Moudro strýca Vejskala

Strýc Vejskal si spokojeně vykračoval po dědině a uškňuřoval se jako spokojený kocour. Nebylo divu, měl k tomu důvod.

Ve valašském šenku totiž vyhrál v kartách pěkný obnos a věděl, že každá koruna, o které tetka Vejskalová neví, má dvojnásobnou až trojnásobnou hodnotu. Navíc bylo pěkné letní odpoledne, takže strýc Vejskal neměl důvod se mračit.
Když dorazil domů, něco mu tu nehrálo. Tetku nebylo vidět v síni ani nikde jinde. Nejdřív nad tím chvilku rozumoval a pak mávl rukou: „Šak ona sa Fanoša ukáže.“
„Vítaj, Bohušu,“ ozvalo se ode dveří a když se tam strýc Vejskal podíval, zjistil, že k němu jde na návštěvu strýc Hrča.
Strýc Hrča se ve skutečnosti jmenoval Froněk. Jenomže když mu bylo okolo dvaceti roků, utíkal před otcem svojí frajárky a ve spěchu narazil hlavou do futer kozího chlívku. Na čele mu vyskočila hrča (pro neznalé: boule), které trvalo skoro měsíc, než splaskla. A do toho dotyčná frajárka prozradila svým rodičům, že je s mladým Froňkem v radostném očekávání. Se svatbou museli chvilku počkat, než bude mladý Froněk, kterému už v dědině nikdo neřekl jinak než Hrča, vypadat jinak než jako oběť důrazného vysvětlování. Nakonec došlo k tomu, že na tehdy mladé Květě bylo vidět, že se opravdu provdat potřebuje. Hrča byl z toho tak zmatený, že i do kostela šel se zapálenou fajkou v puse. Květa jak to viděla, tak mu fajku sebrala a schovala si ji pod šaty, takže když jim pan farář uděloval požehnání a do toho jim popřál věčné odpočinutí a ať je jim zem lehká, což se mu do proslovu zamotalo, protože den předtím vykonával pohřeb starého Růbalíka, strčila jedna z místních tetek do druhé a šeptem povídala: „Tož, Maňo, já jsem se taky na svajbu těšila, ale že až tak, aby se ze mě kouřilo, to snad ne.“
„Co ťa sem vede, Arnošte?“ zeptal se strýc Vejskal podezíravě a zabafal ze svojí fajky, do které si cpal ten nejvzácnější tabák, který v dědině kouřil jenom pan farář a pan starosta.
„Tož fčil jsem na to zapomněl,“ přiznal strýc Hrča. „Já kolikrát zapomenu, co je za den, kdyby mi to Květoša nepřipomenula, tož bych kolikrát ani do kostela nedošel.“
To už oba dědinští filosofové seděli v síni a strýc Hrča se najednou rozpomněl.
„Tož už asi vím, Bohušu,“ řekl. „Ta moja Květoša je poslední dobou jakásik darebná. Skuhrá, heká, furt ju cosik bolí, já sa bojím, že tu ostanu sám.“
„Žádné takové, Arnošte,“ vztyčil strýc Vejskal ukazovák a zabafal tak, že by se i Krakonoš mohl od něho učit, „slyšels přece pana farářa v neděli. Pěkně musíš tím slzavým údolím projít celým, ne že si tu štreku budeš zkracovat.“
„Tož ale když já nevím, Bohušu,“ ošíval se strýc Hrča.
„To já si na svoju Fanošu stěžovat nemožu,“ navázal strýc Vejskal. „Ta je jak Bohdalka. Taky mě přežije.“
„Ja tož to vidíš, Bohušu, to jsem chtěl,“ zvolal strýc Hrča. „Zdálo sa mi, že slyším z tvojeho sklepa jakésik divné zvuky. Toš jsem nakúkl dovnitřku a vypadá to, že Fanoša jaksik zabrdúňala na schodech a spadla nebo co.“
„Jak šla dovnitřku nebo jak šla ven?“ zeptal se strýc Vejskal opatrně.
„Jak šla dovnitřku.“
Strýc Vejskal si otřel pot z čela. „Tož to je dobré, to šla s prázdným demijónem. Kdyby spadla s plným, jak šla ven, to by bylo horší. Tož počkaj, Arnošte, já sa na ňu idu podívat.“
Strýc Hrča osaměl a pořád mu něco říkalo, že to hlavní ještě se strýcem Vejskalem neprobral. Naštěstí se brzy strýc Vejskal vrátil a nesl plný demižón čiré tekutiny.
„Tož,“ pravil strýc Vejskal, „Fanoša je pěkně dokřápaná, asik má aji žebra naražené, ale demijónek,“ poplácal zmíněnou nádobu, „je chválapánubohu celý.“
Nato vzal z kredence dvě štamprdlata a nalil sobě i strýcovi Hrčovi.
„Enem si dej, Arnošte, to je loňská, z mojich vlastních hrušek.“
Strýc Hrča čuchal ke své sklence opatrně, ale když viděl, jak radostně do sebe svoji sklenku obrátil strýc Vejskal, pokrčil rameny a udělal se svojí sklenkou to samé.
„Tož ale je fakt parádní, Bohušu,“ prohlásil, když spokojeně mlaskl.
„Baže Arnošte, šak proto tu ten strom nechávám, už mi aji mladí říkali, ať ho skácím, a já ne, jak nese dobré hrušky, musí tu ostat.“
Oba se na chvilku odmlčeli. Na strýcovi Hrčovi bylo vidět, že nad něčím přemýšlí.
„Tož ale fčil to už vím,“ vykřikl po chvíli strýc Hrča. „Já jsem ti, Bohušu, přišel vybrblat, za ty broky, kterés mi daroval, jak jsem chtěl jít na teho srnca.“
„Počkaj, počkaj, Arnošte,“ krotil ho strýc Vejskal, „šak ty broky byly prvotřídní.“
„Tož nebyly,“ trval na svém strýc Hrča. „Šel jsem s nima do lesa a vidím teho srnca. Chcu vystřelit a nic. Ty tvoje broky byly jakésik navlhlé nebo co, kdo ví, cos mi to vlastně dal.“
„Tož jestli byly navlhlé,“ uškňuřoval se strýc Vejskal, „tož leda, že by ti jich počuraly děcka.“
„Žádné děcka,“ vyskočil strýc Hrča, „měl jsem ty broky schované ve štelárku a tam by se mi děcka nedostaly.“
„Tož tak už to chodí,“ poučil ho strýc Vejskal, „že sa někdy něco stane a my nevíme jak. Ale ty si, Arnošte, zapamatuj toto přísloví: Darovanému koni aji z řitě voní. A teho sa drž. Třeba teho srnca dostaneš někdy příště.“
„Ale kde že by příště,“ vrčal strýc Hrča, „teho srnca už ulovil hajný Čuplka. Ale když už su tadyk, tož mi, Bohušu, ještě jednúc nalej.“