Mamut

Ředitel Paleontologického muzea doktor Sedláček na mě koukal se směsí nedůvěry a zvědavosti. Bylo vidět, že jsem ho zaujal, jen se bojí to dát najevo.

„Nevím, jestli si ze mě neděláte blázny,“ řekl podrážděně. „Vážně mi předkládáte k uvěření, že jste ve volné přírodě viděl…?“
„Mamuta,“ dořekl jsem to za něj. „A opravdu jsem ho viděl stejně, jako teď vidím vás.“
„Mamuta, mamuta,“ zabručel doktor Sedláček, „já nechci brzdit vaše nadšení, ale každé malé dítě ví, že mamuti vyhynuli už…, no už dávno.“
„V tomto bodě se s vámi nepřu,“ opáčil jsem, „pro mě to bylo taky šokující, když jsem fotil v horách a najednou mi do záběru vlezl opravdový mamut. Měl jsem co dělat, abych nezpanikařil. Naštěstí je mamut poměrně pomalé zvíře a já jsem stál v místech, kam se nedíval. Proto se mi, i když se mi třásly ruce, povedlo jej vyfotit.“
„A tu fotografii máte?“ zeptal se doktor Sedláček se zřetelně slyšitelným despektem.
„Samozřejmě,“ prohlásil jsem, „a jestliže se mohu spolehnout na vaši diskrétnost, klidně si ji můžete hned teď prohlédnout.“
„To jsem zvědav,“ zapochyboval doktor Sedláček, ovšem já jsem v této chvíli už věděl, že ho mám tam, kde ho chci mít.
S dramatickým povzdechem jsem vytáhl z brašny notebook, uvedl jsem jej do provozu, chvíli jsem jen tak důležitě proháněl kurzor po ploše, abych otevřel inkriminovanou fotografii. Mamutovi to na ní dokonale slušelo.
Doktor Sedláček se mi díval přes rameno. Kdo ho kdy potkal, měl smíšené pocity. To je dáno tím, že doktor Sedláček vypadá, jakoby z oka vypadl slavnému francouzskému herci Louisi de Funesovi. Jen nemá Funesův smysl pro humor ani kadenci řeči. A tím každého zmate.
Doktor Sedláček si posunul brýle a zadíval se na fotografii. „Není to fotomontáž?“ zapochyboval.
„Jestli mi nevěříte,“ zahrál jsem uraženého, „hned teď si můžete zavolat kteréhokoli fotografa, kterému svěřím původní raw soubor, a ten vám potvrdí, že o fotomontáž opravdu nejde. A jestli jo, tak sním svoje ponožky.“
„Jen klid,“ udělal doktor Sedláček rukou. „Můžete tu fotku trochu zvětšit?“
„Jasně, že jo,“ zamachroval jsem a mamuta přiblížil.
„Zaberte toto místo,“ ukázal doktor Sedláček, „a nechte je v záběru.“
Udělal jsem, co požadoval. Doktor Sedláček mezitím odběhl a vrátil se s nějakou knihou, ve které zuřivě listoval.
„No to jsem blázen,“ konstatoval za chvíli, „vážně struktura srsti zvířete, které jste vyfotil, odpovídá struktuře srsti mamuta, který byl nalezen zamrzlý na Sibiři. Omlouvám se za svou předchozí nedůvěru, to víte, člověk narazí na různé podvodníky. A teď mi, prosím, řekněte,“ dodal poté, co odložil knihu, „kde jste ho našel?“
„Ale pane doktore,“ pronesl jsem rádoby pohoršeně, „víte přece, že každá informace má svou cenu.“
„Určitě, hned to bude,“ zareagoval doktor Sedláček zklamaně a potěšeně v jednom. Poté otevřel skříň v rohu své kanceláře, vytáhl z ní příruční trezor, chvíli zápasil s kódovým zámkem a nakonec vytáhl na světlo hromádku bankovek.
„Čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát tři,“ počítal a posunul spočítané bankovky ke mně. „Myslíte, že to bude stačit?“
Pomalu a rádoby nenuceně jsem si bankovky vzal a schoval do kapsy. Teprve potom jsem váhavě přikývl.
„Tak mi už konečně můžete říct, kde jste na toho mamuta narazil,“ doktor Sedláček div na své židli neposkakoval.
„To nemůžu,“ odvětil jsem a pásl jsem se na jeho zklamání, „protože je mi jasné, že jakmile odejdu, hned zavoláte bulvárním novinářům a za stejnou informaci od nich dostanete minimálně stonásobek toho, co jste mi dal. A novináři udělají vše proto, aby mamuta viděli. Tím uvedou to nebohé zvíře do stresu a to nakonec uhyne. To si já na svědomí nevezmu.“ Skoro jsem sám sobě věřil.
„Tak ale…,“ zmateně blekotal Sedláček, „jak?“
„Zavezu vás tam,“ usmál jsem se na něj, „dole mám vůz, můžeme vyrazit hned.“
„Dejte mi deset minut,“ upřesnil doktor Sedláček.

Venku před Paleontologickým muzeem doktor Sedláček protáhl zklamaně obličej. „Čekal jsem,“ pronesl, „že fotograf, který fotí na všech dosud známých kontinentech a na většině z nich vystavuje, bude vybaven lepším vozem,“ a s pohrdáním pohlížel na nablýskanou fabii první řady.
„Fotografování,“ poučil jsem jej, „je časově i finančně velmi náročný koníček. Jen to, co jsem do svého vybavení investoval za posledních pět let, by mi stačilo na tři auta, z toho dvě luxusní,“ což sice doktor Sedláček přijal jako argument, ale pochybovačně kroutil hlavou.
Kroutil ní většinu cesty, až do místa, kde jsem zastavil.
„Tady to je?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Kdepak,“ odpověděl jsem. „Tady začíná KRNAP. Odtud musíte pěšky, dál se s autem nesmí. Máte v telefonu navigaci?“ odvedl jsem pozornost.
„Samozřejmě, tu tam snad má každý.“
„Tak mi svůj telefon půjčte,“ natáhl jsem k němu ruku.
Telefon mi podal neochotně. A podezíravě sledoval, jak mu nastavují cíl cesty a spouštím navigačního asistenta.
„Jděte podle navigace,“ vrátil jsem mu telefon. „Já se vrátím kus cesty, zaparkuji auto a na místo, kam vás navigace dovede, přijdu jinudy. Až tam budete, čili až se dozvíte, že jste v cíli, posaďte se na pařez a čekejte. Počítám, že tak do půl hodiny povolí to dnešní horko a teplota bude pro mamuta tak akorát, aby tam přišel. A prosím ještě o jednu věc. Buďte co nejvíc potichu. A i když někoho potkáte, nikomu neříkejte, kam a proč jdete.“
„Rozumím, rozumím,“ drmolil doktor Sedláček a z auta vystřelil jak z kanónu.
Chvíli jsem jej pozoroval a když už byl v bezpečné vzdálenosti a zcela zaujat pokyny z telefonní navigace, vytáhl jsem svůj telefon a zavolal bratranci Norbertovi.
„No ahoj, Norberte, já tě zdravím. Jo, spolkl to i s navijákem. Jde tam, bude tam možná za hodinu nebo trochu později. A má instrukci sedět na pařezu. Jo, jde sám. Naše dohoda doufám platí, jen zajisti, ať to vypadá jako nehoda.“
Zaklapl jsem telefon s úsměvem. Pak jsem opatrně otočil auto a vydal se směrem k Úpici. Fabii vrátím do tamního autobazaru, odkud jsem si ji půjčil na cizí doklady. Se třiaosmdesáti tisíci v kapse si můžu dovolit jet domů autobusem.
Za nějakou dobu vyhlásí Paleontologické muzeum výběrové řízení na nového ředitele. A můj bratranec Norbert bude jediným kandidátem.