Kouzelník, který neuměl čarovat

Je to opět jedna z historek, která se během mého života odehrála. Ačkoli jsem to neplánoval, hrál jsem v ní jednu z podstatných rolí.

Sešli jsme se tehdy s několika přáteli, kamarády, známými a dalšími v jedné nejmenované literární kavárně, abychom zde popíjeli kávu a debatovali nad literaturou. Někteří z nás nad poezií, jiní nad prózou, další třeba nad literaturou duchovní.
Když jsme měli v sobě každý aspoň tři kávy, objevil se relativně mladý jedinec. Do třicítky mu, hrubým odhadem, chybělo ještě několik let, což znamená, že v současnosti je na nejlepší cestě k padesátce. Ten se nám představil jako kouzelník a nabídl, že nám předvede několik veselých a zábavných triků.
Protože jsme byli kvalitní kávou a literárními debatami patřičně rozveseleni, souhlasili jsme. A tehdy ten kouzelník udělal první chybu, když si za svého figuranta vybral mě. Strčil mi před obličej pět karet s tím, že si mám jednu vybrat.
Vybral jsem si ji a bez toho, abych si ji prohlédl, jsem nahlas prohlásil: „Hm, srdcová osmička a co jako?“
Kouzelník v tu chvíli vypadal, jako by ho něco rozhodilo. Zaúpěl, vysvětlil mi, že nemám říkat, že karta, kterou jsem si vybral, je srdcová osmička, vzal si ji ode mne, zamíchal celý balíček, odebral z něj znovu něco okolo pěti karet a opět mě vyzval k tomu, abych si jednu vzal.
Udělal jsem to a poučen z předchozích nezdarů jsem na celou literární kavárnu zahlaholil: „Křížový spodek, na tom není nic divného.“
Tentokrát jsem pozoroval, že kouzelník má co dělat, aby nepodlehl infarktu. Opět si ode mě kartu, která samozřejmě nebyla ani křížová, ani spodek, odebral, a nabídl výběr karty jedné kolegyni, která měla v sobě o jednu kávu méně než já.
„Bacha, Terko,“ upozornil jsem ji jazykem ztěžklým kávovou konzumací, „vybereš si károvou dámu.“
Kouzelník měl co dělat, aby mě nezaklel, a dušoval se, že v té pětici karet, kterou kolegyni nabízí, žádná kárová dáma není. Kolegyně si tedy jednu kartu vytáhla a na výzvu kouzelníka ji ukázala.
Byla to kárová dáma.
Kouzelník měl co dělat, aby se nesesypal, zatímco já jsem se chechtal na celé kolo.
Poté se kouzelník rozhodl předvést několik triků s kouzelným klíčem. Kouzelný klič vypadal jako normální, jen taková ta kulatá část, kterou při běžné manipulaci s klíči držíme v ruce, byla oproti zbytku klíče vychýlená o cca 30°.
Už si přesně nevzpomínám, co všechno kouzelník s tím klíčem předváděl, nicméně podstatné je, že jej nechal na našem stole a odešel svým uměním oblažovat jiné návštěvníky literární kavárny.
A v tu chvíli někoho, a mám ten dojem, že jsem to byl já, napadla zase jednou jedna ptákovina. Na stole totiž stály takové ty stojánky na kávové podtácky. A toho člověka, pro kterého žádná ptákovina není dost velká, napadla jedna věc a hned ji uskutečnil. Vzal ten stojánek a postavil ho tak, že kouzelný klíč zůstal pod ním. Hned poté si objednal další výtečnou kávu.
Asi po dvaceti až šedesáti (o tom se dodnes vedou spory) minutách se kouzelník objevil opět u našeho stolu s otázkou: „Kde je ten klíč?“
Všichni, kteří jsme u stolu seděli, jsme se tvářili jako ztělesněná nevinnost. Krčili jsme rameny, koukali kolem sebe a tvrdili jsme, že o žádném klíči nic nevíme.
Kouzelník pomalu bledl a nebyl daleko od pláče. A v tu chvíli mu opět někdo, a mám opět podezření, že jsem to byl já, poradil: „Jsi kouzelník, tak si ho vyčaruj.“
Kouzelník byl už nešťastný tak, že proslulý šafářův dvoreček vedle něj působil jako bodrý statný junák. Klíč si nevyčaroval a tvrdil, že bez něj se nemůže vrátit, jinak ho jeho šéf, zkušenější kouzelník, nejspíš prokleje vidlemi od hnoje.
Až po několika dalších minutách, kdy už kouzelník dělal i stojky, aby hledal klíč pod stolem i pod židlemi, se ho jedné z našich literárních kolegyň zželelo, i nadzvedla příslušný stojánek a hle, klíč byl na světě.
Kouzelník po něm chmátl tak, aby ho co nejdřív měl v ruce, na naši adresu pronesl něco velmi nelichotivého, v čemž zmínil pánský pohlavní orgán, a po zbytek večera se k našemu stolu nevracel.
Mezi námi pak vznikla debata na téma, co je to za kouzelníka, když si neumí svou kouzelnickou proprietu normálně vyčarovat a neumí ji najít jen pomocí svých kouzelnických myšlenek.
O tom ovšem až někdy jindy.