítil, když si podal Věru. A když se dneska ráno dotkl...

Julie (34) se ráno probouzí vedle svého manžela Igora (41). Láskyplně na něj pohlédne a něžně se k němu přitulí. Igor v polospánku natáhne ruku, obejme její tělo a přitiskne ji víc k sobě. To je jejich rituál. Igor vstává později než jeho žena.
Znají se dvacet let, ale chodit spolu začali před patnácti lety. Čtrnáctiletá Julie byla ještě pubertální telátko, ale Igor ji už tenkrát zajímal, takže když se s ním v devatenácti konečně pořádně seznámila, byla na vrcholu blaha. Jedenáct let jsou manželé a Julie se nedávno vrátila do pracovního procesu po dvojnásobné mateřské dovolené, díky které mají nyní Helenku (6) a Kubu (3,5).
Julie se vymotá z ložnice, připraví snídaně, probudí děti, provede je ranní hygienou, dá si s nimi snídani, zkontroluje jim oblečení a obutí, zaběhne do ložnice ještě jednou se rozloučit s Igorem a pak už s dětmi do výtahu, do přízemí, ven a ke školce. Helenka půjde v září už do školy, když je jí už šest, Kuba si ještě bude pár let školku užívat.
Ze školky ke stanici metra, cestu se zastavit v pekařství, koupit si kornspitz, sáček s ním zasunout do kabelky a už do stanice. Na nástupiště a čekat, až se v tunelu objeví dva kužely světla, počkat až souprava přijede a zastaví, rouzhodnout se pro konkrétní dveře, vejít dovnitř a najít si sedadlo.
Tady je zrovna volné jedno naproti dvěma. Na těch dvou sedí jeden člověk u stěny vagónu a tváří se zasmušile. Nevadí, Julie usedne na volné sedadlo naproti a tomu zasmušilému člověku věnuje úsměv. Přitom jí neujde, že on se na ni podíval hodně vyděšeně.
To vypadám tak hrozně? napadne Julii a v protějším okně zběžně zkontroluje svůj zjev a sebekriticky musí uznat, že na mámu dvou dětí jí není téměř co vytknout. Podívá se na toho člověka a ten okamžitě ucukne očima.
Třeba je plachý, přemýšlí Julie a vytáhne si časopis. Přitom si urovná vlasy i neviditelné pokrčení na oděvu. Všechno to koná naprosto automaticky. Sem tam mrkne na toho zasmušilého člověka a konstatuje, že ten se snaží dělat vše možné, jen aby se na ni podívat nemusel.
Zase nevypadám tak hrozně, napadne Julii, když nenápadným pohledem zkontroluje svou postavu. Až na jednu věc, napadne ji hned potom. Většinu těhotenských a poporodních kil navíc dávno shodila, břicho i hýždě mají přibližně stejný tvar jako předtím, než otěhotněla poprvé. Jediné, co se nevrátilo k původnímu tvaru, jsou prsa. Z krásných elegantních dvojek se dvojím těhotenstvím staly bujné čtyřky a vracet se k původní velikosti, která Julii, jak je ona sama přesvědčena, naprosto slušela, se jim nechce.
Ale ten člověk nezkoumá moje prsa, uvědomí si Julie vzápětí a rovněž sjede neznámého zkoumavým pohledem. Asi to bude úředník, napadne ji. Nebo učitel. Nebo někdo podobný. Z nějakého důvodu se mu nelíbím, nenadělám nic. Ostatně jsem počestně vdaná a flirtování mě nikdy nelákalo.
Metro sebou hází v tunelech a Julie sem tam hodí nenápadně okem po naproti sobě sedícím muži. A pořád vnímá, že on se snaží nevšímat si jí. Najednou ten muž vstane. Nejspíš se chystá vystupovat, napadne Julii.
Muž stojí a Julie, poněkud zklamána jeho jednáním, vrátí pozornost k časopisu. Náhle sebou souprava cukne, ten muž zavrávorá a lehce se rukou otře o Juliino ňadro.
Julie na část okamžiku strne a pak se k tomu muži ohlédne. Muž vypadá polekaně a snaží se svou ruku schovat za záda. Takže od se dotkl mého prsa a to ho poděsilo, řekne si Julie a na sebevědomí jí to rozhodně nepřidá.
Julie se za tím mužem ohlédne a pronásleduje ho očima. Vidí, jak se ten muž snaží dostat co nejrychleji ven ze stanice a v hlavě se jí míchají různé myšlenky.
Sama vystoupí o tři stanice později. Vyjede po eskalátoru a dojde do nedaleké budovy, kde ve třetím poschodí sídlí advokátní kancelář. V ní pacuje Julie jako administrativní asistentka. Má na starosti agendu tří advokátů a dvou advokátek.
Igor ji podporoval v tom, aby po mateřské začala pracovat. Měl jen jednu podmínku, a to, aby jí její práce umožňovala časovou flexibilitu. Naštěstí dostala možnost zkrácené pracovní doby na 6 hodin denně, což jí v součtu všeho naprosto vyhovuje.
Postupně se pustí do svojí práce, i když ten dotek ruky toho muže na jejím ňadru jí nejde z hlavy. Pochopitelně to není nic, co by neznala, protože Igor se jí dotýká častom rád a s láskou. Jenže Igorovy doteky jsou jiné. Očekávané.
Tento dotek byl neočekávaný, a proto tak zvláštní.
Kdo se jejích prsou naposledy dotkl neočekávaně?
Vlastně to byl Igor, uvědomila si. Asi měsíc poté, co se konečně pořádně seznámili, spolu vyrazili na tancovačku, tam během přestávky něco málo popili a tehdy se oba vůči sobě navzájem poprvé více osmělili.
A pak až dnes ráno ten zasmušilý člověk v metru.
Julie se opět podívá kriticky na svá prsa. Nebo že by ta jejich nafouknutá velikost přestala být handicapem?

Další den ráno je pátek. Jindřich (39) už sedí na svém obvyklém místě v metru. Ostražitě kouká okolo sebe. Tajně doufá, že se ta žena znovu neobjeví.
Julie (34) nastoupí opět o stanici později a tentokrát se už nerozhlíží, ale jde najisto. Bez váhání se posadí naproti Jindřichovi. Když se na ni Jindřich poděšeně podívá, věnuje mu svůj nejlepší úsměv a spokojeně konstatuje, že Jindřichovi jeho nejistota sluší.
Tentokrát si nevytáhne časopis. Namísto toho Jindřicha sleduje a studuje. A když vidí, jak se Jindřich snaží uhnout jejím pohledům, baví ji to.
Jsem kočka a on myš, napadne ji. Zvedne ramena, narovná se v zádech a vypne směrem k němu hruď. Potěšeně vidí, jak Jindřich neví, kam s očima, když jeho zorný úhel vyplňují její vnady.
Asi bych toho měla nechat, říká si Julie, když vidí, jak se Jindřichovi třesou ruce, kterými se křečovitě drží svých kolen. Ale zase kromě Igora jsem se nikdy nikomu takhle nepředváděla, pomyslí si vzápětí a ještě se k Jindřichovi mírně nakloní.
Jindřich by se nejradši co nejvíce zaklonil, ale už nemá kam.
Julie se náhle vesele usměje, znovu se od něj odtáhne, změní výraz, takže se najednou tváří skoro vážně a dívá se z okna soupravy do tunelu.
Jindřich, jak Julie vidí periferním viděním, se opět lehce uvolnil.
Asi bych jí měl něco říct, napadne ho. Nadechne se, podívá se na ni a neřekne nic a zase vydechne.
Vždyť já neumím se ženami mluvit, dojde mu. Jenom když si je v práci podávám. A tuhle bych si rád podal, ale když na ni tady začnu křičet, tak to nakonec sám odskáču, dojde mu a není daleko od pláče.
Konečně je tu chvíle, na kterou čekal. Plechový hlas ohlašuje, že příští zastávka bude ta jeho. Všímá si, že se Julie významně pousmála a věnovala mu skoro soucitný pohled.
Jindřich vstává a snaží se jít ke dveřím tak, aby mezi ním a Julií k žádnému tělesnému kontaktu nedošlo. Jenže Julie je mazanější. Nenápadně se k němu posune a když ji míjí, udělá to sama. Zlehka se o něj otře oběma svými ňadry.
S potěšením sleduje jeho úlek a následný úprk z vagónu ven.
Jen si utíkej, říká si Julie. Škoda, že se v sobotu a v neděli neuvidíme. Každopádně si s tebou budu muset ještě pěkně pohrát.
Jindřich mizí z nástupiště a Julie ho opět sleduje. Tentokrát s pobaveným úsměvem.