Moment of Glory (Scorpions a Berlínská filharmonie, 2000)

Spojení rockerů s klasickým orchestrem vskutku není nic nového pod sluncem, jak říká klasik, čili já. V minulosti s něčím podobným přišla třeba Metallica, z českých skupin například Harlej.

Je o mně všeobecně známo, že jsem přední milovník (ne jeden z předních milovníků, nýbrž přední milovník jako takový; rozumíme si, že ano?) německé literatury a poezie. Neboť nelze nemilovat básně Christiana Morgensterna (ovšem básníci jsou parketou jiné zdejší autorky, která má jistě pana Morgensterna našprtaného odpředu dozadu i zpět a je schopná i ochotná jej recitovat i v originále), popř. legendárního básníka Schillera.
A zároveň jsem předním fanouškem (opět ne jedním z předních fanoušků, nýbrž předním fanouškem jako takovým; rozumíme si, že ano?) klasického německého hard rocku. Kdo by neznal jména jako Accept, Saxon, Helloween, Running Wild nebo nejlepší (nejen) rockovou zpěvačku všech dob Doro Pesch (na jejíž poctu jsem po ní pojmenoval naši maltézačku).
V této souvislosti si dovoluji opět po mnoha letech připomenout svého dlouholetého kamaráda Dropa, který se kdysi na adresu klasického německého hard rocku vyjádřil, cituji, že „německý hard rock je stejně proslulý jako německý humor,“ což mě potěšilo, neboť jsem, jak je o mně všeobecně známo, předním obdivovatelem (ne jedním z předních obdivovatelů, nýbrž předním obdivovatelem jako takovým; rozumíme si, že ano?) vytříbeného sofistikovaného německého humoru, zejména toho v podání Thomase Gottschalka a Mika Krügera, kteří, aniž by o tom věděli, jsou jedním ze základním stavebních balvanů mého osobitého velejemného intelektuálního humoru.
Nicméně konec mé sebechvály, zpět k německému hard rocku. Asi nikoho nepřekvapí, že nejvýraznějším jménem v této kategorii je legendární skupina Scorpions, která existuje tak dlouho, že osobně neznám nikoho, kdo by byl s to říci, že pamatuje doby před tím, než existovat začala. Poprvé jsem na ni narazil v době, kdy vydala album „Love at First Sting“ a postupně jsem se stal jedním z předních fanoušků Scorpions (nikoli předním fanouškem jako takovým, nýbrž jedním z mnoha předních fanoušků; rozumíme si, že ano?).
Ocenil jsem, že legendární Rudi Schenker a jeho kamarádi velmi brzy přišli na to, že němčina je sice poetický jazyk, nicméně chtějí-li udělat v hard rocku díru do světa, musí se od ní odstřihnout. Zpěvák Klaus Meine postupně vypiloval svou angličtinu téměř k dokonalosti, dokáže v ní zpívat bez německého přízvuku, což umím ocenit.
Někdy v roce 1995 došlo k nabídce spolupráce ze strany Berlínské filharmonie v souvislosti s připravovanou výstavou Expo 2000 v Hannoveru. Výsledkem je toto album, které bylo při zahájení zmíněné výstavy prezentováno živě.
Kdysi někdo (a mám pocit, že jsem to byl já) řekl, že od klasické hudby k rocku není daleko a že tyto dva žánry se liší pouze použitými hudebními nástroji. Už dříve zmíněné spolupráce toto mé tvrzení pravidelně potvrzují a u Scorpions tomu není jinak.
Album vyšlo pod hlavičkou Scorpions, i když se na něm podíleli jen tři členové skupiny, a to zpěvák Klaus Meine a oba kytaristé Rudi Schenker a Matthias Jabs.
Spolupráce s filharmonií mě potěšila a příjemně překvapila už v úvodní „Rock You Like a Hurricane,“ a pozitivní dojem přetrval přes celé album. Kromě filharmonie, dětského pěveckého sboru i dospělého pěveckého sboru se na albu objevují i další zajímaví hosté. Mezi nimi nejvíce oceňuji italského zpěváka, známého pod jménem Zucchero, který hlasově posílil legendární baladu „Send Me An Angel“ a vedle Meineho precizních výšek dodal svým téměř až brichtovským chraplákem celé skladbě mnohem silnější rozměr.
Na albu jsou i dvě instrumentálky, a to „Crossfire“ a „Deadly Sting Suite,“ i když v klasickém scorpionském koncertním provedení samozřejmě obě text mají. Tentokrát dostává prostor hlavně filharmonie jako taková a povyšuje je nad nejvyšší myslitelnou úroveň.
A proslulá „Wind Of Change,“ která původně reagovala na události roku 1989, neztratila ani po letech na síle a náboji, navíc s filharmonií v zádech, která se nebojí do hudby opřít, je opět posílena její naléhavost i celkové poselství.
Závěrem lze tedy bez zaváhání a bez ostychu říci, že skupině Scorpions se tato hudební spolupráce povedla na maximální výbornou.