Léto s příchutí starých hříchů a jednoho totálního konce

Náš fotr byl v mládí neřízená střela. Chlap, který projel každou sukní v okrese, jako by sbíral body do nějaké pochybné hitparády místních donjuanů.

Doma na poličce sice stála váza z broušeného skla a máma pravidelně pekla nedělní bábovku, ale pamětníci u piva v místní osvěžovně stejně občas utrousili slinu a nostalgicky zavzpomínali na doby, kdy ten náš starý kanec nenechal na pokoji ani kliku od dámských záchodků.
Tehdy mi to přišlo celkem k smíchu.
Jako taková ta klasická, trochu upatlaná historka z doby, kdy se pivo chladilo v potoce a holky nosily tesilové sukně.

Jenže smích mě měl hodně rychle přejít.
Krvavě přejít.
Pak přišlo to léto.
Zničehonic se objevil Čenda.
Kluk z Prahy, který přijel pomáhat své tetě s rekonstrukcí baráku na předměstí.
Měl v sobě takový ten městský neklid, který vás okamžitě přitáhne, a smál se tak nahlas, až se lidi na ulici otáčeli.

Zamilovala jsem se do něj během pěti vteřin. Byla to jízda na horské dráze, čistá euforie, sex na posekané louce, kdy vám stébla bodají do zad, a pocit, že svět je najednou hrozně jednoduchý a strašně fajn.
Prožili jsme podzim plný esemesek, zimní loučení na nádraží pod žlutými lampami a jaro, kdy jsme plánovali, jak spolu v létě vypadneme někam k moři.
Jenže osud má občas smysl pro humor jako vyřazený kat z padesátých let.
Čendova matka se jednoho dne rozhodla, že svého syna v našem hnízdě navštíví.
Stačil jeden pohled z okna, jedno spatření mého otce, jak na dvorku opravuje starou sekačku, a nastala blesková evakuace.
Čenda zmizel bez jediného slova. Jako by ho dočista vymazali z povrchu zemského.
Žádný telefon, žádná zpráva, prostě ticho, ze kterého vám začne pomalu hrabat.

„Když vám někdo ze dne na den vytrhne srdce z těla, nebolí to hned. Nejdřív jenom zíráte na tu prázdnou díru v hrudníku a divíte se, že z vás neteče krev.“

Trvalo to tři nekonečné týdny, než mi v kapse zavibroval mobil.
Čendův hlas zněl, jako když drtíte štěrk v mlýnku na maso.
Žádné ahoj, žádné miluju tě.
Jenom ledová, chirurgicky přesná fakta, která mě zasáhla silou rozjetého kamionu.

Jeho matka a teta prý doma spustily hysterický tribunál.
Vyšlo najevo, že můj drahý plodný otec před dvaceti lety totálně zdevastoval život Čendově tetě.
Nechal ji v tom samotnou, s břichem a bez peněz.
A teď ta hlavní pecka přímo mezi oči: tím tehdejším výsledkem otcových aktivit byl Tonda.

Tonda.
Kluk, se kterým jsem od první třídy seděla v jedné lavici.
Kluk, od kterého jsem opisovala úkoly z matiky, čistila mu ubrečený nos, když propadl z tělocviku, a kterého jsem celá ta léta brala jako otravnou, ale neškodnou součást maloměstského inventáře.
Můj spolužák, který má stejně křivý nos a stejně pitomý zvyk bubnovat prsty do stolu jako já.
Můj bratr.

Svět kolem mě se v tu vteřinu nerozpadl s hlasitým třeskem, ale spíš tak nějak hnusně a tiše zhasnul.
Čenda mi položil telefon a já zůstala sedět na schodech.
Vztah byl v troskách – protože i když podle matrik nejsme s Čendem přímí sourozenci, představa, že jeho bratranec je můj bratr a naše rodiny jsou propojené tímhle hnilobným poutem staré křivdy, celou tu letní romanci spálila na popel.

Ale co je horší, sedím teď v obýváku, koukám na mámu, jak otci utírá čelo od potu, a vím, že v rukou držím granát s vytaženou pojistkou.
Když promluvím, zničím všechno.
Když budu mlčet, ta pravda mě sežere zaživa.
Fotr si dál spokojeně popíjí kafe a já poprvé v životě vím, jak chutná naprostá, bezvýchodná izolace.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.