Musím to ze sebe vyřvat

„Nebýt to pantomima, já bych řval,“ řekl kdysi klasik velejemného intelektuálního humoru a aniž by to tušil, položil tím základ i pro můj velejemný intelektuální humor.

Jenže teď mi do humoru není.
A řvu.
Ne tak, jako když mám v sobě po ránu u lanovky teplou žemli.
Je v tom bezmoc a ohromný kus smutku.
Pořád si říkám, že to není možné. Že se to nemohlo stát.
Jenže stalo.

Čtyři roky, které změnily všechno. A zvrátily spoustu předchozích let.

Přitom to začalo jako kterékoli jiné ráno. Na budící melodii svého telefonu jsem se probudil, hodil na sebe něco společensky přijatelného a vyběhl ven se psem. Protože pes ven potřebuje každý den. A ne jednou.
Vrátil jsem se z proběhnutí se psem. Nasnídal jsem se. Dokončil ranní hygienu. Konstatoval, že jsem nejlepší verzí sebe sama.
Pak jsme vyrazili za pracovními povinnostmi. V práci jsem se jen otočil a pospíchal na opačný konec města za zubařkou.
Seance u zubařky byla poměrně rychlá. Projela moje čelisti a konstatovala, že u dvou zubů vlevo nahoře a u dvou jejich kamarádů vlevo dole bude potřeba udělat menší nebo větší úpravy. A protože jsem poměrně akční člověk, domluvil jsem si hned termíny.
A vyrazil jsem od zubařky zpátky do práce. Ještě při příchodu na své pracoviště jsem měl hodně dobrou náladu.
A vzápětí se moje nálada změnila a klesla někam tři metry pod dno Mariánského příkopu.

Téměř dva měsíce jsem otevíral Facebook s obavou, že se tam objeví zpráva, kterou chce málokdo vidět. A že se bude týkat někoho, o kom takovou zprávu nechci číst.
Neobjevovala se a to mi někde v zapomenutém koutku duše udržovalo naději, že se objeví jiná zpráva, která bude znamenat naději a radost.
Ta se neobjevila. Místo ní se objevila ta, u níž jsem věděl, že se objeví. A poznal jsem, že na takovou zprávu se nedá připravit.
Jméno, příjmení a sloveso. Sloveso, které má jen jeden význam a které bolí. A tím víc, když jde o člověka, který mi byl bližší, než by se na první i druhý pohled zdálo.

Zatracená empatie. Proč jí musím mít v sobě tolik? Jen proto, aby mě semlelo to, že se stalo, co se bohužel stát muselo?
Kolega to na mně poznal. Že nejsem ve svojí kůži. Že jsem úplně mimo jak kalhoty do zvonu nebo country hudba.
Hlavou mi běžely stovky myšlenek. A většina z nich na to, co už se nestane.
Že už si nezavoláme.
Nepopřejeme k svátku.
Ani k narozeninám, které jsme slavili ve stejný den.
Že nebudeme pokračovat v debatách o našich psech.
Že se nesetkáme a nezasedneme v její oblíbené hospůdce ke sklence.
A že jí už nikdy nic neřeknu. Protože není jak.

Večer se objevilo i parte. To se čte nejhůř. V tomto případě ještě o hodně hůř.
A pak mi běžely hlavou vzpomínky na všechny ty roky.
Na to, že mi byla víc než sestrou. Byla mi bližší než mí oficiálně nejbližší, z nichž někteří to asi nepochopili a nepochopí.
Povídání o psech a lehce načernalý humor. Tam jsme měli styčnou plochu. A tělesnou výšku a barvu očí. A datum narození.
Spousta naší vzájemné komunikace byla pro nezasvěcené nesrozumitelná.
A pak, před čtyřmi lety, ošklivá zlá diagnóza.
V první fázi mírně optimistický výsledek. Znovu jí narostly vlasy, dokonce i dlouhé. Znovu se jí vrátil úsměv.
A pak se vrátila i zlá diagnóza.
Léčba, která dělala, co mohla, ale nakonec prohrála.
A pak ošklivé, zlé, hnusné, příšerné fujtajbl metastázy.
Záblesk naděje s experimentální léčbou, na kterou jsme se jí skládali. Bylo nás hodně, komu na ní záleželo.
Pak zpráva, která znamená konečný ortel. Experimentální léčba není účinná a zastavuje se.

Nevím, za jak dlouho se mi vrátí dobrá nálada a humor, jestli vůbec. Nevím, jestli se někdy srovnám s tím, že tu už není.
O psa po ní pečuje jedna její kamarádka. Sama má stejného psa, proto to bylo nejlepší možné řešení.
Mně – a nejen mně – zůstaly vzpomínky a věty, které už nikdy nevyslovím.

Martino, sbohem.