Krvavé čaje, chladný olovo a konec starejch keců

Venku byl obyčejnej jarní večer. Vzduch táhl čerstvou hlínou, někde v dálce štěkal pes a otevřeným oknem čajovny sem dolíhal tlumenej šum ulic, které se pomalu ukládaly ke spánku.

Uvnitř to smrdělo levným jasmínem a drahejma iluzema.
Seděli jsme tam tři.
Tři lidi, kteří už dávno prohráli svý války, ale pořád se tvářili, že drží pozice.
Hugo chlastal nějakej zelenej sajrajt a mlelo to v něm jako v nadrženým budíku.
Zase spustil tu svoji o starým Vorlovi, který mu šéfoval v autodílně.
Vorel byl parchant, o tom žádná, chlap, kterej by pro korunu vrtal koleno a pro bůra by ti prodal i vlastní babičku do masokombinátu, ale poslouchat to každej podělanej čtvrtek už bylo trochu moc i na mý pocuchaný nervy.
Hugo drtil v prstech papírovej kapesník, oči podlité krví, jak kdyby zrovna utekl z pitevny, a z tlamy mu lítaly sliny.
Že prej mu ten starej vydřiduch zase strhnul prémie za to, že se mu v dílně ztratila sada gola klíčů, kterou přitom stopil sám Vorel, aby měl na alimenty.
Marta vedle něj jen mechanicky přikyvovala a upíjela ze svýho hrnku, jako by to byla poslední kapka vody na poušti.
Pak se nadechla a plynule navázala vlastním repertoárem.
Její sousedka, nějaká stará bába, která prej měla v bytě víc koček než rozumu, jí zase v noci pouštěla televizi na plný pecky.
Marta vypadala, že jestli ta bába neztichne, tak vezme nejbližší tupý předmět, ideálně litinovou konvici na čaj, a půjde jí zrekonstruovat ciferník.
Její hlas zněl jako skřípání rezavejch pantů na vratech od hřbitova.
A já?

Já jsem tam seděl, v kapse mě studil nerezovej mazlíček s devíti včelama v zásobníku a v hlavě mi tikala stopka.
Moje vlastní smůla byla tak hustá, že by se dala krájet zubatým nožem.
Poslouchal jsem je, občas jsem utrousil nějakou cynickou hlášku, abych nezkazil partu, ale upřímně mě ten jejich kolotoč začínal srát víc než ranní zácpa na magistrále.
Byli jsme jako parta zombíků, která se schází v kryptě, aby si poměřovali, čí hniloba víc smrdí.
Nikdo z nás neměl koule na to zvednout zadek, koupit si pořádnej kvér, nebo aspoň změnit práci a poslat ty parazity do hajzlu.
Bylo snazší sedět v teple, nasávat vůni bylinek a topit se ve vlastní žluči.
Pak se to stalo.

Dveře čajovny se otevřely a dovnitř vklouzl chlap.
Nebyl to místní.
Měl na sobě ošuntělej dlouhej kabát a klobouk naraženej nízko do čela, takže mu do obličeje nebylo skoro vidět.
Ale ten chlap se pohyboval divně.
Tiše.
Jako kočka, která cejtí krev, nebo jako profesionál, kterej si přišel obhlídnout terén před tím, než z vás udělá cedník.
Sedl si ke stolu kousek od nás, objednal si čistou horkou vodu a jen tak tam seděl.
Nehýbal se.
Ani nemrkl.
Jen ty jeho oči, ostrý jako břitva, se občas blýskly ve stínu krempy.
Hugo zrovna popisoval, jak by Vorla nejradši přivázal za nohy ke zdviži a nechal ho tam viset přes víkend, když ten neznámej chlápek najednou promluvil.
Jeho hlas zněl, jako když někdo sype štěrk do míchačky.
Suchý, chladný, bez emocí.
„Znáte tenhle?“ vypustil do plonkovýho vzduchu a ani se na nás nepodíval.
„Přijde chlap do baru, na rameni má mluvícího papouška a barman říká
‚Hele, to je skvělý, kde jste to sehnal?‘ A papoušek odpoví: ‚V Africe, tam je jich plno.‘“

Hugo sklapnul tlamu a podíval se na něj, jako by ten chlap spadl z Marsu.
Já jsem polkl doušek čaje, kterej už chutnal jako chcanky, a Marta zvedla obočí.
Ale ten vtip nebyl úplně marný.
Trochu to uvolnilo tu zatuchlou atmosféru, tak jsme se všichni tři uchechtli.
Hugo se dokonce plácl do stehna.
Chlápek v kabátu počkal, až smích utichne.
Trvalo to možná deset vteřin.
Pak se nadechl a zopakoval to samý.
Do posledního písmene.
Do posledního tónu.

„Přijde chlap do baru, na rameni má mluvícího papouška a barman říká:
‚Hele, to je skvělý, kde jste to sehnal?‘ A papoušek odpoví: ‚V Africe, tam je jich plno.‘“
Marta se na něj podívala trochu křivě, ale zvedla koutky úst.
Hugo se uculil, spíš ze slušnosti, aby řeč nestála.
Já jsem jen pokýval hlavou a ruka mi pod stolem sjela blíž k pouzdru.
Tenhle chlap začínal bejt divnej a lidi, kteří jsou divný bez zjevnýho důvodu, obvykle mívají pod kabátem zkrácenou brokovnici nebo mozek vykousanej od drog.
Ticho v čajovně by se dalo krájet tupou břitvou.
Vzduch zhoustnul, že by se o něj dalo opřít.
A ten chlap, s klidem pokerovýho hráče, kterej drží v ruce čtyři esa a ví, že z vás vytáhne i poslední flásek, se na nás podíval přímo.
Ty jeho oči byly ledový, bez kouska lidského tepla.
Otevřel pusu potřetí.
„Přijde chlap do baru, na rameni má mluvícího papouška a barman říká:
‚Hele, to je skvělý, kde jste to sehnal?‘ A papoušek odpoví: ‚V Africe, tam je jich plno.‘“
Nikdo se ani nehnul.

Hugo na něj čuměl s otevřenou hubou, jako by mu právě oznámili, že mu exekutor zabavil i spodní prádlo.
Marta ztuhla s hrnkem u pusy a mně naskočila husí kůže po celým těle.
Tohle už nebyl vtip.
Tohle byl psychologickej teror, nebo příprava na solidní masakr.
Moje ruka už svírala rukojeť pistole.
Stačilo palcem shodit pojistku.
Jestli ten parchant udělá jedinej prudkej pohyb, udělám mu do toho jeho ošuntělýho kabátu pár větracích otvorů navíc.
„Co to má kurva bejt?“ vyjel Hugo a hlas se mu trochu zlomil.
„Jste sjetej, nebo co? Ten vtip už jsme slyšeli. Třikrát. Poprvý to bylo dobrý, ale teď už to fakt není vtipný.“
Chlápek v klobouku se pomalu opřel o opěradlo židle.
Ten pohyb byl naprosto plynulej, žádný trhání, žádnej strach.

Tenhle člověk měl odslouženo svý a strach pro něj bylo jen slovo ze slovníku pro mateřský školky.
Podíval se na Huga, pak na Martu a nakonec jeho pohled sklouzl na mě.
Věděl, že ho držím na mušce přes stůl.
Viděl mi to na očích.
A bylo mu to úplně jedno.
„Přesně tak,“ řekl tiše a v jeho hlase nebylo ani stopa po emoci.
„Třikrát jste slyšeli stejnou věc. Poprvý jste se smáli. Podruhý jste se usmáli z milosti. Potřetí už vás to sere. Tak mi kurva vysvětlete, proč já tady musím hodinu poslouchat ty vaše stejný, posraný kecy o šéfovi, o sousedce a o tom, jak je svět nespravedlivej? Mele se to tady dokola jako v pokaženej pračce. Každej tejden. Ten vtip přestal bejt vtipnej po třetím opakování. Ty vaše stížnosti nebyly vtipný nikdy. Ale točíte je už rok.“
Zůstali jsme sedět jako opaření.
Bylo to, jako když dostanete ránu taserem přímo do srdce.

Hugo zrudnul, ale ne vzteky.
Marta položila hrnek tak prudce, až čaj vystříkl na dřevěnej stůl.
A já?
Já jsem pomalu pustil rukojeť svýho devítimilimetrovýho kamaráda.

Ten chlap neměl zbraň.
Neměl bombu.
Měl pravdu.
A pravda někdy prostřelí hlavu čistěji než celoplášťová kulka s dutou špičkou.

Neznámý chlápek vstal.
Zvedl límec kabátu, hodil na stůl stovku za tu svoji teplou vodu a bez dalšího slova vykročil ke dveřím.
Zazvonil zvoneček a za okamžik zmizel v měkkým šeru jarního večera.
Zůstali jsme tam sami.
Tři trosky v poloprázdný čajovně.
Hugo se podíval na stůl, pak na mě.
„Dneska... dneska jsme se vlastně nesmáli tomu papouškovi,“ zamumlal a poprvé po dlouhý době v jeho hlase nebyla ta otravná sebelítost, ale čistý, surový uvědomění.
„Smáli jsme se sami sobě.“
Marta si povzdychla, prohrábla si vlasy a podívala se z okna do klidnýho večera.
„Ta stará bába,“ řekla polohlasně, „vlastně jen špatně slyší. Možná by stačilo jí koupit bezdrátový sluchátka, místo abych tady pokaždý plánovala její vraždu.“
Otočil jsem se k Hugovi.
„A ty zítra ráno zajdeš za Vorlem, řekneš mu, že ty klíče má v kufru svýho vlastního auta, protože jsi ho viděl, jak je tam dává, a jestli ti nevrátí prémie, tak prostě odejdeš do tý konkurenční dílny na druhým břehu řeky. Berou tam lidi hned.“
Hugo na mě koukl, v očích se mu poprvé zablýsklo něco, co vypadalo jako odvaha.
„Jo,“ kývl.
„To udělám. A co ty?“
Vytáhl jsem z kapsy krabičku s nábojema, položil ji na stůl a podíval se na ty lesklý mosazný mrchy.
„Já prodám tenhle kvér. Stejně z něj střílím jen do terče a akorát mi to připomíná lidi, který už nechci potkat. Začnu dělat něco pořádnýho.“
Čajovna najednou nevypadala jako krypta.
Vzduch se vyčistil.
Ten starej kolotoč stížností se zastavil a zbylo jen ticho, do kterýho se pomalu rodilo něco novýho.
Možná jsme nevyhráli válku, ale ten večer jsme aspoň složili zbraně, který jsme celou dobu drželi proti sobě samým.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini