Narozeniny Básníka, který koketuje s anděly, aneb Puč mi drát, šestašedesát!

Jestliže existuje Básník, který je svojí tvorbou vždy vpřed, vzad, vlevo, vpravo nebo úplně mimo veškeré směry a proudy, pak to není nikdo jiný než Jan Haubert.

Dnešní oslavenec Jan Haubert se narodil v Janovicích, části legendárního Rýmařova. A protože Rýmařov je, jak už sám název napovídá, centrum a líheň Básníků, stal se Jan Haubert nejvýznamnějším moravským Básníkem posledních šestašedesáti let, což je mimochodem shodou okolností věk, kterého se právě nyní dožívá.

Zase jsem ti nepodržel
Nepodržel jsem dveře
Neposlal jsem esemesku
Nekoupil jsem kytku

Zase jsem ti nepodržel
Nepodržel jsem dveře
Snědl jsem všechen žahour
Rozrýpal jsem knedlík

No to víš, no to víš
To je síla zvyku
A já se narodil v Hrubým Jeseníku
(Jan Haubert: Hrubý Jeseník)

Na prahu dospělosti opustil Jan Haubert rodný kraj a vydal se do Prahy, kde vystudoval stavební fakultu ČVUT.
Během studia se samozřejmě seznámil s lidmi, s nimiž ho spojoval určitý způsob vnímání světa, načež vzniklo nejslavnější české hudebně zábavné sdružení Visací zámek.

V době, kdy mnozí čeští, moravští a zejména slezští zpěváci zpívali hlavně písně s texty sovětských autorů (což bylo tehdy pokrokové a ideologicky správné), začal Jan Haubert psát a zhudebňovat své vlastní verše. A když si nevěděl rady, sáhl do svých sbírek. A jako první u nás začal zhudebňovat, navzdory normalizační zvyklosti, poezii německou, zejména pak Christiana Morgensterna (lásku k tomuto velikánovi máme společnou).

Když zahlídnem slunce, tak nevíme ani,
Jestli bylo pravý, nebo jen stromy se hnuly
Čekáme v zástupu u klíčový dírky
Ale chodba je tmavá a kdo ví kam vede
(Jan Haubert: Čekání)

Báseň Čekání (později samozřejmě zhudebněná a zpísněná) dokonale popisovala bezútěšnost a beznaději končícího období normalizace. A to i přesto, že někteří stále podporovali sovětské juchání, které mělo tuto realitu zakrýt.

Skupina Visací zámek s Janem Haubertem v čele se – možná i trochu nechtěně – stala hybatelem událostí, které později vešly do dějin jako Sametová revoluce. Když totiž stovky hudebních fanoušků stály pod pódiem a čekaly na písně, které měly zaznít, vyšel na pódium právě Jan Haubert a řekl, že bohužel koncert nebude, protože byl tehdejšími stranickými orgány zakázán.

Jan Haubert to tenkrát vystihl slovy:
„Je fakt, že nám to už taky vadí. Už nám to taky dost vadí a proto myslím, že je třeba se rozloučit: Máme hole v ruce!“

Poslední věta se, v upravené podobě, stala oficiálním i neoficiálním heslem nejen téhož večera, ale i několika následujících dní.
Vedení ÚV KSČ, zcela zaskočeno, nepochopilo, že šlo o pouhou touhu mladých lidí slyšet oblíbenou hudbu, a naprosto chaoticky položilo svou do té doby neotřesitelnou nadvládu. A to vše jen kvůli jednomu zakázanému koncertu Visacího zámku.

V devadesátých letech se v rámci uvolnění poměrů dostala hudba Visacího zámku do celého tehdejšího Československa i za jeho hranice. Verše Jana Hauberta se stávaly národním pokladem.
Výše zmíněnou báseň Čekání recitovala v televizi i oddaná soudružka Jiřina Švorcová v rámci jedné z posledních Nedělních chvilek poezie.

Zároveň došlo k tomu, k čemu došlo u mnoha jiných náhle objevených talentů. Skupina Visací zámek začala přicházet o zájem posluchačů, kteří pod vlivem hudby, která do našich končin tehdy proudila ve stejné době, kdy v zahraničí začala, přesměrovali svou pozornost jinam.
Úplnému konci Visacího zámku zabránila nečekaná okolnost. Stejně jako u mnohých jiných (Beatles, Scorpions, Iron Maiden) vyšlo jejich album Start 02 v dalekém Japonsku. A tam spustilo doslova Zámkománii, díky čemuž se skupina opět zkonsolidovala a Jan Haubert si mohl dovolit psát další a další vynikající verše.

Chodí pěkně voblečenej, dycky v kravatě,
hýždě mu obepínaj nový gatě.
Na tváři má úsměv, chová se vlídně,
pracuje klidně i osmkrát týdně.
Má hrozně rád lidi a rád jim poradí,
takhle to vidí už od mládí.
Jaký je však v soukromí, to ví jen jeho pes.
A on snad psa ani nemá.
(Jan Haubert: Prezident)

Báseň „Prezident“ byla věnována tehdejšímu prezidentu Václavovi Klausovi. Jeho fanatičtí příznivci ji bohužel opět nepochopili a namísto toho, aby Janu Haubertovi poděkovali, snažili se najít v těchto verších pomluvy a dokonce i dehonestace. Údělem významného básníka je být nepochopen.

Doma tiše ležíme před televizí
Ale na pódiu jsme pěkně drzí
Nikdy nás neomrzí pitomcům se smát
Takhle si to užíváme, když je nám padesát
(Jan Haubert: Padesát)

Báseň „Padesát“ vytvořil Jan Haubert v době, kdy první z členů sestavy Visacího zámku tohoto věku dosáhl. Jako obvykle v ní odráží jistou životní zkušenost, nadhled a moudrost své generace.

Proto Janu Haubertovi k jeho 66. narozeninám, které slaví právě nyní, přeji, ať přidá spoustu dalších vynikajících veršů.

Sedí na svém trůnu a pozoruje nebe
Poslední král hrdě hlavu zvedá
Nabízí teď už jenom sám sebe
A proto neváhá a ještě hledá
Hledá ve svých vzpomínkách chvíle štěstí
Jestli byly pravé nebo ještě ne

Sedí na svém trůnu a pozoruje zemi
Poslední královna krásná a bledá
Dobře už ví že ztratit není nemít
A proto neváhá a ještě hledá
Hledá ve svých vzpomínkách chvíle záblesků
Jestli byly pravé nebo ještě ne
(Jan Haubert: Poslední královna)

Níže uvádím ukázky, kdy Jan Haubert a jeho skupina zhudebnili a svému publiku přiblížili poezii jinou, než byla tehdy obvyklá:

Christian Morgenstern: Hymna šibeničních bratří

Christian Morgenstern: Půlnoční myš

Christian Morgenstern: Veliké Lalulá

Christian Morgenstern: Nálada ze IV. Kruhu

Christian Morgenstern: Modlitba šibeničníka

František Gellner: Všichni mi lhali

Karel Jaromír Erben: Polednice

Na závěr si, protože jsem taky tak trochu Básník, dovolím jeden básnický vtip:

Básník č. 1: „Poslyšte, pane kolego Básníku č. 2, slyšel jsem, že i Vaše žena je básnířka. Jak se Vám s ní žije?“
Básník č. 2: „Ani se neptejte, kolego Básníku č. 1, ta je na takové úrovni, že předstírá i pleonasmus.“