Krvavý popcorn a podzimní chodbový jazz

Stála na chodbě jako špatně uhašený požár. Paní Horáková z třetího patra, žena, jejíž dech voněl po instantní kávě Standard a levných mentolkách, a jejíž pohled dokázal spolehlivě zkrátit trvanlivost mléka v mé lednici.

V ruce třímala igelitku z diskontu, těžkou jako její životní pravdy, a zrovna když jsem odemykal dveře, vypustila z úst ten jedovatý obláček slov.
„No jo, vy vlastně na český filmy nekoukáte, pane Janeček. Na to vy nemáte tu... správnou vnitřní rezonanci. Vy jste spíš na ty americký střílečky.“
Její tón byl jako rezavá břitva, která se vám sune po zápěstí, pomalu, s jakousi zvrácenou tichou nostalgií starých panelákových chodeb, kde z teplovodního potrubí neustále kape čas.

Otočil jsem se.
V mé hlavě v tu vteřinu proběhlo sedmnáct různých způsobů, jak paní Horákovou zbavit svéprávnosti, případně hlavy.
Představil jsem si, jak z kapes vytahuji upilovanou brokovnici a s tichým, suchým humorem jí prostřelím tu její trvalou vyztuženou lakem na vlasy, až z ní vyletí roj pilin a starých televizních programů.
Jenže venku pršelo, takový ten pražský, unavený déšť, jenž voní po mokrém asfaltu, železničních pražcích a ztracených iluzích.
Koleje na nábřeží se leskly jako hřbety mokrých potkanů a v dálce pískala lokomotiva, která nikam nespěchala, protože věděla, že melancholie je stejně konečná stanice pro nás pro všechny.
Spláchl jsem krev v představách, polkl pivo, které jsem měl v sobě od oběda u Tygra – takové to správně nahořklé, jak vám v žaludku rozsvítí malé, smutné slunce – a rozhodl se pro brutálnější pomstu.

Půjdu do kina.
Na všechno.
Sežeru jim ty jejich příběhy i s navijákem a pak ji utluču argumenty jako toulavého psa.
„Chodit v dnešní době na český filmy je jako dobrovolně si nechat vrtat koleno rezavým hřebíkem za zvuků dechovky,“ zamumlal o dvě hodiny později můj kamarád funebrák, když jsme seděli v poloprázdném sále starého městského biografu, kde topení sipalo jako astmatický drak v posledním tažení.
Koupil jsem si ten největší popcorn, který chutnal jako slisovaný polystyren smíchaný s průmyslovou solí.

Světla zhasla.
A pak to začalo.
Na plátně se rozprostřela ta nekonečná, unavená česká krajina, kde všichni mluví v hádankách, pijí tuzemák z plastových kelímků a prožívají krizi středního věku s intenzitou leklé ryby.

První film byl o venkovském učiteli, který hledal smysl života v kopřivách za stodolou.
Kamera se patnáct minut dívala na to, jak prší na plechovou střechu.
Cítil jsem, jak mi z toho vizuálního teroru teče z uší digitální krev.
Bylo to tak lyrické, až to bolelo, jako když se díváte do očí staré lásce, která si už nepamatuje vaše jméno, jen to, že jste jí dlužili za plyn.
Scénář zjevně neexistoval; herci prostě přišli na plac, občas něco polkli, občas se smutně podívali do kamery a pak film skončil, jako by panu režisérovi upadly nůžky nebo došly peníze od fondu kinematografie.
Žádná katarze.
Jen ticho a trapnost, těžká jako deka po babičce.

U druhého snímku – komedie o třech generacích instalatérů – už ve mně bouchly saze.
Seděl jsem tam sám, v sále pro dvě stě lidí jsme byli přesně tři, včetně jednoho bezdomovce, který přišel zjevně jen kvůli teplu a teď tiše chrápal v sedmé řadě, přičemž jeho sny musely mít podstatně lepší dějovou linku než to, co běželo nad námi.
Na plátně zrovna třicátý pátý nejpopulárnější český herec padal do kompostu, zatímco jeho filmová manželka hystericky křičela.
To nebyl film.
To byl řeznický nůž vražený do vkusu každého, kdo někdy přečetl aspoň slabikář.

Dostal jsem strašnou chuť vstát, prostřílet plátno dávkou z kulometu, zapálit sedačky a z popela vykřesat aspoň trochu opravdového, čistého ohně.
Místo toho jsem tam seděl, obklopen tou strašnou prázdnotou, a vnímal, jak se mě zmocňuje podivný, tichý mír.

Ten film byl tak strašný, až byl v té své ubohosti vlastně krásný.
Jako zrezivělý vrak auta zarůstající šípkovým keřem někde u trati na Benešov.
Čirá, krystalická deprese převlečená za rodinnou zábavu.

Když jsem po čtrnácti dnech intenzivního filmového maratonu – během kterého jsem viděl sedm komedií, tři dramata a jeden historický velkofilm, v němž všichni mluvili jako z učebnice pro husitské teology – potkal paní Horákovou znovu u popelnic, foukal studený vítr.
Listí padalo k zemi s tichým šelestem, jako když se otáčejí stránky v knize, kterou už nikdo nechce číst.
Světlo mělo barvu starého koňaku.
Podívala se na mě s tím svým obvyklým triumfálním úšklebkem, ale já jsem neuhnul očima.
Moje zorničky byly zakalené stovkami hodin špatně nastaveného kontrastu a unavených dialogů.

Udělal jsem k ní krok.
Cítil jsem se jako terminátor, kterému místo operačního systému nahráli celou filmografii Zdeňka Trošky a scénáře Jaroslava Papouška, jen bez té geniality.
Byla to čistá, koncentrovaná síla.
„Víte, paní Horáková,“ řekl jsem hlasem, který byl tišší než padající mlha nad Vltavou, ale měl v sobě ostrost gilotiny, „ten nový snímek o té dysfunkční rodině z Polabí trpí těžkou roztříštěností narativní struktury. Absence smysluplné gradace v druhém aktu paralyzuje jakýkoliv pokus o diváckou empatii, přičemž stereotypní typologie postav degraduje sociální drama na úroveň ochotnického tyátru. A ta kamera? To nebyl art. To byl třes rukou kameramana po třetím infarktu.“
Paní Horáková polkla.
Její ústa se otevřela a zavřela, naprázdno jako tlama kapra na vánočním stole těsně předtím, než dostane ránu paličkou mezi oči.
Igelitka jí sjela z ruky.
V tu chvíli kolem nás projel nostalgický autobus linky 135, jeho motor zabublal v nízkých kmitočtech a mně se zdálo, že na pozadí té chodbové zkázy hraje tiché, teskné saxofonové sólo.
Zvítězil jsem.
Vyhrál jsem válku, kterou nikdo nevyhlásil, na bitevním poli, na němž tekla jen krev mého vlastního zabitého času.

Otočil jsem se a kráčel domů, po schodech nahoru, s pocitem, že svět je sice prázdné a kruté místo, ale dokud máme dost odvahy sedět v temnotě kinosálu a snášet rány, nemůže nás žádná sousedka definitivně zlomit.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini