Mocná kniha plná magie (5. část a závěr)

Vzduch byl těžký. Prázdnota prázdnější než kdy předtím. Nikde žádný mamut, žádný Kyklop, rakety nebo blesky. Jen nekonečné ticho. Čekala jsem.

Nikde nikdo.
Všude jen prázdno a nekonečná běloba.
Všechny díry a krátery po mých předchozích protivnících zahlazeny.
„Tak kde je ten sedmý?“ zamumlala jsem.
A vtom se mi za zády ozval tichý dívčí hlas:
„Tady.“

Otočila jsem se.
A uviděla sama sebe.
Svoje druhé já.
Identické a přitom chladnější; jakoby vytesané ze stínu.
„Začneme,“ řekla ta druhá já.
Kolem mě se začalo dít něco, co jsem nedokázala zastavit.

Jeden za druhým se začaly objevovat strachy.
První – strach z temnoty.
Druhý – strach z malých prostorů.
Třetí – strach z výšek.
Čtvrtý – strach z hladu.
Pátý – strach z udušení.
Šestý – strach z hadů.
Sedmý – strach z hmyzu.
Osmý – strach z ohně.
Devátý – strach z vody.
Desátý – strach z nemocí.
Jedenáctý – strach ze šílenství.
Dvanáctý – strach ze samoty.
Třináctý – strach ze ztráty rodičů.
Čtrnáctý – strach se zrady.
Patnáctý – strach z bolesti.
Šestnáctý – strach z bezmoci.
Sedmnáctý – strach z věčnosti.
Osmnáctý – strach z pohřbení zaživa.
Devatenáctý – strach ze sledujících očí.
Dvacátý – strach, že se sama sobě odcizím.
Dvacátý první – strach z bezvýznamného vítězství; takového, které ničemu nepomůže.
Dvacátý druhý – strach ze smrti.
Dvacátý třetí – strach, že smrt nikdy nepřijde.

Postupně jich byly desítky a uzavíraly okolo mě neprodyšný kruh. Dusivý, šedivý a těžký.
Sápaly se po mně, škrábaly po kůži, zavrtávaly se mi do duše.
Hroutila jsem se.
Moje vlastní nitro se drolilo na kusy.
A pak, z posledních sil, z hlubin, o kterých jsem nevěděla, že jich někdy budu schopna dosáhnout, jsem zařvala:
„Ne!“

Můj výkřik roztrhl ten kruh.
Strachy se postupně začaly rozplývat a rozpadat v prach a nicotu.
Zbývala tu ještě druhá já.
Hledala na mě s chladnou nadřazeností.
„Jak chceš bojovat sama se sebou?“ zeptala se pohrdavě.
Přišla jsem k ní blíž.
Dívala jsem se sama sobě do očí.
Není to obvyklé.
Ani příjemné.

„Nebudu bojovat,“ řekla jsem a natáhla k ní ruku. „Nabízím usmíření.“
Druhá já lehce zaváhala. Zkoumavě mě sledovala. Ten pohled mě rentgenoval do nejzapadlejších hlubin mé duše.
Pak mou ruku přijala a naše dlaně se dotkly.
A pak se rozplynula.
Jako kouř ve snu.

Do ticha se ozval potlesk.
Strážce měl poprvé v očích něco, co vypadalo jako náznak uznání.
„Výborně,“ řekl, „takhle se rodí skutečný mág.“

Klesla jsem na kolena.
Pak na všechny čtyři.
Lokty se mi třásly, jako bych zrovna dokončila sto let kliků.

Vzduch kolem se zvedl a zvrásnil, jako by ho někdo chytil za okraj a začal ždímat.
Realita se rozvlnila a já se místo prázdnoty ocitla na chodníku v rušném městě.
Klečela jsem tam, unavená, zpocená, s obličejem v asfaltu.
Kolem mě proudily davy.
Nikdo si mě nevšímal.
Až na ni.

Neznámá žena. Vysoká, šedý kabát, vlasy v drdolu.
Chytila mě za loket a zvedla s takovou lehkostí, až se mi hlava zamotala ještě víc.
Než jsem stihla cokoli říct, posadila mě na lavičku a podala mi plastovou láhev s vodou.
Neřekla ani slovo, jen přikývla.

Napila jsem se.
Voda byla odporně studená.
Skoro jsem se zakuckala, jak rychle jsem ji polykala.
Tělo křičelo, že chce ještě, ale láhev už byla prázdná.
Když jsem zvedla hlavu, žena byla pryč.

Zkoncentrovala jsem se, co to jen šlo, a vydala se nazdařbůh ulicemi neznámého města.
Ulice křížily jiné ulice, auta řvala, ale všechno bylo naprosto cizí.
Restaurace.
Aspoň něco.
Vešla jsem dovnitř a dostala jídelní lístek.
Všechno super, až na to, že písmo, kterým byl napsán, jsem nikdy neviděla.
Něco mezi cyrilicí a tím, co vám vyplivne fax, když do nej nalejete vodku bez džusu.
Ukázala jsem na cosi, co vypadalo jako epileptický záchvat diakritiky.

Vypadalo to jako jídlo, vonělo to jako jídlo, chutnalo to jako drátěnka smíchaná s psími granulemi.
Ještě do toho občas křuplo něco, co možná kdysi mělo křídla.
A já se tím cpala, protože žaludek mi zpíval árie z operety Netopýr.

Když jsem vyšla ven, svět kolem mě se zase zvlnil. Vzduch praskal, výlohy se lámaly, lidé mizeli jako figurky na plátně, když vypnete projektor.
A pak se objevila budova.
Obrovská.
Betonová.
Bez oken, jen hladké zdi a vchod.
Nad chodníkem se vznášela blikající červená šipka, ukazující k vchodu.
Jakoby říkala: „Mazej dovnitř, hra pokračuje.“
Samozřejmě jsem šla.
Co taky jiného.

Recepce.
Za pultem seděla žena, která vypadala, že usne i při výbuchu atomovky. Žvýkala.
Žádný pozdrav, jen mrtvý hlas, který řekl:
„Čekají na vás. Páté patro.“
Samozřejmě, že čekají.
Má vůbec cenu se ještě něčemu divit?

Kabina výtahu vrzala a světlo divně blikalo.
Když se dveře v pátém patře otevřely, zježily se mi chlupy nejen na zátylku, ale i na místech, na kterých jsem nikdy žádné chlupy neměla.
Něco tu nesedělo.
A vzápětí mi došlo, co.

Přede mnou se rozevřela obrovská místnost.
Přednáškový sál.
Stupňovitá sedadla, ale prázdná.
Ticho a zatuchlý vzduch.
Dole na pódiu stál on.
Varga.
Rozkročený, pevný, s úsměvem, který připomíná řeznou ránu na břiše.
A já pochopila, že to všechno byla jen předehra.

Narovnal se a začal mluvit hlasem, který zněl hladce, skoro otcovsky s uklidňujícím tónem.
„Drahá Proskurnice,“ jeho slova se rozléhala sálem a vracela se v tichém ozvěnovém doprovodu. „Vítej v mém domě, mém čase, v mé mysli. Dlouho jsem se na naše setkání těšil. Škoda, že to naše krásné poslední setkání přerušil ten střelec, který nepochopil, že náš rozhovor byl důležitější než jeho náboje.“

Rozpažil ruce, jako by chtěl celou místnost obejmout.
„Lidstvo se rádo pokládá za vrchol stvoření a poslední korunu evoluce. Přitom je jen nájemníkem. Hostem, který přišel pozdě, zapomněl se zeptat, jestli smí zůstat, a přitom začal přestavovat celý dům. Já jsem posledním z těch, kteří tu byli dřív. A navíc jedním z těch, kteří byli vyhnáni. To, co lidstvo nazývá světem, byl můj domov. A teď je to cizí byt, ze kterého vše známé rozebrali a odnesli. A já jsem nešťastný exulant, který bloudí ruinami.“

Na chvíli teatrálně sklopil hlavu.
„Možná nevíš, proč tolik bojuji. Přitom každý, kdo kdy měl domov, ví, co to znamená, když ho ztratí. A protože není většího trestu než nekonečný život v cizích tělech. V každém z nich se znovu a znovu probouzím a znovu jsem to já. Pořád cítím, pořád vzpomínám. A ta těla jsou jako masky, pod nimiž se začínám dusit. A proto chci už jen jediné, poslední tělo, nesmrtelné. Abych byl navždy sám sebou.“

Usmál se úsměvem chladným jako rezavá břitva.
„A proto tě prosím. Dej mi Velastru. A já vrátím světu jeho skutečné pány.“
A vtom mi to došlo.

Něco chybělo.
Můj batoh.
Můj zatracený batoh.
Otočila jsem se kolem sebe, ale neměla jsem ho.
„Nemám batoh,“ sykla jsem. „Něco s logistikou?“

Varga se zasmál. Krátce, ostře, jako když se láme kost.
Ukázal k pódiu.
Můj batoh ležel u jeho nohou jako psí miska.
„Ale máš. Tady je. Stáčí sáhnout, vzít to, co chci, a odevzdat mi to.“
„A proč si to nevezmeš sám?“ zeptala jsem se s naivní nevinností.

Zavrtěl hlavou, jako by nerozuměl mé tuposti.
„Řekněme, že mezi mnou a tou knihou je jistá mírná neslučitelnost.“
Než jsem stačila znovu promluvit, tleskl.
Z boční strany vyšel Asiat.
Opět jsem si netroufla tipnout skutečnou národnost.
Krátce střižené vlasy.
Beze slova.
Kulisa, která měla posloužit mistrovi.
„Přines knihu,“ poručil mu Varga.

Asiat sáhl do batohu.
A v tu chvíli se stalo něco, co by nevymyslel ani pyrotechnik na tripu.
Velastra se rozsvítila.
Vyšlehlo z ní světlo rudé jako jaderná detonace v pekle.
Asiat vykřikl, udělal krok vzad a vzplanul.
Nebyl to oheň, který by šel uhasit.
Bylo to čisté spalování existence.
Za jednu a půl sekundy bylo po něm.
Zůstala jen šmouha na parketách a zápach grilovaného sushi.
Varga se obrátil ke mně.

„Teď už chápeš, proč to nemohu udělat sám. A proto mi ji dobrovolně dej.“
Usmála jsem se.
Můj úsměv nebyl hezký.
„Zrovna to mám v plánu. Hned potom, co si vyškubu zuby kleštěma.“

Uvnitř mé hlavy mi běžely všechny možno varianty.
Útok.
Útěk.
Trik.
Navázat spojení.
Zavřela jsem oči a v duchu se natáhla k Velastře.
Vzývala jsem ji a volala.
„Ozvi se. Přece víš, že patříš ke mně. V tomhle marastu jsme spolu.“
V hlavě se mi něco pohlo.

Navázat kontakt s Velastrou bylo těžší, než lapnout po cigáru ve vězeňským pajzlu. Jenže pokaždé, když jsem k ní natáhla myšlenku, Varga ji přesekl.
Ne fyzicky, to bych už byla na cucky jako frajer v Kentucky.
Dělal to rafinovaněji.
Jakmile jsem se na ni pokusila naladit, jeho hlas se mi vřítil do hlavy jako sbíječka v sobotu v šest ráno.

„Proč bojuješ?“ zaznělo mi mezi ušima. „Já ti nabízím všechno. Máš v sobě sílu, o jaké se tvým předkům nikdy ani nezdálo. Dokážeš přeprat šavlozubého tygra, Kyklopa s raketovým arzenálem, dokážeš překonat i samu sebe. Proč nechceš tu sílu využít smysluplněji? Dej mi Velastru a budeš vládnout. Se mnou. Budeme dva. Ne já a můj stín. Ne já a moje loutky. Dva vládci jednoho světa.“

Opatrně našlapující melodie jeho hlasu.
Stačilo zavřít oči a viděla jsem, jak si představuje náš „společný svět.“
Betonová džungle a dvě šílený božstva.
On s rukama od krve.
Já jako usměvavá madam vedle něj.
Hnus.

„Víš přece, co to znamená,“ pokračoval jako bankéř, který mi nabízí hypotéku na patnáct životů, „žádná bolest, žádný strach, jen moc. Nekonečná moc a věčnost, kterou strávíš po mém boku jako má spoluvládkyně. Královna.“

„Královna?“ zasmála jsem se. „Víš, co dělají královny? Královny zařvou první, když přijde státní převrat. Díky, ale nemám zájem. To si radši nechám propálit játra spálenou tlumivkou.“
Jeho úsměv se zkroutil do řeznické grimasy.
Nenávistný, leč stále teatrální.
Mávl rukou někam do vzduchu vedle pódia.

Z bočních dveří vyběhli dva jeho poskoci. Žádní dobrovolníci měsíce.
Nacvičené pohyby.
Mrtvé oči bez výrazu.
Možná lidi, možná jen Vargovy hračky.
Jeden měl ruce jak lis na plechy, druhý nos zkroucený tak, jakoby deset let v kuse boxoval.
Nebo spíš si nechal od hodně naštvaného boxera dělat plastiku.

Než jsem se stihla pohnout, stáli mi u boků.
Jeden mi vykroutil paži za záda tak, že jsem slyšela zapraskání ramenního kloubu.
Druhý mě chytil pod krkem a začal tlačit.
„Fajn, takhle to teda bude,“ zachrčela jsem. Kopla jsem ho kolenem do břicha, ale bylo to stejně účinné, jako když motýl narazí do železobetonového pilíře.
Zakroutil hlavou a ještě svůj stisk zesílil.

Varga stál nezúčastněně na pódiu.
Pak jen kývl hlavou:
„Odveďte ji.“
Otevřely se další dveře do tunelu s kovovými stěnami, který byl dokonale sterilní a smrděl chladem a dezinfekcí.
Neměla jsem sebemenší šanci klást odpor.
Dovedli mě do čtvercové místnosti tři krát tři metry, ze které by se zbláznil i klaustrofobik s jednomístným IQ.
Kovové stěny, nízký strop a na něm chabě blikající zářivka.
Taková, která mě nenechá v klidu ani v noci ani ve dne.
Zavřeli dveře.
Znělo to jako náraz železniční cisterny do skály.
A pak už jen ticho.

Ruka bolela jako prase. Pulsující bolest v rameni mi nepomáhala. Vzduch páchl železem a potem všech těch nešťastníků, kteří tu umřeli, zbláznili se, nebo se rozložili na prvočinitele.
Zářivka blikala.
Klasická kulisa.
Izolace.
Žádný výslech, žádné mučení.
Prostě mě tu chtějí držet, dokud se sama nerozpadnu.
Na okamžik jsem si přála, aby sem vlezly aspoň nějaké krysy.
Něco živýho, co by mě vytrhlo z téhle mrtvé sterility.
Ale nic.
Jen já, moje myšlenky, a chcípající zářivka.
„Fajn,“ řekla jsem a odraz mého hlasu od kovu zněl, jako bych mluvila z rakve. „Tak tohle jako fakt nevydržím dlouho.“

Usnula jsem.
Nebo mě to spíš složilo.
Šedý svět, který neměl stěny ani strop.
A on tam byl.
Strážce.
„Tak už víš,“ pronesl klidně.
„Vím jen to, že jsem v pytli,“ odpověděla jsem okamžitě. „Jakmile se chci spojit s Velastrou, Varga to spojení přesekne. A já jsem bez šance na cestu ven.“
Strážce jen pokývl.
„Samozřejmě,“ řekl. „Protože to není tvůj svět.“
„Cože?“
„Je to jeho svět. Svět, který stojí na virech. Varga a jeho stoupenci. Jsou tou infekcí, která vytváří prostor, ve kterém jsi uvězněna.“
A zase chvíle ticha.
„Ke každému viru,“ pokračoval, „existuje antivirus. Něco, co jej neutralizuje, vymaže a otevře tvou cestu.“
Zvedl ruku.
V dlani mu ležela černá kapsle.
Připomínala měkký hokejový puk.
Matná a bez lesku, přesto jakoby pohlcovala světlo okolo sebe.

„Tohle ti umožní jeho slova prolomit. Až začne mluvit, lákat tě k moci, slibovat budoucnost, hoď to po něm. Je jedno, jak to uděláš. Musí to vniknout do jeho prostoru.“
Dívala jsem se na něj a na tu kapsli.
Připadlo mi to příliš ujeté.
Ale to je v tomto příběhu všechno.

„A co to udělá?“ zeptala jsem se.
„To, co má. Maže virus. A vše, co na něm stojí.“
Když mi tu věc podával, ztěžkla mi ruka. Připadalo mi, že neberu do dlaně obyčejný předmět, ale rovnou vlastní rozsudek.

„A když to hodím?“ zeptala jsem se.
„Uvidíš,“ pronesl klidně. „Hlavně se znovu nadechneš.“
Prostor kolem zase potemněl. A já cítila, jak se propadám zpátky.

Probudila jsem se na studené podlaze kovové cely.
Zářivka mi nad hlavou blikala.
Držela jsem v dlani něco studeného a těžkého.

Naděje?
Návnada?
Tak či tak, aspoň něco.

Dveře se otevřely neuvěřitelně hladce.
Ani nezaskřípaly.
Vešli dva poskoci a vzali mě pod lokty.

Těsně předtím jsem tu kapsli do Strážce stihla schovat do kapsy.

Vedli mě skoro nekonečnou chodbou. Po několika stovkách kroků skončila těžkými dveřmi.
Tentokrát žádný sál.
Menší místnost s bílými a bíle vykachličkovanými stěnami.
I světlo zářilo bíle.
Uprostřed stůl.
Na něm – jakoby vystavený muzejní exponát – můj batoh.
A naproti mně Varga.
Opět s tím svým přehnaně vstřícným úsměvem.

„Udělej, co je správné,“ řekl. „Otevři batoh. Vyndej Velastru. Podej mi ji. Je to jednoduché a čisté.“
Cítila jsem tlak v zátylku jako by se celá místnost nakláněla dopředu.
Naklonila jsem se k batohu.
Ale levá ruka mi mířila do kapsy.
A pak jsem tu černou věc hodila.

Černá kapsle svištěla vzduchem a dopadla Vargovi na hruď.
Rozplácla se.
A vyhrnula se z ní obyčejná voda.
Stekla po něm na podlahu.
Nic dalšího.

Varga se rozesmál.
Posměšně s děsivou ozvěnou.
„Vidím, že Strážce sehrál svou úlohu perfektně. Přesně tak, jak měl,“ pronesl stále posměšně.
Zůstala jsem zmateně stát.
Varga přede mnou.
Batoh na dosah.
Voda na podlaze.
A já s prázdnou kapsou i hlavou.

Co to jako mělo být?
Proč mě Strážce poslal na smrt s obyčejnou vodou?

„Už to začínáš chápat?“ pronesl Varga opět tím manipulativním tónem. „Strážce nepomáhal tobě, ale mně. I to, že mě zbavil jednoho těla, abych se mohl dostat do tohoto, byla součást plánu, jak tě dostat sem.“

A pak se to stalo.
Slovo v mojí hlavě.
„Soustřeď se.“
Velastra.
„Jen ty a já. Všechno ostatní je klam. Soustřeď se.“
Vše ostatní se mi před očima rozmazalo.
Vnímala jsem jen ta slova ve své hlavě.
A cítila jsem, jak se ve mně něco probouzí.
Někde v mé mysli byla skříň s deseti zámky a někdo je všechny odemkl jediným dotykem.

Varga pořád mluvil.
Jakoby každé jeho slovo bylo nevyhnutelným krokem po schodišti k nebesům.
„Rozumíš přece tomu,“ pronesl s úsměvem, který měl působit vládně, ale byl jen prázdnou maskou, „že svět, ve kterém žiješ, není skutečný. Je to jen pokračování něčeho, co mělo dávno skončit. My jsme byli první. My jsme budovali základy. Až potom jste přišli vy, vy krátkověcí, bez řádu, bez hlubší paměti. My původní jsme se museli stáhnout, abychom aspoň trochu přežili. A teď je čas vrátit svět těm, kteří ho ponesou na ramenou. Tobě nabízím místo mé spoluvládkyně. Žádná otrokyně, to je přece fér!“

Slova jakoby splývala po vodě.
A přesto se mě snažila zamotat do sítě, která se tvářila jako svoboda.
Jenže já ho neslyšela.
Aspoň ne doopravdy.

„Teď mě poslouchej,“ rezonovalo mi hlavou, „Varga dokáže zablokovat tvou sílu, zadržet tvou magii a zavřít tě do klece, když budeš bojovat sama. Ale nedokáže zablokovat komunikaci z mojí strany. Není na takové úrovni. Podobně jako se mravenec může dívat na orla, ale nikdy nepochopí, o čem spolu dva orli hovoří.“

Měla jsem pocit, že se mi v hrudi hromadí ohromný tlak.
Síla energie.
Tekuté světlo, které se rozpínalo, jako kdyby každá buňka v mém těle byla malé soukromé slunce.
Varga pořád mluvil se svým úsměvem a s hranou moudrostí starého proroka, který utěšuje své vlastní ego.
Já se usmívala.
Ne na něj, ale na ten hlas uvnitř mé hlavy.

„Vkládám ti svou sílu,“ pokračovala Velastra. „Teď jsi nádoba a já tě plním. Až budeš plná a tělo se ti začne lámat pod tlakem, bude jen na tobě, co uděláš. Jen na tobě.“

Cítila jsem, že prasknu. Jako kdybych měla místo žil dráty přetížené proudem. Jako kdybych měla místo lebky kotel, pod kterým někdo hodně brutálně zatopil. Byla jsem chodící granát.
Stačilo uvolnit pojistku.
A to jsem udělala.

Usmála jsem se na Vargu, tentokrát přímo na něj.
A než stihl dokončit větu, jsem zvedla ruku a nechala proud energie vystřelit ven.
Nebyl to oheň ani blesk.
Nebylo to nic z toho, co lze pojmenovat jedním slovem.
Byla to čistá magická devastace, která se urvala z řetězu.

Stůl mezi námi se rozsypal na třísky.
Kovová židle za mnou rotovala pod stropem.
Zářivka vybuchla, střepy z ní se rozlétly a zmizely v jasném víru.
Varga se napřímil.
Poprvé od začátku našeho setkání jsem v jeho tváři zaznamenala údiv.

Křičela jsem.
Ne strachem nebo bolestí.
Jen uvolněním.
A první vlna mého útoku se hnala přímo k němu.

Dopadla na Vargu a smýkla s ním, až narazil do zdi.
Nezůstal po něm popel ani díra.
Odlepil se od omítky a samolibě se usmál.
„Výborně,“ řekl. „Takhle se bojuje. Konečně vidím tvou skutečnou podobu.“
Neodpověděla jsem.

Další proud energie se stočil do šroubovice, která narazila do jeho štítu, který si okolo sebe vytvořil jako černou skleněnou kouli.
Ta se postupně drolila.
Stěny místnosti se vlnily jako břicho obří medúzy.
Žár mé magie pohlcoval Vargovu bariéru.
Po každém úderu se ozvala hlasitá rána, která musela být slyšet přes půlku vesmíru.
Dveře vyletěly z pantů.
Dovnitř vtrhli dva Vargovi poskoci.
Ale zůstali stát hned za prahem.
Bez pohybu pozorovali, jak jejich pán bojuje.

Vrazila jsem Vargovi přímo do obličeje další kouli surové magie.
Jeho štít se rozpadl na pavučinu prasklin.
A poprvé jsem v jeho očích viděla náznak úleku.

Zaútočil zpět.
Vlna jeho síly mě zasáhla jako hodně nakrknutý náklaďák.
Přeletěla jsem přes půlku místnosti, praštila se o stůl a dopadla na zem.
Ještě než jsem popadla dech, objevil se nade mnou černý energetický bič, který mě chtěl rozetnou napůl.

Přikrčila jsem se a vyslala protiúder. Bílý plamen a černý bič se navzájem vyrušily.
Jako kdyby nikdy neexistovaly.
Varga stál doširoka rozkročený a jeho stín za ním se třásl.
„Nemůžeš mě porazit,“ zařval, „nejsem člověk, nejsem tělo. Jsem jen idea. Nemoc, která se šíří, i když moje tělo spálíš.“
„Tak tě vyléčím,“ vydechla jsem.
A znovu jsem udeřila.

Tentokrát ne na něj, ale na jeho stín. Černá silueta se zkroutila, zasyčela a odtrhla se od jeho nohou.
Varga zařval.
Ne slovy, ale naprosto zvířecím řevem.

Vrhl se vpřed.
Bez okras, bez uhlazených metafor.
Holý proud viru, nakažlivá vlna, která se mi snažila dostat do hlavy, aby mi vnutila svou přítomnost.
Jako kdyby se pokoušel dostat se mi do žil a přepsat můj kód.

Soustředila jsem se.
Energie ze mě vybuchla jako obří ohňostroj.
Sál se roztřásl, okna popraskala a Varga se zhroutil na kolena.

Když jsem otevřela oči, nebyl to už člověk.
Ani netvor.
Jenom černá, pulzující skvrna, amorfní flek, který se pokoušel držet pohromadě.
„Jsem virus,“ zasípal, „nemůžeš mě zabít. Jen roznášet. Vždycky tu budu.“
Zvedla jsem ruku.
Jen gesto.
A skvrna se začala trhat, rozpadat jako mastnota na vodě.

Místnost se začala vlnit.
Stěny se zkroutily, strop se probořil, podlaha se stala průhlednou a nekonečnou.
Realita se začala bortit, jako kdyby tato scéna nikdy neexistovala.

Stála jsem uprostřed.
Lapala jsem po dechu.
A věděla jsem, že jsem právě přežila něco, co nikdy nemělo skončit.

Probrala jsem se.
Vdechla jsem a vydechla.
Jsem živá.
Strop nad sebou jsem poznala okamžitě.
Naposledy jsem ho viděla včera.
Nebo možná před půlkou století.
Pokoj v penzionu „Modrý králík.“
Nic moc místo na návrat z pekla.

Zvedla jsem se z postele.
Nohy se mi ještě trochu klepaly.
Cítila jsem sílu.
Jinou než kdy dřív.
Těžší a hutnější.

Otevřela jsem dveře na chodbu.
Stál tam modrý koš a v něm mé oblečení z Turecka.
Vyprané, vyžehlené, vonící aviváží.
Jako by mi tím chtěl někdo říct, že všechno je tak, jak má správně být.
Vrátila jsem se do pokoje.

Na stole stál váleček z kovové slitiny.
Studený, šedý, bez obdoby.
Kdekdo by ho přehlédl.
Já ne.
„V tom válečku,“ ozvala se mi Velastra v hlavě, „je uvězněný Varga. A už nikdy se z něj nedostane.“
Posadila jsem se.
Čekala jsem radost nebo triumf.
Místo toho přišlo jen prázdno.
Jako když doběhneš do cíle, ale za ním nic není.
„A co teď?“ zašeptala jsem.

„Teď musíš udělat poslední krok. Vargu i mě odnést na jedno konkrétní místo. A tam nás odevzdat.“
„Cože? Tebe odevzdat?“
„Ano.“
„Ale já… Bez tebe…“
„Beze mě jsi nejmocnější mág tohoto světa. Nepotřebuješ mě. Potřebovala jsi mě, aby ses naučila věřit sobě. Teď už jsi dospělá.“

Zavrtěla jsem hlavou.
„Nechci se tě vzdát. Nechci být sama.“
„Samota je iluze. I Varga byl jen iluze, i když se tvářil jako skutečnost, až mu mnozí uvěřili. Já jsem jen zrcadlo, které ti jen ukazovalo, co v sobě máš. Teď už se do zrcadla dívat nepotřebuješ.“

Mlčela jsem a pozorovala ten váleček. Byly v něm všechny děsy, všechny boje, které jsem prožila. I moje vítězství.
„Kam mám jít?“ zeptala jsem se nakonec.
„Povedu tě,“ odpověděla Velastra, „ale nejdříve musíš pochopit, že moc, kterou máš, není dar, ale zodpovědnost. Oheň může hřát i pálit. Ty sama si musíš zvolit, co z toho budeš dělat. A to nikdo další za tebe nerozhodne.“

Seděla jsem tam s čistě složeným oblečením a kovovým válečkem na stole.
A bylo mi jasné, že přes to všechno, co mám za sebou, to nejtěžší teprve přichází.
Protože rozhodovat už budu jenom já.

Chile.
Úzký pás země mezi oceánem a horami, natažený přes půlku světa.
Na severu poušť, která nezná déšť.
Na jihu ledovce, kde se i vzduch mění v křišťál.
A mezi tím všechno možné.
Víno, pralesy, města, lidé.
A já.
Jeden člověk na cestě vzhůru.

Stoupala jsem po schodech, které se přede mnou objevovaly a za mnou mizely. Vždy jich bylo pět přede mnou a pět za mnou. S každým krokem se přede mnou jeden objevil a za mnou jeden zmizel.
Slunce stálo na místě. Neměnilo se, nehýbalo.
Čas jako by zapomněl na toto místo.
Necítila jsem únavu, zadýchanost, bolest.
Jen jsem šla.

Dole pod horou bylo léto.
Na vrcholu hučel vítr a blýskal se sníh.
A já mezi tím.
Ve dvou třetinách moje cesta skončila.

Našla jsem otvor do hory, vyvedený tak akorát, abych jím prošla.
Ocitla jsem se v jeskyni.
A cítila jsem, že mě hora konečně přijala.

Uvnitř seděl člověk.
Asi.
Vypadal starší než hory a klidnější než oceány.
Nepotřeboval dokazovat svou moc, protože ta byla samozřejmostí.
„Už na tebe čekám,“ řekl prostě.
„Já vím,“ řekla jsem tiše.

Vytáhla jsem z batohu Velastru.
Zlehka jsem se jí dotkla svými rty.
„Tak díky za všechno, ty falešná potvoro,“ zašeptala jsem.
A přísahala bych, že jsem vnímala, že se ta knížka směje.

Podala jsem ji tomu člověku.
Vzal si ji, otevřel a listoval v ní, jako kdyby to byla braková červená knihovna.
Na konci se zastavil.
Začal číst.
Dlouho, mlčky, soustředěně.

Stála jsem naproti němu. Věděla jsem, že nesmím nic říkat.
Pořád četl. Pravou rukou držel Velastru rozevřenou, levou si ukazoval v textu.
Četl o mých skutcích, odhalených až na dřeň.
Nakonec knihu zavřel a podíval se na mě pohledem, ve kterém nebyl soud ani údiv.
Jen vědění.
„Velastra zaznamenala všechny tvé činy. Podle ní jsi tím, na koho jsme čekali. Velký mág, přemožitel Vargy, který má moc měnit svět.“
Polkla jsem. Slova, na která jsem možná čekala celý život, ve mně nezanechala pýchu.
Jen tíhu.
„Přinesla jsi i jeho?“ zeptal se pak.

Přikývla jsem a podala mu váleček. Malý a nenápadný, přitom těžší než všechny hory kolem.
Udeřil do gongu.
Zvuk se hnal jeskyní jako vlna.
Přišel druhý člověk.
Ten první mu něco tiše říkal, a pak mu předal váleček s Vargou i Velastru.
Pak se oba obrátili ke mně.
„Děkujeme,“ řekli prostě.
A v tom slově nebyla zdvořilost, jen čistá pravda.
Kývla jsem hlavou, otočila se a vyšla z jeskyně ven.

Schody se zase přede mnou objevovaly a za mnou mizely.
Slunce stálo na stejném místě.
Čas pořád zapomínal.
A já šla.

Moje hlava byla plná těžkých i lehkých myšlenek.
Mám moc.
Můžu změnit svět.
Udělat z něj ráj.
Nebo peklo.
Psát dějiny, nebo je vymazat.
Nikdo a nic mi nestojí v cestě.
Nikdo a nic mi nemůže odporovat.
A právě proto…

Právě proto je nejlepší vrátit se k tomu, co už dobře znám.
K lovu upírů, boji s temnotou, jednoduchému řádu noci a dne.
Moc je největší pokušení.
A nechci skončit jako Varga.

Pousmála jsem se.
„Je čas vyhubit zase nějaké upíry,“ řekla jsem si pro sebe.
Je to práce bezpečná, jednoduchá, vděčná.
A možná jediná, která mě zachrání před sebou samou.

KONEC