Pane Ireine, chápu Vás... Stalo se i mně - těsně po Vánocích. Stále to bolí - a nikdy nepřebolí. Když jsem se tu zprávu dozvěděla a zavolala jí, napsala mi na mobil. "Miri, teď mi nevolej, ani mi nepiš. Hned jak mi bude líp, za volám Ti".

Už mi nezavolala, ani nenapsala. (Sestra).

Je to tak. Nejhorší je ta prvotní bezmoc, že už si nezavoláme, nenavštívíme se.

Přitom si na ni vzpomenu stokrát do hodiny.

Upřímnou soustrast.

To je život, no...

Jsem z toho úplně mimo.

Moc mě to mrzí, drž se!

Dělám, co můžu, ale pak se v půlce dne sesypu.

To je mi moc líto.

Je to těžké, snažím se s tím srovnat.

Upřímnou soustrast

Děkuji Ivanko.

Martine, tady se těžko hledají slova. Upřímnou soustrast a držte se.

Dělám co můžu.

To je mi moc líto, Martine. Dobře, že jsi o tom napsal, drž se, život musí jít dál.

On půjde, jenom jsem jak tělo bez duše. Ta hodná paní, co se mnou byla v Plzni, musí teď vynaložit veškerou trpělivost a umění diplomacie, co má.

Ano. Lze se i vyřvat. I v tzv. veřejném prostoru. I ze záležitostí nejbolestivějších a velice niterných a osobních. I o bolest se lze podělit, či se o to alespoń pokusit. Lze to pochopit. Především tím, že na to vše nemusí být člověk sám, či mít ten pocit, že je. Nejvíc pochopit to mohou ti, kteří si své bolesti a pekla již prožili. A nebyli na ně sami. Třeba i proto, že i tak lze leccos přijmout, i se smířit s tím, co přišlo.

P.S.: ,,Vyřval" jsem se na těchto stránkách jednou, viz.:

Bráška - Blog iDNES.cz

https://jiroudek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=457746.

Pak již ne, neb i tento prostor se začal, bohužel, stále více podobat spíše stoce, a rozeřvané pavlači

Člověk pláče, protože už je to nenávratně pryč. Musí si tohle prožít. A to proto, že přijdou věci nové a zcela jiné a taky nádherné. Musíme si prožít bolest, abychom uměli prožít radost a krásu.