Mocná kniha plná magie (4. část)

Stála jsem v nicotě. Všude kolem prázdno. Čistá běloba bez stínů, bez okraje, bez záchytného bodu. Bylo to jako stát uvnitř vybělené lebky dávno mrtvého boha a pořád slyšet jeho dech.

„Tohle není sen,“ prohlásil Strážce klidně.
Stál kus ode mě, ruce složené na hrudi, a pořád se tvářil nezúčastněně.
Jeho hlas jsem nevnímala ušima, ale uvnitř svojí hlavy.
„Je to prostor mezi prostory. Tady se ukáže, co ve vás je. Sedm soupeřů. Žádná pravidla, kromě jednoho – přežít.“

Stála jsem ve svém typickém postoji. Paže volně svěšené podél těla. Dlaněmi otočené k tělu.
Byla jsem zvyklá na leccos, ale stejně mi brněly ruce, jak se v nich probouzel neklid. A pak jsem ji uviděla.

Srnka.
Na okraji nicoty.
Naprosto obyčejná srnka.
Tenké nohy, velké černé oči, křehká silueta zrozená z klidu lesa.
Vypadala jako něco, co chcete pohladit.
Jenže pak otevřela oči dokořán.
A všechno se změnilo.

Z levého oka jí vyšlehl zelený blesk, ostrý a studený jako jehly z ledu.
Z pravého oka plynula žhnoucí rudá záře jako čerstvá krev.
Dva paprsky, které o sebe narážely, až to páchlo spáleným ozónem.

Zvedla jsem ruce.
Skoro okamžitě se okolo mě uzavřela obranná koule, poloprůsvitná a šumící, jako by byla tvořená tekutým sklem.
Blesky do ní udeřily, zapraskaly a rozpadly se na tisíce jisker.

„Tak jo, Bambi,“ procedila jsem. „Uvidíme, jak dlouho ti ta roztomilost vydrží.“
Z prstů mi vylétly ocelové šipky, lesklé a dokonale ostré.
Svištěly napříč prázdnem.
Zabodly se srnce do boků, do krku a do hrudi.
Čekala jsem na výsledek a ten mě dost zklamal.

Srnka se otřásla, jako by se zbavovala kapek rosy.
Kovové střely z ní opadaly s dunivým cinknutím.
A ona pořád stála.
Její pohled pálil, až mě z toho brněly všechny kosti v těle.

Pak se rozběhla.
Tiše a ladně.
Jako by nevážila víc než pírko.
Pírko, které by mě dokázalo rozpárat vejpůl od chřtánu po břichonoží.

Pak se odrazila.
Letěla ke mně.
Blesky z jejích kopyt tančily vzduchem jako smrtící copánky.
A já se rozhodla.

V ruce se mi zhmotnil bič.
Utkaný ze světla, z neomezené energie.
Jediným pohybem jsem jím švihla vpřed.
Vzduchem práskl výboj.

Úder byl čistý.
Srnčina hlava se oddělila od těla a její oči naposledy zablikaly jako pohasínající reflektory.
Tělo dopadlo na zem a rozpadlo se.
Nebylo maso a kosti.
Jen šumění a pohyb.
Mrak hmyzu, stovky brouků, mušek a jiných chrobáků.
Černá pohyblivá masa, které se rozplynula v nicotě.
V hlavě mi pořád křičela ozvěna napětí.

Strážce tam stál bez pohybu.
Sledoval mě svýma očima, které byly temné jako hladina vody, u které víš, že je pod ní propast.
„První,“ pronesl. „Šest zbývá.“

„A jak jsem obstála?“ zeptala jsem se.
Napětí mě postupně opouštělo.
„Dostanu aspoň jedničku s hvězdičkou?“
Trvalo to chvíli, než promluvil:
„Přežila jste; to jediné mě zajímá.“
„To je opravdu osvěžující zpětná vazba,“ ušklíbla jsem se.

„Další soupeř bude silnější,“ pronesl, jako by četl z nekonečného seznamu informací, které prostě platí, bez ohledu na to, jestli se mi to líbí.
A pak tu byl.

Z bílé prázdnoty vykročil vlk.
Vypadal obyčejně.
Šedivý, tichý, v očích čistých chlad.
Skoro jsem čekala, že vytáhne čvaňháka, zapálí si a začne prohánět zajíce, jedoucího na kole.
A zkontrolovala jsem si, že na sobě nemám nic červeného, aby si mě nepletl s Karkulkou.

Přiblížil se.
A byl větší.
Další krok.
A zase větší.
Zuby, které se před chvílí ztrácely v jeho dásních, teď připomínaly klaviaturu, na které by Beethoven zhudebnil vlastní smrt.
Další krok.
Byl mi vysoký k ramenům.
Srst mu šustila jako temné moře.

„Tak pojď k paničce,“ zamumlala jsem, „pohrajeme si.“

Vlk zvedl přední tlapu a namířil ji na mě.
Připomínalo to spíš rozsudek, než to, že chce dát pac.
Natáhla jsem ruce vpřed.
„Sršni,“ zašeptala jsem.
A pak to začalo.

Sršni.
Je to ironické označení.
Pokud si ovšem neumíte představit půlmetrového sršně, vážícího okolo čtyř kilogramů.
Jejich roj se mi valil z rukávů jako noční můra začínajícího entomologa.
Byly jich desítky.
A pak stovky.
Vrhali se hladově na vlka, zatínali se mu do srsti, do masa, do uší.
A jeden po druhém explodovali v nekonečné sérii detonací.

Vzduch se plnil výbuchy.
A pak řevem, který by mohl utrhnout duši z těla.
Vlčí tělo se otřásalo, couvalo, trhalo, až nakonec padlo k zemi.
Co mu bylo platné, že byl větší než já.
Než dům.
Než hora.
Drtila jsem ho lavinou sršních šrapnelů, dokud se prázdnota zase nevyčistila.
Zůstal po něm jen zápach spálené srsti.
A taky pocit, že někde v mém nitru vyrostlo něco, s čím zatím nevím, jak si poradím.

„Počítá se to, zenový mistře?“ křikla jsem směrem ke Strážci.
Bez hnutí brvou odpověděl:
„Druhý. Další přijdou.“

„Co přijde teď?“ zeptala jsem se, když se mi dech vrátil do normální frekvence.
Strážce ani nemrkl.
„Tohle.“
Otočila jsem se a celý svět jako by se kolem mě sevřel.

Tygr.
Ale ne ten roztomilý z plakátu ZOO.
Ani ten ze starého cirkusu Eden.
To, co se přede mnou zhmotnilo, vylezlo rovnou z paleontologických archivů.
Šavlozubý tygr.
Dvoumetrové svaly v kožichu, který se leskl jako mastný papír.
Zuby delší než moje předloktí.
Zakřivené a připravené rozpárat mě jako plechovku sardinek.

Zařval.
Jeho řev nebyl jen slyšet.
Valil se, trhal vzduch a vibroval v mých kostech.
A pak to zvíře vyrazilo.
Než jsem si stihla pomyslet „Vážně takhle rychle?,“ švihl tygr tlapou.

Bolest v předloktí. Ostrý dráp mi přejel rukou od zápěstí k lokti. Jako by mi někdo roztrhl ruku skalpelem a pak do té rány nasypal žhavé uhlíky. Krev mi z předloktí stříkala do prostoru v drobných červených obloucích.
Kouzlo štítu.
V poslední sekundě jsem okolo sebe sevřela bublinu.
Šelma však byla silnější.
Její drápy přejely po magickém poli jako po skleněné tabuli.
Jiskry.
Hvízdání.
A tlak, který mě i skrz magický štít srazil na záda.

„Kurvadrát,“ vydechla jsem.
Tygr ustoupil o dva kroky.
Pak znovu skočil.
Otevřená tlama a čelisti roztažené tak, že mi bylo jasné, že můj krk je přesně to sousto, po kterém touží.
Teď nebo nikdy.

Bolest v roztržené ruce byla nesnesitelná, avšak jen díky ní jsem věděla, že jsem pořád naživu a že musím bojovat.
Napřáhla jsem obě paže vpřed.
A nebyly to šipky, biče nebo torpéda.
Sáhla jsem po něčem mnohem syrovějším.

Z dlaní mi vytryskl proud tekutého ohně.
Oranžovo-modré plazmy.
Zasáhl tygra přímo do otevřené tlamy.

Jeho jazyk se změnil v zuhelnatělý kus čehosi, jeho zuby začaly pod tepelným šokem praskat, srst mu začala explodovat do ohnivých praporů.
I tak dopadl.
Jeho váha mě srazila k zemi.

Horká srst, těžké tělo, drápy, které mi projely bokem.
Mnohem hlubší a syrovější bolest.
A pak se jeho tělo konečně složilo.
Na mě.
Kolem mě.
Kus hořlavého masa, které ještě doutnalo, když jsem se zpod něj konečně vyhrabala.

Spousta krve.
Moje i jeho.
Stékala mi po ruce a vsakovala se mi do oblečení.
Vstala jsem.
Pořád jsem se klepala, ale stála jsem na nohou.

„Kdy přijde čtvrtý?“ vydechla jsem zhluboka a těžce.

Strážce promluvil až po chvíli, během níž mi bolest stále tepala v boku:
„Použijte Velastřinu magickou sílu. Bez ní nepřežijete.“
Zase ten jeho nezúčastněný hlas.

Zavřela jsem oči.
Kolem ran se mi začalo rozlévat teplo.
Svaly se stahovaly, žebra zacvakávala do správných míst, kůže se zatahovala přes odhalený vnitřek.
Když jsem se znovu nadechla, zbyly mi po bolesti jen vzpomínky.

„Teď přijde zkouška,“ řekl Strážce skoro vlídně, „kdy budete muset využít rychlost a odvahu. Protože čtvrtý a pátý přijdou společně.“
„Cože?“ ztuhla jsem. „Společně?“
„Ano.“ Jako by mi oznamoval, že včera pršelo.
„No to si snad ze mě…,“ nedořekla jsem, protože země se otřásla.

Dunění, jako kdyby někdo chtěl rozhoupat celou planetu.
A pak se objevil mamut.
Vysoký jako dvoupatrový barák.
Jeho kly zářily.
Doslova hořely modrobílým světlem a z jejich konců odkapávaly jiskry plazmy, které do země vypalovaly černé jizvy.

A jeho společník.
Pranosorožec. Něco, co bylo kdysi dávno a pak se z toho stal vlastně roztomile neohrabaný tvor.
Kostnatý tank, kůže jako brnění a mezi očima mu trčel roh, kolem nějž se formovaly koule světelné energie.
Pulzující, vibrující, připravené k výstřelu.
„Tak tohle bude sranda,“ procedila jsem mezi zuby.

Mamut zařval.
Zvuk mě ohlušil.
V tu samou chvíli vychrlily kly dvojitý proud plazmy.
Proud rozčísl prostor těsně nad mou hlavou.
Vzduch explodoval.
Tlaková vlna mě srazila na bok.
V nose mi syčel spálený ozon.
Ve vlasech mi praskalo.

Sotva jsem vstala, zaútočil pranosorožec.
Koule, která se hnala rychlostí projektilu.
Vytvořila jsem bariéru.
Koule do ní narazila.
Bariéra zablýskala a explodovala.
Letěla jsem vzduchem jako špinavý kus hadru.
Na zem jsem narazila zády tak silně, až se mi zatmělo před očima.
„Krucinál,“ vydechla jsem a pomalu se zvedala na nohy.

Mamut útočil s rozběhem.
Každý jeho krok trhal zem, jako by chtěl celou planetu rozlámat.
Udělala jsem to jediné, co mě napadlo.
Postavila před sebe křišťálovou zeď.
Vypadala impozantně.

Ze zdi zbyl v okamžiku jen prášek.
Uskočila jsem stranou.
Mamut kolem mě proběhl jako odbrzděný vlak.
Než jsem se zorientovala, zaútočil znovu pranosorožec.
Tentokrát jeho koule mířila přímo k mé hrudi.

Zvedla jsem obě paže a soustředila se.
Vyslala jsem vlastní projektil.
Z mých rukou letěla ohnivá střela, proud čisté magie.
Přibližně uprostřed se s pranosorožcovou koulí srazila.

Výbuch a tlaková vlna.
Ze všech stran ohnivé jazyky, které by mě spálily do běla.

Využila jsem kouře a oslnění a rozběhla se přímo proti pranosorožci.
Z rukou mi tryskaly ostré stříbřité hroty.
Bombardovala jsem ho jako kulomet.
Od kůže mu odletovaly jiskry.
Některé hroty pronikly dovnitř.
Jeho krev syčela, když se dotkla země.
Pořád stál.
A chystal další výstřel.

„Co to sakra…,“ zavrčela jsem a rozpřáhla paže doširoka.
Povolala jsem celé hejno ohnivých sršňů.
Rojící se rozzářené bytosti, které na jeho těle explodovaly efektněji než granáty.
Pranosorožec se konečně zhroutil.

Jenže tu byl ještě mamut.
Otočil se.
Už nezářil, běžel přímo na mě.
Hora masa a vzteku.
Věděla jsem, že když mě sejme, je po mně.
„Tak pojď, chlupáči,“ sykla jsem.

Zvedla jsem ruce a spojila je nad hlavou.
Magie se slila a zhmotnila v jeden jediný bleskový meč.
Vysoký, čistý, ostrý jako smrt.
A když se nade mnou sevřel mamutův stín, sekla jsem.
Meč projel jeho hrudí a vnitřnostmi jako máslem.
Mamut se ještě chvíli zkoušel drát dopředu, pak mu v očích zhaslo světlo a svalil se k zemi.
Těsně vedle mě.
Krajina se otřásla.
Stála jsem uprostřed pole kouře, krve a masa.
Ale pořád naživu.

Země se po pádu mamuta ještě třásla, prach visel ve vzduchu jako clona. Než jsem si sthla otřít krev z míst, na kterých jsem ji cítila, pronesl Strážce suše:
„Šestý protivník.“

První krok. Mohutné dunění, jako kdyby se celý svět lekl a chtěl zalézt někam pod pohovku.
A pak jsem ho uviděla.
Kyklop.
Vysoký jako panelák.
Tělo jeden smotanec jizev a svalů, jediný rudý kruh oka uprostřed čela žhnul jako okno do jádra sopky.
V ruce nedržel kyj.
Místo toho měl v ramenech zabudované odpalovací šachty.
Raketové.

„To si snad dě…,“ nedořekla jsem, protože šachty se otevřely a první salva vyletěla k obloze. Stříbrné válce s červenými hlavicemi, na kterých blikaly symboly záření.
Jaderky.

První explodovala ve vzduchu.
Houbovitý oblak se rozvinul tak rychle, že mi připadalo, že se mi scvrkly plíce. Vzduch se vzňal.
Všechno se roztřáslo.

Skočila jsem do strany.
Moje bariéra se rozžhavila do běla.
Cítila jsem, jak se mi kůže na paži pálí a jak mi syčí vlasy.

Nukleární Volšoveček zařval a poslal druhou salvu.
Tentokrát ne do nebe.
Tentokrát přímo ke mně.
Osm jaderných střel, letících nízko, s ocasy ohně za sebou.

Instinktivní reakce.
Natáhla jsem ruce a vymrštila proud magie vzhůru.
Zhmotnila se průhledná stříbřitá kupole.
Rakety do ní narazila.
První s mohutnou explozí.
Druhá s mohutnou explozí.
A další a další.
Každá trhala štít na cáry.
Když přišla šestá, kupole se rozpadla a já letěla vzduchem, v uších mi hvízdalo a z nosu mi stříkaly krvavé cákance.

„Zvedni se,“ okřikla jsem sama sebe.
A zvedla jsem se.

Kyklop natahoval ruku a z prstů mu vyšlehl další roj střel.
Tentokrát menších, taktických.

„Ty jeden jednookej zas…“
Z obou rukávů jsem vychrlila sršně – tentokrát tisíce tisíců. Roj malých řízených střel, které vyrazily naproti.
Nebe se rozzářilo.
Na okamžik jsem neviděla nic než bílou.
A pak stín.

Kyklop stál přede mnou.
Krvácel jen zlehka.
„Tak dobře,“ pronesla jsem ztěžka, „hrajeme na blízko.“

Vyrazila jsem vpřed a zhmotnila bleskový bič, až se vzduch kolem mě roztrhl.
Sekla jsem ho přes lýtko.
Zaječel, jako když se bortí hora.
Zakolísal, ale hned zvedl ruku a málem mě rozmáčkl dlaní.
Skočila jsem bokem, jeho dlaň narazila do země, až vyrobila epesní kráter.
Šoková vlna mě znovu smetla, až mi zapraštěla kostrč.

Krev v puse a chuť železa.
Přesto jsem se pomalu zvedla.
Kyklop už natahoval druhou ruku, ve které tentokrát držel jedinou raketu.
Shodou okolností velkou jako já.

„Konec,“ zařval.
„Ale prdlajz,“ odpověděla jsem.

Nad hlavou jsem zformovala kopí z čistého blesku.
Vzala jsem ho obouruč a ve chvíli, kdy Kyklop mrštil raketou, jsem tím kopím vrhla vpřed.
Proletělo vzduchem a prošlo jeho jediným okem.

Výbuch.
Ne té rakety.
Kyklop se roztrhl zevnitř, veškerá energie se vyvalila ven.
Obloha se rozzářila a všechno pohltilo bílé světlo.
Když výbuch odezněl, stála jsem uprostřed kráteru.
Ohořelá a roztřesená, ale pořád vcelku.
Strážce spokojeně pokýval hlavou.

„Šestý padl,“ odškrtl Strážce další položku ze svého seznamu poté, co jsem se pomocí magie (jinak to fakt nešlo) vynořila ven z kráteru a začala na sobě napravovat nejhorší škody.
Pak se na mě podíval a dodal: „Jestli chcete, můžeme teď zkoušku ukončit.“
Sledovala jsem, jak se mi obnovují jednotlivé tkáně a orgány, v očích jsem ještě měla záři výbuchů a udiveně jsem se zeptala: „Ukončit? A bez sedmého soupeře?“
„Sedmý soupeř je těžší než všech šest předchozích dohromady. Navíc jeho překonání je hranicí, před niž se nelze vrátit. I když ten souboj neproběhne, budete uznána za velkého a mocného mága.“

Hořce jsem se usmála.
„Nechci utéct z boje před vrcholem. To bych si neodpustila.“
Dlouze si mě prohlížel, jako by hledal nějakou skulinu a pochybnost.
Nenašel.
„Stejně vás varuji,“ řekl tiše. „Sedmý soupeř je dotek věcí, které nikdo nechce spatřit. Můžete zemřít nebo přežít. A přežít silnější nebo navždycky zlomená.“
„Aspoň to bude moje vítězství, moje zlomení nebo moje smrt. Chápete?“
„Chápu,“ přikývl, „a proto vás chci zastavit.“
Udělala jsem krok k němu.
„Kdybyste mě zastavil,“ pronesla jsem věcně, „vše, čím jsem dosud prošla, by bylo zbytečné.“
Zase to dlouhé ticho.
A pak Strážce přikývl.
„Dobře. Dostanete sedmého protivníka.“