Krvavá synchronicita v neonovém dešti

Město smrdělo levným chlastem a střelným prachem. Nechtělo se mi lézt z nory, ale šéf trval na tom, abych reprezentoval firmu. Dorazil jsem pozdě, s pocitem, že mě ta nuda zabije spolehlivěji než kulka ráže devět milimetrů.

Večírek korporátních krys byl v plném proudu.
Všude se tísnily drahé obleky, falešné úsměvy a parfémy, které měly zakrýt fakt, že většina přítomných by pro korunu prodala vlastní babičku do masokombinátu.
Stál jsem v koutě u baru, v kapse mě hřál těžký hmatatelný klid mého Glocku a v žaludku pálila laciná whisky.
Držel jsem sklenici s ledem a sledoval to lidské hemžení s cynickým nadhledem chlapa, který už viděl příliš mnoho mrtvol na to, aby ho rozházela jedna namachrovaná recepční.

Pak se to stalo.
Hluk sálu najednou utichl, jako když vám granát utrhne bubínky, a mým vědomím projel blesk čistého, nefalšovaného adrenalinu.
„Pořád piješ ten jed, Elene?“
Ten hlas mě zasáhl s přesností profesionálního odstřelovače.
Otočil jsem se tak rychle, až mi v krku luplo.

Byla to Zlata.
Žena, která před pěti lety zmizela z mého života a nechala za sebou spoušť srovnatelnou s kobercovým náletem.
Vypadala fantasticky.
Měla na sobě temně rudé šaty, které obepínaly její křivky těsněji než kůže na bubnu, a v očích jí jiskřilo něco, co mělo blízko k šílenství, ale ještě blíž k té nejčistší magii, jakou jsem kdy poznal.
Naše minulé sbohem nebylo zrovna romantické – tehdy tekla krev, vzduchem létaly kletby, kusy nábytku a možná i pár olověných pozdravů.
Teď tu ale stála, s mírným úsměvem a pohledem, který mě dokázal svléknout z mé drsňácké fasády během jedné vteřiny.
„Svět je malej, Zlato,“ procedil jsem skrz zuby a polkl zbytek té břečky.
„A občas pekelně nebezpečnej. Co ty tady?“
„Hledám tě, ty idiote,“ řekla tiše, ale v jejím hlase bylo slyšet vrčení motoru nadupaného svalovce.
„Nebo možná ty hledáš mě. Každopádně, v tomhle hnízdě plném upírů v kravatách se nedá dýchat. Jdeme ven, než někoho zastřelíš.“
Měla pravdu.
Moje pravá ruka už podvědomě putovala k podpažnímu pouzdru.

Chytil jsem ji za loket – její kůže byla horká, až to pálilo – a prosekali jsme se davem ven.
Vyrazili jsme postranním vchodem roztříštěným neonovým světlem přímo do chladné, deštivé noci.
Ulice byly prázdné, asfalt se leskl jako čerstvě vyčištěná hlaveň a z kanálů stoupala líná pára.
Perfektní kulisa pro setkání dvou lidí, kteří už dávno měli být buď mrtví, nebo v blázinci.
Kráčeli jsme vedle sebe a ticho mezi námi bylo tak husté, že by se dalo krájet bajonetem.

Nevytahovali jsme staré křivdy.
Nemělo to smysl.
Oba jsme věděli, proč to tenkrát bouchlo – byli jsme příliš divocí, příliš nestálí a svět kolem nás tehdy hořel jasným plamenem.
Čas nás ale trochu obrousil.
Moje reflexy byly sice pořád stejně ostré, ale v hlavě jsem měl víc klidu než dřív.
A ona?
Zlata už nepůsobila jako neřízená střela, spíš jako chladnokrevný zabiják, který přesně ví, kdy zmáčknout spoušť.
„Myslíš, že je to náhoda?“ zeptala se po chvíli a zvedla límec kabátu proti padajícím kapkám.
„Na náhody nevěřím,“ odpověděl jsem a zapálil si cigaretu.
Kouř se okamžitě rozpustil ve vlhkém vzduchu.
„Náhoda je jenom slovo pro lidi, kteří neumí počítat trajektorie. Oba jsme tam nechtěli jít. Oba jsme přišli pozdě. A přesto stojíme tady. Tohle je čistá, matematicky propočítaná synchronicita vesmíru, kterej má sakra zvrácenej smysl pro humor.“

Zasmála se.
Byl to ten starý, chraplavý smích, který mi kdysi dokázal vehnat krev do žil rychleji než dávka amfetaminu.
„Takže jsme k tomu museli dozrát, co? Jako víno. Nebo jako pořádná nálož dynamitu.“
Zastavili jsme se pod nefunkční pouliční lampou na rohu zapadlé uličky.
Město kolem nás pulzovalo svým temným, nebezpečným rytmem, ale my jsme byli v bezpečí, uzavření v naší vlastní bublině.
Podíval jsem se jí do očí a viděl v nich odraz všech těch prožitých let, všech těch bitev, které jsme museli vybojovat sami, abychom tu teď mohli stát bez potřeby tasit zbraně.
Byli jsme připraveni.
Ne na klidný rodinný život u krbu, ale na další jízdu, která dost možná skončí explozí.
„Co teď, Elene?“ zeptala se a udělala k mém kroku ten poslední, rozhodující decimetr.
„Teď,“ vydechl jsem kouř z cigarety přímo k černému nebi, „přestaneme spoléhat na to, co nám vesmír hodí k nohám. Pomůžeme té náhodě trochu sami. Znám jeden bar o pár bloků dál. Mají tam mizernou obsluhu, ale skvělou únikovou cestu. Jdeš?“
Místo odpovědi mě chytila za ruku.
Její stisk byl pevný, neústupný a sliboval všechno možné, jenom ne nudu.
Vykročili jsme společně do té temnoty, dva predátoři, kteří našli svou smečku, připraveni postavit se čemukoliv, co na nás tahle noc ještě vytáhne z rukávu.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.