Mlha nad přehradou: Replay

Vypadal jsem jako chlap, který strávil noc v pračce s pískem a pak ho někdo vyžehlil horkou žehličkou. Možná to bylo tím, že jsem strávil noc v pračce s pískem.

Sako od Armaniho bylo na odpis, v levém rameni jsem měl díru po devítce a v hlavě vymeteno víc než v peněžence po rozvodu.
Venku pršelo. Nebyl to ten osvěžující jarní deštík, ale hnusný, studený chcanec, co v Praze omývá hříchy jen proto, aby je spláchl do Vltavy, kde stejně nikoho nezajímají.
„Hynečku, jsi v pořádku?“ zeptala se ta věc na pohovce. Vypadala jako moje matka, ale v mém světě věci málokdy byly tím, čím se zdály.
„Jasně, mami. Jen jsem si nechal profouknout mozek hypnózou. Je to levnější než lobotomie a člověk u toho může zůstat sedět,“ odsekl jsem a nalil si panáka levného bourbonu.
Chutnal jako petrolej smíchaný s výčitkami.
Pak to přišlo. Ten flashback.

BUM.

Nebyla to vzpomínka, byl to granát hozený do žumpy mého podvědomí. Najednou jsem nebyl v zakouřeném bytě, ale u přehrady. Rok 1994. Vzduch voněl jehličím a blížící se smrtí. Můj brácha, malý špunt, jenž měl víc energie než jaderný reaktor, stál na té zatracené loďce.
„Neskákej tam, ty idiote!“ zařval jsem ve své hlavě, ale bylo to jako křičet na projíždějící vlak.
Loďka se zakymácela.
Fyzika je mrcha a v kombinaci s dětskou neohrabaností je to rozsudek smrti.
Brácha zahučel do vody.
Žádné filmové šplouchání. Jen ticho.
Ticho, které bylo hlasitější než startující Boeing.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Ta část mě, která v budoucnu bude trhat upíry na kusy a střílet po všem, co má víc než dvě nohy, se tehdy jen třásla strachy.
Díval jsem se, jak se hladina zavírá.
Zamrzl jsem.
Strach z otcova řemenu byl v tu vteřinu silnější než bratrská láska.

„Vzpomínáš si, co?“ ozval se hlas od dveří.
Otočil jsem se. Táta.
Vypadal jako stín sebe sama, starý veterán z války, kterou nikdo nevyhlásil, ale všichni ji prohráli.
V ruce držel starou Berettu.
„Věděli jsme to, Hynečku,“ řekla matka a její hlas byl náhle studený jako led v mém drinku. „Věděli jsme, že jsi tam byl. Že jsi ho nechal sklouznout pod hladinu. Ale v naší rodině se chyby neryjí do náhrobků. Ty se pohřbívají zaživa.“
„Měli jste mi to říct,“ vycedil jsem skrze zuby. Cítil jsem, jak se mi pod kůží probouzí adrenalin.
Ten starý známý pocit, kdy se svět zpomalí a vy vidíte dráhu letu každé kulky. „Místo toho jste mě nechali žít v mlze. V té hnusné, lepkavé lži, co smrdí hnilobou.“
„Chtěli jsme tě ušetřit, synu,“ řekl táta a hlaveň pistole klesla k zemi. „Ale pravda je jako upír. Můžeš ji zavřít do rakve, můžeš ji probodnout kůlem, ale ona si vždycky najde cestu ven, když ucítí krev.“
Dopil jsem bourbon.
Sklenice mi v ruce praskla, jen tak, pro efekt.
Střepy se mi zařízly do dlaně, ale bolest byla jen potvrzením, že ještě žiju.„Tak jo,“ řekl jsem a protáhl si ztuhlé svaly.
„Pravda je venku. Brácha je mrtvý, já jsem zbabělec a vy jste lháři. Je to skoro jako v každé jiné slušné rodině, jen u nás je víc krve na koberci.“

Vyšel jsem ven do deště. Možná jsem věděl, co se stalo, ale to neznamenalo, že se mi bude lépe spát. V tomhle městě se nespí dobře nikomu, kdo má paměť delší než týden. Nasadil jsem si klobouk, zapálil si cigaretu a vykročil do noci.
Někde v dálce zahřmělo. Nebo to byl jen zvuk další hroutící se iluze? To bylo fuk. Měl jsem v kapse posledních pár stovek a v hlavě obraz malého kluka, jak klesá ke dnu přehrady.

Vítejte v realitě.
Je to hnusné místo, ale aspoň tam neprší furt.
Jen většinou.