Modelka

Její fotky jsou všude. Na titulních stránkách časopisů. Na billboardech. V obchodních centrech. A je jedno, s jakým výrobkem nebo službou jsou spjaty.

Kdo se na její fotku podívá, ten získá neodbytný dojem, že před jejím pohledem neuteče. A mnohdy je tomu skutečně tak.
Přestože by někdo mohl říct, že je naprosto tuctová.
Přitom všechno je v jejích očích.
Jsou to oči hladové šelmy během lovu.

Jen jeden člověk znal její jméno a odhalil její tajemství. Ten, do jehož ateliéru pravidelně přicházela od toho dne, kdy se objevila poprvé. A který ji sekýroval, jak mohl, protože nevěřil, že se v ní skrývá talent a kouzlo.
Bylo to jednoho říjnového odpoledne. Trápil jsem se se svou modelkou Simonou, která si tímto přivydělávala k mateřské dovolené. Nebo přesněji řečeno chtěla si přivydělat, ovšem to by musela mít jiného fotografa nebo nějakou agenturu. Měl jsem problém svým klientům její fotky nabídnout.
Po tradičních třech hodinách, na které se mohla ke mně utrhnout, odešla a já usedl k fotkám, které jsem s ní nafotil. Zoufal jsem si. Ta žena vůbec není tuctová a měla by mít šanci se prosadit, tak mi krucinál řekněte, co dělám špatně.
O chvíli později jsem uslyšel kroky na schodech. Snad někdo nejde ke mně, zarazil jsem se.
Šla ke mně.
Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a sotva jsem něco zavrčel jako odpověď, se dveře otevřely a dovnitř vešla ona. Na sobě černé šaty, černé boty, černý kabát.
„Co si přejete?“ zeptal jsem se unaveně.
„Jsem vaše nová modelka,“ řekla hlasem beze stopy jediné emoce.
Trhlo se mnou.
Její hlas sice postrádal stopy emocí, zato měl neuvěřitelně podmanivou melodii.
Přimělo mě to se na ni podívat ještě jednou a zeptat se:
„Už jste někdy působila jako modelka?“
„Ne.“
„Víte něco o modelingu?“
„Ne.“
„Někdo vás doporučuje?“
„Ne.“
„Proč si myslíte, že můžete být modelka?“
„Já si to nemyslím. Já to vím.“
Stejně nemám, co ztratit, povzdechl jsem si. Vstal jsem, přistoupil k ní a ukázal jí:
„Prosím, postavte se tam.“
Postavila se, kam jsem jí ukázal.
Následující dvě hodiny jsem na ni vykřikoval pokyny a ona je beze slova plnila. Sekýroval jsem ji jak mazák na vojně nováčky. Neřekla ani slovo. Sám bych se na jejím místě na potenciální spolupráci vyprdl a šel k někomu jinému. Ona ne. Trpělivě snášela moje povely a navíc je i naprosto precizně plnila.
Po těch dvou hodinách jsem jí pokynul, ať se posadí, že pro dnešek končíme. Odložil jsem fotoaparát a požádal ji, aby mi na zadní stranu jedné faktury, kterou jsem měl už dávno uhradit, napsala svoji adresu a telefonní číslo, že si mezitím odskočím.
Když jsem se vrátil z toalety, byla pryč.
Protáhl jsem se a pustil se do zpracování fotek.

Druhý den jsem měl naplánované pochůzky. Jako první jsem se zastavil v pivovaru, který měl zájem o spolupráci se zajímavou modelkou.
Před jejich marketingového manažera jsem položil hromádku fotek. Nahoře byla Simona, dole byly některé fotky s mou novou modelkou.
Simoniny fotky projel bez zájmu, na její nástupnici se podíval a zůstal na ni koukat.
„Tohle, to je ono,“ řekl vzrušeně. „Ta fotka je sice celkově nic moc, ale ta holka má v sobě něco, co potřebujeme.“
O něco později jsem seděl naproti marketingovému manažerovi jedné šperkařské firmy. Ten se na fotky mé nové modelky podíval s hlubokým zájmem a pronesl: „Tak tohle je ono. Ta fotka je sice celkově nic moc, ale ta holka má něco do sebe.“
Podobně jsem dopadl na čtyřech dalších adresách. Aniž bych se o to snažil, podařilo se mi pokaždé získat poměrně štědrou zálohu s tím, že parametry spolupráce a popisy toho, jak mají budoucí fotky vypadat, dostanu do konce týdne.
Vrátil jsem se do svého ateliéru. Ze záloh jsem uhradil nejvíc akutní faktury a ještě mi pěkná hromádka peněz zbyla.
Chtěl jsem jí zavolat, ale zjistil jsem, že na papír, na který měla napsat svou adresu a telefonní číslo, nenapsala vůbec nic.
Mohl jsem jen doufat, že se ještě někdy objeví.
Objevila se začátkem dalšího týdne. Opět bez jakéhokoli ohlášení. Prostě přišla.
Řekl jsem jí, co se mi povedlo vyjednat, a jaké pro ni budu mít úkoly. Chvíli přemýšlela a pak řekla:
„Dobře, věřím vám. Tady jsou moje podmínky. Fotit mě budete jen tady v tomto místě. Nikde jinde. A budeme u toho jen my dva, nikdo další. Je to pro mě důležité. Jakmile moji důvěru zklamete, odejdu a už mě nikdy neuvidíte.“
Nadechl jsem se a pak jsem příkývl.
„A jak se vlastně jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Je to důležité?“ odpověděla otázkou.
„Klienti budou chtít vědět nějaké jméno.“
„Hm,“ udělala a dodala: „Řekněte jim třeba, že se jmenuji Ingrid.“
Zapsal jsem si to.
„Můžeme zkusit focení?“ nahodil jsem.
Souhlasila.

Zase jsem na ni štěkal pokyny, tentokrát až do pozdního odpoledne. Zase se jim trpělivě podřizovala. Ani jednou neřekla, že chce přestávku, ani jednou nechtěla nic k jídlu nebo pití. Zkrátka vzorná modelka.
Poté, co odešla, jsem se opět pustil do zpracování fotek. A další den je rozeslal klientům podle jejich požadavků.
Bylo to, jako kdybych odjistil časovanou nálož. Telefon mi drnčel téměř v jednom kuse. Všichni chtěli vidět Ingrid ne na fotce, ale doopravdy.
Odprezentoval jsem jim její požadavky. Že kromě mě ji nikdo neuvidí. A že ani při focení nikdo nebude.
Reagovali podrážděně, ale nakonec se přizpůsobili.

Ingrid se začala objevovat všude. Když běžel v televizi film a byl přerušen reklamním blokem, bylo ji vidět v nadpoloviční většině reklam. A mí klienti chtěli víc a víc Ingrid. Jásali a radovali se, jak jim díky ní rostou prodeje. Cokoli, co bylo ležák, šlo na dračku, jakmile u toho byla fotka Ingrid.
Ta se samozřejmě zlepšovala a postupně získávala postoj a chování modelky. Už jsem jí nemusel dávat tolik pokynů, stačilo jí jen naznačit.
Pochopitelně se zlepšovala i moje finanční situace. Najednou jsem nemusel přepočítávat každou korunu.

Po nějakém půlroce jsem na konci focení položil Ingrid otázku:
„Mohl bych vás dnes doprovodit domů?“
Podívala se na mě a svým melodickým emocí prostým hlasem řekla:
„Máme dohodu. Vše, co mezi námi probíhá, probíhá jen tady a jen pracovně. Nic víc a nijak jinak.“
Přikývl jsem.
„Kdybyste to někdy porušil…“ naznačila.
„Já vím. Zmizíte a už vás neuvidím.“
„Přesně tak.“

Do pátrání po Ingrid se samozřejmě pustili i bulvární novináři. Pojmenovali ji „ta holka s hladovýma očima.“ A tehdy mi došlo, čím si všechny podmanila. Skutečně to byly její smaragdové oči téměř dokonale oblého tvaru. Při fotografování jsem to nevnímal, ale teď, když jsem ji viděl na obřím billboardu, visícím na jedné z výškových budov, jsem to konečně postřehl.
Sám jsem bulvárním novinářům odpovídal, že jim bohužel o ní nesmím nic sdělit, protože takhle stojí a padá naše dohoda, kterou mezi sebou máme.
Jeden z nich byl dotěrnější než ostatní, až mě přesvědčil, že počká u mne v koupelně, aby mohl aspoň být při tom, když Ingrid přijde.
Přišla, ale zůstala stát za dveřmi.
„Pojďte dál,“ pokynul jsem jí.
„Půjdu,“ řekla, „ale až odejde ten tlusťoch z koupelny. Zatím počkám v mezipatře a až bude venku, pak teprve přijdu.“
Bulvární novinář v tváři rudý vzteky, skutečně odešel. Pak jsme se s Ingrid pustili do fotografování.

Ta souvislost mi dost dlouho nedocházela. Pravidelně jednou za týden se někde ve městě našlo mrtvé tělo mladého muže. Vždy šlo o muže okolo pětatřiceti let, svobodného. A vždy v mrtvém těle nezůstala ani kapka krve.
Nějakým šestým nebo snad sedmým smyslem mě to napadlo při dalším podobném případu. Zpráva o mrtvém se objevila ve čtvrtek ráno.
Zamyslel jsem se a dohledal si zprávy o předchozích mrtvých.
Všechny se objevily ve čtvrtek ráno.
A první z nich den poté, kdy se Ingrid objevila poprvé v mém ateliéru.

Příští středu jsem se k tomu odhodlal. Jakmile dozněl zvuk jejích nohou na schodech, oblekl jsem si černý kabát, na hlavu nasadil černý klobouk a vydal se za ní.
Šel jsem ve stínu tak, aby mě pokud možno nebylo vidět. Ingrid kráčela rovnoměrným krokem ženy, která ví, kam jde a proč tam jde. Neomylně mířila k náměstí.
Tam se zastavila u jedné z výloh. Já jsem se zastavil ve stínu.
Ingrid se dívala do výlohy, kde visela její podobizna v životní velikosti.
Pousmál jsem se. Já ji sleduji a ona se ješitně kochá sama sebou.
Stála tam dobrých deset minut, možná dvanáct. Pak teprve se otočila a začala odcházet. Chtěl jsem se zase vydat za ní, ale něco mě zarazilo, ať ještě počkám.
K výloze, před kterou před chvílí stála Ingrid, se postavil mladý muž. Vyšší než já a očividně sportovnější typ. Netrvalo ani dvě minuty, když se vedle něj objevila Ingrid. Chvíli vedle něj jen tak stála a já jsem přemýšlel, jak se asi musí cítit, když vidí ve výloze fotku modelky, která stojí rovnou vedle něho.
Ingrid ho vzala za ruku, pak cukla hlavou a vedla ho někam do tmy.
Pokrčil jsem rameny. Nemusím vidět všechno.

Další den se ta zpráva objevila znovu.
Mrtvý muž byl nalezen v lesoparku. Stejně jako ve všech ostatních případech žádná krev. Tělo ve stavu, jako by ho roztrhala divá zvěř.
Začal jsem mít podezření.

O týden později jsem se za ní zase vydal. Šla stejným směrem jako minule a šla najisto.
Na náměstí se zastavila. Rozhlédla se.
Za chvíli u ní zastavilo auto. Modrý kabriolet.
Měl jsem možnost vidět řidiči do tváře.
Nasedla k němu a ukázala rukou někam do tmy.

Mrtvého tentokrát našli přímo v jeho kabrioletu.
Vypadal stejně jako ti mrtví před ním.

Měl jsem problém vyslovit, co si o Ingrid myslím. Nicméně pořád mi to viselo v hlavě.
Sehnal jsem si veškerou dostupnou okultní literaturu o bytostech, kterým se říká upíři, a jiných podobných monstrech.
Další středu jsem se Ingrid zeptal, jestli ji můžu doprovodit.
Upřela na mě svůj pohled.
„Jste si jistý, že to opravdu chcete?“
„Ano,“ přikývl jsem a sledoval její oči.
Napřímila se v zádech. „Jak si přejete. Ale musím vás varovat, že to nemusí dopadnout dobře.“
Přikývl jsem.

Šli jsme její oblíbenou trasou až na náměstí. Šla jako někdo, kdo ví, kam jde a proč tam jde. Za náměstím zamířila k lesoparku. Věděl jsem, že je to její oblíbené místo.
Asi jsem měl cítit strach.
Necítil jsem jej.
Došli jsme do míst, kam nedopadalo žádné světlo. Mezi stromy byla téměř dokonalá tma.
„Víte, co vás čeká?“ zeptala se a přistoupila blíž ke mně.
Usmál jsem se. „Směle do toho.“
Rozevřela ústa a vrhla se na mě.
Jenže nedoskočila.
Stříbrná dýka, kterou jsem držel připravenou v kapse, jí projela srdcem.
Ingrid podivně zaskučela, její tělo se zkroutilo, pak lapala po dechu a nakonec se sesunula k zemi.
Čekal jsem.
Po další půlhodině z ní vyprchal veškerý život.
Ještě jsem čekal.
Po další hodině její tělo zmizelo a rozpadlo se do stínů.

Fotek, na kterých je Ingrid zachycena, mám tolik, že mě její smaragdové oči budou život až do smrti, i kdybych už nikdy necvakl spouští fotoaparátu.
Bulvární novináři se pořád ptají a pořád slídí.
Já se trpce usmívám.
A dokud budou klienti platit, trpce se usmívat budu.