Krvavé neděle, dluhy v laufu a ocel místo dezertu

Seděl jsem v té zatuchlé kuchyni. Vzduch smrděl přepáleným sádlem, bůčkem a totální beznadějí. Tři byty v centru a kufr plný prachů mi byly k ničemu. Rodina mě prostě táhla ke dnu.

Starý pán, kterému v žilách místo krve kolovala zahořklá žluč a dezinformační bláboly z obskurních serverů, si právě odříhl.
Lokl si laciného piva z plastové lahve, otřel si upatlané vousy hřbetem ruky a podíval se na mě, jako bych mu osobně ukradl důchod.
Vedle něj seděl můj bratr Lubor.

Třicetiletý troglodyt s mozkem velikosti vlašského ořechu a dluhy, které by položily menší africký stát.
Na stole mu ležel nejnovější telefon na patnáctiprocentní splátky, ale v peněžence neměl ani na slaný fix.
Celou tuhle bizarní expozici jistila matka.
Mlčící přízrak, který se snažil uplatit rodinné démony nekonečným přísunem knedlíků a omáčky, jako by se v tom tuku daly utopit všechny naše lži.
„Tak prý těm parazitům nahoře zase zvednou daně,“ odplivl si starý a namířil na mě vidličku, ze které odkapával ostatek mastného zelí.
„Tebe to trefí, co? S těma tvýma kšeftíkama. Dobře vám tak. Sedíte si v těch kanclích, zatímco normální lidi chcípají.“
Ignoroval jsem ho.

Krájel jsem maso s ledovým klidem chlapa, který už viděl příliš mnoho zfalšovaných účetních knih a prostřelených kolen.
Moje práce pro korporáty mě naučila dvě věci: čísla nelžou a lidi jsou idioti.
Když jsem si spočítal čas strávený na těchhle rodinných seancích a vynásobil ho svou hodinovou sazbou za krizové audity, vyšlo mi, že mě tihle upíři stojí sedm set litrů ročně.
Čistá ztráta.
A to nepočítám munici a chlast, které padly na mentální sanaci.
„To víš, tati,“ přizvukoval Lubor a z huby mu vyletěl kousek knedlíku.
„Elity se vždycky zařídí. Ale my, kteří makáme rukama, máme hovno. Vláda jenom hrabe a na nás kašle. Včera mi přišla další exekuce na ten starej bavorák. Zloději. Všichni jsou to zloději.“
Podíval jsem se na jeho značkové tenisky, které stály víc než moje první pistole.
Pak jsem se podíval na ten drahý mobil.
„Vláda ti tu tužku do ruky nestrčila, Lubore,“ řekl jsem.
Můj hlas zněl jako skřípání brzd na noční periferii.
„Smlouvu na ten lichvářský úvěr jsi podepsal sám. Ty jsi idiot, ne premiér.“
V místnosti to cvaklo, jako když natáhnete kohoutek devítky.

Matce vypadla naběračka z ruky a s hlasitým plesknutím zahučela do mísy.
Lubor zrudl, až mu naběhly žíly na krku.
Vypadal, že buď praskne, nebo po mně skočí s nožem na chleba.
„Co si to dovoluješ, ty arogantní hajzle?“ zařval, až se otřásly skleničky po babičce.
„Myslíš, že když máš prachy, tak jsi bůh? Ty víš hovno, jaký to je, obracet každou korunu!“
„Vím hovno, protože nejsem líný a blbý,“ odpověděl jsem a poprvé jsem zvedl oči od talíře.
„Když ty jsi v osmnácti chlastal v nonstopu a sázel na fotbal, já jsem studoval a čistil účty lidem, kteří neuměli platit dluhy. Moje realita je výsledek mých rozhodnutí. Tvoje exekuce jsou výsledek tvých. Žádná vysoká politika v tom není, jen tvoje neschopnost.“
Starý praštil pěstí do stolu.

Talíře nadskočily a omáčka se rozstříkla po umělohmotném ubruse.
„Dost! V mým domě takhle mluvit nebudeš! Jsme rodina! Držíme spolu proti těm krysám nahoře. Jestli ses nakazil tou jejich panskou arogancí, tak táhni!“
Byl to přesně ten moment, kdy v bance sepne alarm a vy víte, že vyjednávání skončilo.

Ti tři ode mě nechtěli bratrskou lásku.
Chtěli krev, chtěli moje peníze a hlavně chtěli moji vinu, aby se sami cítili líp v tom svém bahně.
Chtěli, abych se omluvil za to, že jsem přežil.

Položil jsem příbor.
Pomalu, precizně.
Vzal jsem plátěný ubrousek, otřel si ústa a vstal jsem.
Matka okamžitě spustila sirénu.
Slzy jí tekly po tvářích, klasické citové vydírání, nejstarší trik v učebnici manipulace.
Chytila mě za rukáv saka, jako by mě mohla udržet silou své hysterie.
„Kam jdeš? Ještě bude kafe a bábovka!“ vzlykala.
„Končím, matko. Definitivně. Tahle pobočka se zavírá z důvodu totálního bankrotu hodnot,“ řekl jsem a setřásl její ruku.
Sáhl jsem do vnitřní kapsy kabátu.

Prsty mi sjely po chladném rámu mé Beretty, ale minul jsem ji a vytáhl peněženku.
Vylovil jsem dvě dvoutisícovky a pustil je na stůl rovnou do té rozlité omáčky.
„Tady to máte za ten vysušený bůček a spotřebovanou elektřinu,“ podíval jsem se na otce a bratra.
Oba na mě čuměli jako na zjevení.

Čekali řev, čekali obranu, ale já jim místo toho hodil drobné jako v levném nevěstinci.
„Můj čas má sakra vysokou hodinovou sazbu. Poslouchat tyhle vaše kecy a dotovat vaši finanční debilitu je luxus, který si už nehodlám kupovat. Užijte si zbytek dne.“
Otočil jsem se na podpatku, v předsíni popadl kabát a práskl za sebou dveřmi.
Ještě přes dřevo jsem slyšel Lubora, jak řve, že jsem nevděčný parchant, který zapomněl, odkud přišel.
Nezapomněl jsem.
Právě proto jsem odešel.

Některé investice musíte odepsat dřív, než vás stáhnou do nucené správy.
Cesta zpátky do mého střešního bytu byla rychlá.
Můj černý sedan vrčel jako spokojený predátor a já cítil, jak ze mě padá patnáct let téhle nedělní hniloby.
Telefon začal vibrovat na sedadle spolujezdce.
Matka poslala během hodiny čtrnáct hysterických hlasovek.
Lubor mi poslal mail plný gramatických chyb a výhrůžek, že mi rozbije hubu, až mě potká.
Starý pán přihodil odkaz na video, kde nějaký pomatenec vysvětloval, že úspěšní lidé jsou napojeni na satanistické elity a pijí krev dětí.
Zastavil jsem na červené, vzal telefon a provedl tu nejčistší transakci svého života.

Zablokoval jsem celou trojici.
Čísla, maily, sociální sítě.
Kompletní digitální kremace.
Odstranil jsem tahle toxická aktiva se stejnou chladnokrevnou přesností, s jakou čistím firmy svých klientů od parazitických manažerů.
Uběhly tři měsíce.
Teď trávím neděle na střelnici, v sauně nebo u sklenky poctivé skotské, když plánuju, jak v pondělí zničím konkurenci.

Moje produktivita vyletěla o čtyřicet procent nahoru.
Žádná mentální kocovina, žádný pocit viny, žádný hluk.
Společnost vám bude pořád tlouct do hlavy, že stejná DNA je doživotní rozsudek.
Že musíte snášet svinstvo od lidí jen proto, že máte stejné příjmení.
Je to bullshit.
Vztahy jsou jako byznys.
Buď nesou zisk – emocionální, intelektuální nebo finanční – nebo je to ztrátový podnik a vy musíte vyhlásit bankrot.

Zachoval jsem se naprosto racionálně.
Ochránil jsem svůj revír, svůj čas a své olovo.
A víte co?
Mám se skvěle.
Protože dotovat cizí frustrace je ta nejhloupější věc, kterou chlap s kvérem a mozkem může udělat.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.