Můj život v hudbě

Jak už jsem napsal, sportovní hvězdou jsem se navzdory všem předpokladům nestal, čímž se stalo, že jsem měl mít podle všech předpokladů, které jsem se rozhodl nenaplnit, sklony k hudebnímu talentu.

Jak už jsem psal, poté, co se mí rodiče rozvedli a znovu vstoupili do dalších manželských svazků, vstoupili do mého života sourozenci, na což jsem do té doby nebyl zavedený. Ovšem zároveň do mého života vstoupil nevlastní otec.
Protože se o každém člověku snažím napsat něco pozitivního, učiním tak i u nevlastního otce. Pozitivní body, které rád zmíním jsou tyto:
1. Naučil mě cestovat stopem.
2. Byl nevlastní.
3. Snažil se mě přivést k porozumění hudbě a jejímu zvládnutí.
Byl totiž učitelem v LŠU neboli Lidové škole umění a jako takový předpokládal, že chca nechca musím mít hudební talent, jinak by se má máma za něj neprovdala.
Byl to další prvek očekávání, po kterém následoval prvek zklamání, byť tomu zpočátku nic nenasvědčovalo. Už jako poměrně malého mě posadili ke klavíru. Netrvalo dlouho a zvládal jsem ovčáky čtveráky, kočku, co leze dírou a psa, co skáče přes oves. Skoro nikomu nepřišlo divné, že všechno vybrnkávám jedním prstem.
Kupodivu jsem si s tímto hudebním projevem dost dlouho vystačil. Kromě toho se u nás válely různé notové partitury a různé hudební nástroje, ze kterých jsem si, jak už jste četli, oblíbil hlavně foukací harmoniku, do které se dalo funět a vytvářet tak kakofonické zvukové projevy, které vzdáleně připomínaly jazzové improvizace Jiřího Stivína. Samozřejmě jsem nevěděl, který otvor ve foukací harmonice patří kterému tónu a bylo mi to jedno.
Ovšem u klavíru jsem se nedostal ke kakofoniím a jazzovým improvizacím, tam bylo nutné vytvářet melodie. Což u mě skončilo ve chvíli, kdy bylo nezbytně nutné začít hrát oběma rukama a každou z nich něco jiného. To byl pro mě balvan úrazu.
Nejen, že každá ruka hrála něco jiného, navíc pravou rukou šly tóny od palce k malíčku nahoru a levou dolů. Pro mě to byl nepřekonatelný moment, kdy bylo nutno pohlédnout do tváře realitě, k níž se vždycky chovám jen platonicky, a uznat, že tento nástroj nevznikl proto, abych na něj hrál.
A přestože nastal ideální moment k tomu, abych své pokusy o vzdělávání se v hře na hudební nástroje se ctí vzdal a začal se věnovat něčemu jinému, například středověké německé poezii, bylo za mými zády rozhodnuto, že místo brnkacího nástroje budu virtuosem nástroje dýchacího. Ovšem ne už zmíněné foukací harmoniky, nýbrž zobcové flétny.
Na jednu stranu jsem měl oprávněné obavy, neboť i na tento nástroj se hraje oběma rukama a ještě se do něj fouká. Na druhou stranu mě uklidnilo, že tady nehrozí, že by každá ruka hrála něco jiného, takže jsem se rozhodl tomuto zajímavému nástroji věnovat bez ohledu na to, že moje hudební nadání existuje pouze v teoretické a imaginární rovině.
Jako většina dětí mého věku a vzrůstu jsem začal s klasickou sopránovkou, později přišla sopraninová a ještě později altová a tenorová flétna. U těch posledních dvou mi pomáhalo, že i když na to nevypadám, mám poměrně velkou vitální kapacitu plic a ufuním toho dost a ještě víc než dost.
Dá se říct, že ve flétnové hře jsem se do velké míry našel. Dokonce tak, že jsem se v nějakém hnutí mysli zúčastnil soutěže v recitaci, zpěvu a hře na hudební nástroje, kde jsem se svou vypracovanou flétnovou hrou obsadil ve své kategorii velmi pěkné druhé místo těsně za dvěma o rok staršími hráčkami, které ovšem byly na rozdíl ode mne hudebně nadané, takže jim hraní šlo tak nějak samo od sebe. Já jsem musel talent nahrazovat dřinou a bohužel to na mém hudebním projevu asi bylo poznat. Nicméně druhé místo ze sedmi účastníků nebylo k zahození.
Záhy jsem zjistil, že zobcová flétna jako taková je optimální nástroj pro introverta. Můžu si pískat kdy chci, kde chci a jak často chci, aniž by to někoho zajímalo. Ovšem mého nevlastního otce to přivedlo na scestnou myšlenku zařadit mě do flétnového souboru. A tam se projevilo to, že nejsem kolektivní hudebník. Rytmus jsem držel, dynamiku málokdy. Pořád jsem měl pocit, že mezi osmi dalšími flétnisty mě není dost slyšet a snažil jsem se hrát co nejvíce nahlas.
Když se mi přiblížil jedenáctý nebo dvanáctý rok života, rozhodl se nevlastní otec, že je nejvyšší čas mě posunout opět dál a trápit něčím jiným. A tak do mého života přišlo něco mnohem většího a monstróznějšího. Tuba.
Tuba – jako hudební nástroj – se dělí na B tubu a F tubu. Jaký je mezi nimi rozdíl, nevím; snad kromě toho, že jedna z nich má tři klapky a druhá čtyři; ale která je která, to fakt nevím.
Začal jsem tedy funět do tuby, což rozhodně nebyl hudební nástroj mých snů. A zároveň jsem se už dostal do finální fáze, kdy mi bylo jasné, že moje hudební vzdělávání v tomto směru svoje plody nenese a že je nejvyšší čas se s kariérou tubisty rychle a jistě rozloučit.
To jsem nakonec zvládl poměrně elegantně, neboť jsem to spojil se zápalem plic, po kterém, jak jsem se vymlouval, jsem už ztratil dechovou jistotu (což je věc, kterou jsem si vymyslel). Navíc jsem se začal zajímat o zcela jinou hudbu, která tubu nepotřebovala. Můj hudební prostor ovládla nejprve Metallica, pak Iron Maiden, Black Sabbath, Doro Pesch, Manowar a další a další. Smířil jsem se s tím, že hudbě se budu věnovat pouze jako posluchač a nikterak mě to netrápilo.
Ovšem nevlastní otec se s tím nesmířil. Jednoho dne, kdy mě potkal ve zcela neformální chvíli, mi sdělil, že svým rozhodnutím odložit tubu jsem jej zklamal, neboť měl v plánu mě zařadit do dechovky, se kterou bych mohl jezdit po vystoupeních a měl bych o zábavu postaráno. Nechtěl jsem mu kazit jeho rozhořčení, proto jsem jen moudře pokýval moudrou hlavou a nesdělil mu, že to, co mi právě popsal, je jedna  z mých šesti nejhorších nočních můr.
Ovšem protože jsem byl vždycky zvídavý typ, aniž bych se o to nějak snažil, během let se ze mě zcela náhodou stal téměř virtuos ve hře na vozembouch.
Podobně jako byl marný můj souboj s hudebními nástroji, byly marné mé pokusy o zpěv. Bohužel se v naší rodině zpívalo často a všichni kromě mě měli zpěv rádi. To, že zpívat nechci nejen proto, že jsem introvert, nebylo bráno do úvahy.
Když už jsem se tedy nechal k nějakému hlasovému projevu ukecat, většinou jsem vydával nesmírně kakofonní zvuky, z nichž by každému, kdo slyší lépe než Béďa Smetana v závěrečné fázi svého života, praskla hlava a mozek vystřelil někam k ozonosféře.
Tolerantnější jedinci mi pak shovívavě říkali, že píseň, kterou jsem interpretoval, je zajímavá, ale mou melodii neznají. Méně tolerantní mě ukecávali, ať zpívám pouze na playback.
Tím jsem se rád smířil se skutečností, že jsem jedním z pouhých tří lidí na světě, kteří zpívají hůř než Daniel Landa. A nijak mě to netrápilo.
A aby paradoxů mého života nebylo málo, na mladá kolena jsem se stal zpěvákem.
K tomu došlo v době, kdy jsem byl nadšeným vysokoškolským studentem. Jednoho dne jsem spokojeně přišel ze zkoušky, kterou jsem spokojeně zvládl, a protože jsem měl hlad, odbatolil jsem se do menzy, kde jsem usedl k obědu.
U vedlejšího stolu seděli dva z mých tehdejších kamarádů. Patřili mezi ty studenty, kteří mají školu rádi, pročež si každý ročník vícekrát zopakují a neváhají jít třeba po třetím ročníku zpět do prvního. Protože mě, byť jsem byl oproti oběma ročníkově i věkově výrazně mladší, brali jako sobě rovného, sdělili mi, že se právě rozhodli založit hudební skupinu. Tato informace mě zasáhla, i zeptal jsem se, jaký bude mít toto hudební těleso název.
„Zakopaný flašinet,“ prohlásil jeden z nich.
„Nebo Střeva z krtka,“ navázal druhý. „O definitivním názvu jsme ještě nerozhodli.“
To mě přimělo se o vznikající jev zajímat. Asi nikoho nepřekvapí, že skupina nakonec vznikla pod kompromisním názvem  „Drobný za bůra.“
Už následující večer se uskutečnil legendární první koncert, o něco později druhý. Skupina obsahovala něco mezi 12 až 25 členy, podobně jako jedna nechvalně proslulá rodina z Irska. A aby to ho nebylo málo, časem jsem se mezi její členy prodral i já.
To bylo tak: Kromě koncertů v klubech a podobných zařízeních se odehrávala i vystoupení pod širým nebem na vlečce. Někdo přitáhl klasickou traktorovou vlečku, na ní stála jedna část členů, před vlečkou na zemi druhá a v bezpečné vzdálenosti stáli diváci.
V jednu chvíli se jeden z diváků (a já nebudu slušný, já to řeknu na rovinu: byl jsem to já) přimotal tak blízko, že mi hlavní zpěvák přistrčil svůj mikrofon. A protože už tenkrát platilo, že pro mě žádná ptákovina není dost velká, začal jsem do mikrofonu něco vykřikovat.
Tím jsem se oficiálně stal jedním ze zpěváků legendární skupiny a na obalu jejího dosud jediného CD jsem tak v této roli zvěčněn. Podotýkám, že je to jediné CD, na jehož obalu jsem zvěčněn.
Proto – na základě této zkušenosti, která se nakonec protáhla na roční délku – o sobě s vrozenou moravskou skromností tvrdím, že i když pořád platí, že jsem jedním ze tří lidí na světě, kteří zpívají hůř než Daniel Landa, jsem aspoň část svého života byl oficiálním a respektovaným zpěvákem.