Konference s exkluzivním výhledem na dno

Chlapi jsou v jádru nekomplikovaní tvorové. Když chtějí klid na práci, zalžou. Když chtějí klid na milenku, zalžou monumentálně. Můj drahý Viktor, muž s vizáží filmového hrdiny, v tom uměl chodit s lehkostí rozeného diplomata.

Celý rok mě navštěvoval v mém garsoniérovém království pod Vyšehradem, nosil mi květiny, které voněly luxusem, a na mé nesmělé dotazy, kdy už konečně uvidím jeho byt, odpovídal s dojemnou starostlivostí:
„Miláčku, u mě se pořád maluje. A navíc, ten tvůj výhled na střechy má prostě poezii.“
Byla jsem zamilovaná až po uši a poezii jsem věřila.
Moje matka mi sice u nedělní svíčkové občas uštěpila moudro:
„Když chlap tvrdí, že maluje déle než dva měsíce, buď rekonstruuje Versailles, nebo má manželku.“
Jenže já měla Viktora za svatého.
Zvlášť když jednoho úterního večera vytáhl z kožené aktovky dvě letenky do Karibiku.
„Letní finanční konference, zlato,“ mrknul na mě tónem kluka, který právě ukradl v sadu třešně.
„Dostaly se ke mně dva firemní vouchery do pětihvězdičkového resortu. Zasloužíme si to.“
Představa, že se budu týden válet na pláži, zatímco Viktor bude dopoledne předstírat zájem o grafy a cash-flow, mi přišla jako absolutní vrchol romantiky.

Realita pětihvězdičkového ráje v tropech předčila veškerá očekávání.
Vzduch voněl solí a kokosovým olejem, písek pálil do chodidel a personál se usmíval s takovou intenzitou, až mě z toho bolely zuby.
Byla jsem v sedmém nebi.

Až do třetího večera.
Seděli jsme v hotelové restauraci, která vypadala jako z katalogu na dokonalé štěstí.
Svíčky plápolaly, moře v dálce tiše šumělo a já se zrovna chystala ochutnat kousek flambovaného ananasu.
Viktor vypadal neskutečně elegantně, i když se celou dobu trochu nervózně ohlížel, jako by čekal, že odněkud z palem vyskočí komando nindžů s mačetami.
Nindžové nepřišli.

Místo nich se u našeho stolu objevila žena.
Byla vysoká, měla na sobě šaty v ceně mého ročního nájmu a v očích výraz člověka, který právě dostal chuť někoho bez milosti přetáhnout těžkým kusem litiny.
Podívala se na Viktora, pak na mě, a pak se tiše, neuvěřitelně zle zasmála.
Ten zvuk mi projel páteří jako elektrický výboj.
„Takže finanční konference, Viktore?“ pronesla hlasem, který by dokázal zmrazit i tekutou lávu.
„A já si říkala, proč jsi tak trval na tom, že poletíš o den dřív, abys prý stihl přípravný výbor.“
Moje sklenka s drahým koktejlem se odporoučela k zemi a roztříštila se na tisíc blyštivých kousků.

Viktor v tu vteřinu ztratil veškerý svůj manažerský glanc.
Doslova se scvrknul.
Kdyby v tu chvíli mohl, nejspíš by se dobrovolně nahlásil k odběru orgánů, jen aby nemusel sedět u toho stolu.
„Zuzko…“ vykoktal, a v tom jediném slově bylo tolik zbabělosti, že by se dala krájet.
„Nemusíš mi ji představovat,“ otočila se Zuzka ke mně s ledovým úsměvem, ve kterém ale nebyla nenávist vůči mně, spíš hluboké, pohrdavé politování.
„Ty budeš ta z té garsonky, že? Viktor mi o tobě vyprávěl. Prý jsi jeho chudá sestřenice z provincie, které slíbil ukázat moře, než se příští měsíc vezmeme.“
Svět se se mnou zatočil.
Mozek mi na chvíli přepnul do čistě mechanického módu a začal počítat trajektorii, jakou by musel opsat masivní stříbrný příbor, aby Viktorovi projel krční tepnou.

Sestřenice.
Snoubenka.
Svatba.
Celý ten uplynulý rok mi proletěl hlavou jako zrychlený film plný mých vlastních, neuvěřitelně hloupých nadějí.
„Ty jsi o tom nevěděla, viď?“ zeptala se Zuzka s mírným pokývnutím hlavy.
„Klasika. On je prostě rozený humanitární pracovník. Rád dělá ženy šťastnými. Na chvíli.“
Otočila se na podpatku a s naprostým klidem odešla k vedlejšímu stolu, kde na ni čekala skupinka přátel.
Viktor tam seděl se sklopenou hlavou, zíral do ubrusu a vypadal jako hromádka neštěstí, kterou zapomněli uklidit.
„Já tě nikdy jako milenku nebral,“ hlesnul, když se konečně odvážil promluvit.
„Chtěl jsem jen, abys byla šťastná. Všechno jsem to plánoval vyřešit…“

„Chystal ses odejít a být se mnou?“ přerušila jsem ho.
Hlas se mi netřásl, byl prázdný a chladný jako betonová zeď.
Viktor jen pokrčil rameny a dál hypnotizoval stůl.
V tu chvíli ze mě spadla veškerá hysterie. Zvedla jsem se, nenechala ho doříct ani slovo a odešla na pláž.

Netekly mi slzy.
Cítila jsem jen obrovskou, očistnou naštvanost a potřebu okamžitě zmizet z tohoto zpackaného divadelního představení.
Ještě tu noc jsem si na recepci, za pomoci všech svých úspor a jedné velmi drahé kreditní karty, zařídala pokoj v jiném hotelu na opačném konci ostrova.

Druhý den ráno jsem seděla v letadle směr Praha.
Když se stroj odlepil od ranveje, podívala jsem se dolů na ten tyrkysový kýč pod sebou a uvědomila si, že sice nemám chlapa, zato mám skvělou historku pro mámu k té příští nedělní svíčkové.
A hlavně – už mě nikdo nikdy nebude lakovat na růžovo.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.