Květnový příběh

Taková ta květnová neděle. Venku je už jaro, do krásného dne se přimíchá déšť. Ne ten agresivní, studený a vlezlý. Ten květnový, vlahý osvěžující.

Dívka asi dvanáctiletá seděla u stolu a něco si kreslila. Její matka se pohybovala zručně po kuchyni.
Dívka si zvykla na to, že celý život má jenom maminku. O svém tátovi věděla jen to, že je voják. A že se možná někdy vrátí.
„Mami,“ řekla ta dívka najednou.
„Copak, Johanko?“ otočila se k ní matka.
„Stejně je to dobře,“ řekla dívka.
„Co je stejně dobře?“ chtěla vědět její matka.
„Že všechny ty fašisty pochytali a potrestali, učili jsme se to ve škole,“ pronesla dívka bezelstně.
Matka se k ní otočila v tu chvíli zády, takže dívka nemohla vidět, že matka strnula.
Protože věděla, že to, co dívka řekla, není pravda.
„Ano, to je dobře,“ vypravila ze sebe trhaně.
A pak vzpomínala.

Jmenovala se Hedvika.
Odmalička byla dítě, o kterém se říká, že je z divokých vajec.
Byla neposeda a divoch.
A nenechala si nic líbit.
Vyrůstala jako svobodomyslná a žila představou, že svobodomyslný bude celý její život.
Když jí bylo šestnáct, přišla okupace.
Svobodomyslnost najednou neměla šanci.
Hedvika se nevzdávala.
Aniž by o tom uvažovala, začala pomalu a malými kousky okupantům škodit.
Postupem času vytvořila celou skupinu.
Tu a tam okupantům něco ukradli, jinde jim něco poškodili, jindy udělali jinou věc.
Dlouho to vypadalo, že vydrží a postupně nad okupanty zvítězí.
Jenže ve skupině byl krtek.
Krtek se říkalo člověku, který hrál dvojí hru. Na jednu stranu se účastnil akcí proti okupantům, na druhou stranu vše, co se stalo, poctivě hlásil.
Okolo Hedviky a její party se začala stahovat neviditelná smyčka.
Pak měl krtek svůj den, kdy ohlásil akci, kterou Hedvika plánovala, s několikahodinovým předstihem.
Hedvičina skupina padla do léčky.
Nejprve to vypadalo, že Hedviku čeká kulka do čela nebo šibenice. Pak došlo k nečekanému administrativnímu omylu, takže se ocitla ve vlaku do koncentračního tábora.
Do rodné vsi se vrátila tři týdny po konci války.
A byla ve třetím měsíci těhotenství.
Vrátila se do rodného domu. Byla jediná z celé rodiny, kdo přežil.
Porodila dceru a otázky o jejím otci ignorovala.
Postupně se znovu sžila s prostředím, odkud byla kdysi odvlečena.
Nikdo nepoznal, že ještě nedávno se jmenovala Helga a její role v koncentračním táboře byla úplně jiná.

Helga byla poslušné dítě.
Otec voják.
Matka vojačka.
Dva bratři a tři sestry.
Všichni zvyklí odmalička na maximální dril.
Když se objevil nový Vůdce, na kterého německý národ, zdecimovaný předchozí válkou, čekal, celá rodina mu přísahala věrnost.
Helga vyrostla.
Její bratři i sestry také.
Netrvalo dlouho a po výcviku, který byl maximálně intenzivní, se stala dozorkyní v koncentračním táboře.
Každý den viděla desítky a stovky mužů, žen a dětí, přivážených z různých míst.
Zvykala si dlouho.
Pak se rozhodla pro svůj vlastní postup.
K těm, které si vybrala, se chovala s téměř sesterskou laskavostí.
Získávala si jejich důvěru.
Ženy z protektorátu, z Polska nebo z Ukrajiny s ní rády sdílely své příběhy.
Ptala se jich.
„Jak se ve tvé řeči řekne tohle? A jak řekneš, když chceš udělat tohle?“
Naučila se mluvit jazyky svých vězenkyň.
Když poprvé promluvila na polskou vězenkyni téměř dokonalou polštinou, nebohá vězenkyně se rozplakala a objímala ji.
S ukrajinskými vězenkyněmi mluvila ukrajinsky. Postupně ji rovněž přijaly.
A s těmi, které přijely z protektorátu, zkoušela mluvit česky.
Nikdy netušila, že má takový jazykový talent.

Pak se to stalo.
Z jednoho vlaku vystoupila další řada různě zubožených žen.
Jedna z nich Helgu zaujala.
Dlouho si tu ženu prohlížela.
Pak si ji nechala přivést k sobě.
Vězenkyně před ní stála s hlavou sklopenou k zemi.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se jí Helga polsky.
Vězenkyně jen trhla rameny.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se jí Helga ukrajinsky.
Vězenkyně mlčela.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se jí Helga česky.
Vězenkyně sebou trhla, zvedla hlavu a v jejích očích se objevilo překvapení.
„Hedvika,“ řekla tiše.

Získat si Hedvičinu důvěru byl hodně těžký úkol.
Pro Helgu to bylo mimořádně důležité.
Všimla si totiž, že Hedvika je nejen podobně vysoká, navíc vykazovala i jiné známky podobnosti.
Zajistila Hedvice lepší zacházení.
Hedvika tak neslábla, nýbrž sílila.
Pak se jednoho dne Helga rozhodla učesat jinak.
Aby i vlasy měla stejné s Hedvikou.
Vytvoření dokonalého duplikátu bylo hotové.

Trvalo to opravdu dlouho, než Hedvika o sobě všechno řekla.
Helga ji pozvala k sobě na večeři.
A po sklence vína se Hedvice rozvázal jazyk.
Helga dělala vše proto, aby si z její řeči zapamatovala nejvíc.
Jména.
Místa.
Vztahy.
Poté, co Hedvika odešla, vytáhla Helga svůj psací stroj a začala své poznatky o té vězenkyni sepisovat.
Několik dalších týdnů a měsíců se s Hedvikou setkávala.
Věděla o ní a jejím životě a zázemí úplně všechno.
Nebylo těžké zjistit, že i s celou Hedvičinou rodinou bylo zatočeno.
Vrcholem, po němž Hedvika změkla a začala vnímat Helgu jako důvěrnou kamarádku, byla chvíle, kdy se na Hedviku obořil dozorce Berndt Schlöger.
Helga před Hedvikou Berndta Schlögera seřvala na tři doby.
Hedvika už nevěděla, co se pak v ubikaci, kde byl dozorce Berndt Schlöger ubytován, v noci odehrálo.

Pak přišel strach.
Šířily se zprávy, že se ke koncentračnímu táboru valí vojska. Americká, francouzská, britská nebo sovětská. Ale rozhodně ne německá.
Helga přesvědčila Hedviku, aby si své osobní věci uschovala u ní.
Pak Helga odjela na dovolenou.
Den po jejím odjezdu byla Hedvika popravena.

Dovolenou trávila v malém penzionu na území protektorátu.
Nedaleko od vesnice, v níž Hedvika žila.
Párkrát tu vesnici inkognito navštívila.
Našla Hedvičin rodný dům.
A pokaždé se zase vypařila.

Zpráva o konci války a osvobození ji zastihla ještě v penzionu.
Postupovala opatrně.
Spálila své původní osobní doklady a vybavila se Hedvičinými.
Odjela z penzionu a dodnes nikomu neřekla, kde se skrývala.
Ale přesně tam, v tom místě, o kterém nikdy nikomu neřekla, zjistila, že je těhotná.
Následek noci s Berndtem Schlögerem.

Vešla do Hedvičina rodného domu.
Začala se v něm orientovat.
Začala v něm žít.
Dotěrné dotazy odmítala.
Někteří říkali, že se změnila.
Jediné, co na to řekla, bylo, že koncentrační tábor změní každého.
Pak se jí narodila dcera.
Johanka.

Johanka pozorovala svoji mámu.
„A mami, kdy se táta vrátí z té vojny? Moc bych ho chtěla vidět,“ nahodila Johanka.
Hedvika se k ní otočila, už zase vyrovnaná a s úsměvem.
„Neboj, vrátí se,“ špitla.
Pak vyšla na zahradu.
Stála tam s rozpaženýma rukama a nechala se smáčet květnovým deštěm.