Langoš

Jak se dívám do své zdejší publicistické historie, vidím, že už dlouho jsem nepřidal žádnou neveselou historku ze svých cest městskou hromadnou dopravou.

I stalo se, že poblíž stanice metra Anděl v ulici Nádražní opět vyrostlo adventní tržiště. Většina trhovců nabízí nějaké to obžerství či opilství, mezi tím se najdou prodavači ponožek, šál, čepic a podobně, téměř každý zákazník si přijde na své.
Kdo má čas, chuť a náladu, může se zastavit u stánku s langoši, nicméně já jen projdu a mířím k zastávce tramvaje. Ta přijíždí od Barrandova již lehce zaplněná, naštěstí nacházím sedačku, na kterou můžu složit své už ne tolik mladé, leč stále velmi unavené tělo. Většina těch, kteří nastoupili po mně, takové štěstí nemá, takže musí stát.
Otevřu batoh, vytáhnu knížku, najdu první záložku a začtu se. Za okny už je večer a nebýt světel ze všech možných provozoven všeho možného, svítily by jen pouliční lampy.
Stojící lidé v tramvaji na sobě nejsou zas až tak moc namačkáni, přesto mé soustředění na psaný text vyruší ženský hlas, který hodně nahlas a hodně naštvaně říká:
„Pane, prosím vás, okamžitě mě přestaňte hladit po zadku!“
Kdyby v tu chvíli vybuchl v tramvaji dělostřelecký granát, nevyvolá to tak silnou reakci. I tak tiché hovory mezi ostatními cestujícími ztichnou a lidé se otáčejí po autorce vyřčené věty a hledají viníka, na kterého se obracela.
A do toho se ozve klidný mužský hlas, který situaci uklidní tím, že řekne:
„Ale já jsem vás nehladil, já si jen utíral umaštěné ruce od langoše.“