Kletba Černé soboty

Vřesoviště, kterých bylo v okolí celá spousta, se pomalu ukrývalo v soumraku. Cestu k nenápadné chaloupce mohl najít jen ten, kdo ji opravdu hledal a věděl, kde je.

Isabella Nightingalová vedla svého koně pomalu. Věděla, kam jede. Nebo aspoň tušila. Věděli to ti, kteří jí cestu sem poradili.
Když ji kůň donesl až k nenápadné chaloupce, zastavila jej, slezla a uvázala zvíře k jednomu z kůlů před chaloupkou. Kdyby se dívala ze správné výšky, viděla by, že kůly jsou uspořádány do jistého obrazce.
Takhle to nevěděla.
Zaklepala na dveře a ty se téměř okamžitě otevřely.
„Pojď dál,“ ozvalo se.
Vešla. Nikoho neviděla.
„Ještě dál,“ ozvalo se.
Vykročila dopředu a došla do síně, uprostřed níž stál dubový stůl.
„Posaď se,“ ozvalo se.
Chtěla namítnout, že nemá na co se posadit, ale najednou zjistila, že za ní stojí malé křesílko, tak akorát pro ni.
Dívala se směrem, ze kterého slyšela ten hlas, ale nikoho neviděla.
„Přicházíš kvůli muži, je to tak,“ hlas se neptal, hlas konstatoval.
Přikývla.
„Jestli máš jeho podobiznu, polož ji na stůl obrázkem nahoru.“
Udělala to.
Chvíli se nic nedělo.
Pak se nad podobiznou objevil bílý plamen.
„Milton O’Berth,“ řekl hlas z temnoty, „chtěla jsi, aby tě požádal o ruku. On ti místo toho řekl, že tě opouští a že odchází... Ne, on to neřekl. On ti to napsal. Že odchází za Eleanor Kirkpatrickovou, jedinou právoplatnou dědičkou Kirkpatrickova panství.“
Jen přikývla.
„Asi chceš, aby se k tobě vrátil.“
„Ne, to nechci,“ zavrtěla se. „Je to zrádce a nechci ho. Jen nechci, aby ho měla ta Eleanor. Ta Kirkpatricková.“
Bílý plamen nad Miltonovou podobiznou zmizel.
Pak se zase ozval hlas.
„Brzy nastane černá sobota,“ řekl. „Poznáš ji podle toho, že v noci neuvidíš měsíc ani jedinou hvězdu. Černá sobota má zvláštní moc. K tomu, co si přeješ, ti dopomůže kletba Černé soboty.“
„Co to je ta kletba Černé soboty?“ zeptala se.
„Jen se podívej.“
Podívala se na stůl. Na místě, kde ještě před okamžikem nic nebylo, ležel pergamenový svitek. Opatrně jej vzala do rukou a rozložila.
Byl popsán neznámým písmem.
„To je kletba Černé soboty,“ prozradil hlas z temnoty.
„A jak mi může pomoci?“ chtěla vědět.
„Až nastane černá sobota,“ řekl hlas, „položíš na stůl Miltonovu podobiznu. Na ni postavíš černou svíci a tu zapálíš. K tomu vypiješ pohár sto let starého vína. Potom kletbu Černé soboty vyslovíš.“
„Jak ji můžu vyslovit, když ji ani nepřečtu?“
„Vyslovíš. O to se postará svíčka a víno. Podobiznu si zase vezmi.“
Vzala si zpět Miltonovu podobiznu a pak se zeptala:
„A co za to budete chtít?“
„Neměj péči,“ řekl hlas, „vezmu si to, co teď doma nemáš.“
„Aha,“ řekla pomalu, „a co to je?“
„To ve správnou chvíli poznáš.“

Černou svíci Isabella koupila na tržišti. Až se divila, jak to bylo snadné.
Pro sto let staré víno musela do sklepa svého dědečka. Hledala několik dlouhých chvil, až našla džbánek starý přesně sto let. Odlila z něj do poháru.
Překvapilo ji, že víno téměř neteklo, nýbrž se vleklo jako med nebo olej.
Pak čekala na Černou sobotu.

Seděla ve své komnatě, když tu náhle zaslechla pleskot ptačích křídel.
Polekaně se ohlédla.
Na jejím stole seděl krkavec a sledoval ji ptačíma očima.
„Co... co se děje?“ vyjekla.
Krkavec promluvil lidským hlasem.
„Dnes nastane Černá sobota. Tvůj úkol je daný. Hodinu po setmění musíš zapálit černou svíci a vypít pohár sto let starého vína. Nezapomeň.“
Isabella zamrkala leknutím. Krkavec zamával křídly, zvedl se ke stropu a zmizel. I když všechna okna v domě byla zavřená.

Po setmění počkala hodinu a ještě několik minut.
Pak položila na stůl Miltonovu podobiznu.
Postavila na ni černou svíci a zapálila ji.
Vzala si pohár stoletého vína a začala pomalu pít.
Poté, co pohár vína dopila, se nadechla a aniž by o tom věděla, začala tiše přeříkávát slova prastaré kletby.
Trvalo to téměř dvacet minut, než je všechna vyslovila.
Pak ji zmohla únava a její tělo se svezlo na lože. Usnula okamžitě.
Ve stejném okamžiku černá svíce zhasla.

Milton O’Berth si připadal jako v krásném rajském snu. Věřil, že Isabella Nightingalová už dávno zapomněla na to, jak se s ní rozešel. Neplánoval to, ale první setkání s Eleanor Kirkpatrickovou vše změnilo. Eleanor byla proti Isabelle mnohem oduševnělejší a když jen tak mezi řečí zmínila, že zdědí celé Kirkpatrickovo panství, ztratil Milton hlavu.
Trochu ho děsilo, jaká padla tma. Neviděl na krok a svou cestu spíš odhadoval. To, že se před ním tyčí mohutné sídlo rodu Kirkpatricků, spíš vycítil, než že by je přímo viděl.
Opatrně došel ke správné brance. Nahmatal ji a stiskl kliku. Branka se naštěstí otevřela.
„Tudy, pane Miltone,“ ozval se ze tmy dívčí hlas.
Byla to služka, která jako jediná byla zainteresována do vztahu mezi Eleanor a Miltonem. Proto čekala u branky.
Vzala Miltona za ruku a vedla ho k hlavní budově. Uvnitř se naštěstí svítilo.
„To je ale noc,“ mumlal Milton, „není vidět ani jedna hvězda.“
„Říká se, že je to Černá sobota,“ pronesla služka.
„Nestraš mě a zaveď mě za Eleanor,“ zaúpěl Milton.
Konečně byli u komnaty, v niž Eleanor čekala. Služka zaklepala, pak se nahlas zeptala „Slečno Eleanor, mohu dál?“ a vzápětí otevřela a vpustila Miltona dovnitř.
„Miltone, miláčku,“ tiše pronesla Eleanor a s otevřenou náručí udělala dva kroky vstříc k Miltonovi.
„Eleanor, ani nevíš, jak moc...“ chtěl říct Milton, ale Eleanor ho přerušila.
„Děkuji, Abigail,“ řekla směrem ke služce, která až nyní pochopila, že se má taktně vzdálit.
„A teď,“ řekla Eleanor Miltonovi, „máme celou noc jen pro sebe.“

Nad ránem se Milton začal probouzet. Připadalo mu, že na tom nemůže být lépe. Eleanor mu slíbila, že příští neděli ho představí svým rodičům jako svého snoubence.
„Eleanor, miláčku, vzbuď se,“ zašeptal, „už bude ráno.“
Eleanor nereagovala.
„Eleanor, miláčku, vzbuď se,“ řekl hlasitěji, „už bude ráno.“
Eleanor nereagovala.
„Eleanor, miláčku, vzbuď se,“ řekl už hodně nahlas, „už bude ráno.“
Pořád nereagovala. Pomalu k ní natáhl ruku a dotkl se jejího těla.
Bylo studené a ztuhlé.
„Co... co se to...“ napadlo ho. Nadzvedl přikrývku a strnul.
Eleanor ležela na zádech a z hrudi jí trčela rukojeť dýky.
Milton měl co dělat, aby nezaječel.
Pak opatrně natáhl ruku a zkusil dýku vytáhnout.
Dýka měla hodně dlouhé ostří. Procházelo celým Eleanořiným tělem a ještě jeho kus trčel v podušce, na níž dívka spala.
Milton tahal dýku pomalu.
Vytáhl ji ve stejné chvíli, kdy služka Abigail se slovy „Pane Miltone, je čas odejít, pan a paní Kirkpatrickovi budou za půl hodiny vstá...“ otevřela dveře Eleanořiny světnice.
A pak se rozječela na celé kolo.

Eleanor Kirkpatricková byla nade vší pochybnost mrtvá. Tak mrtvá, že víc mrtvá být nemohla.
Milton O’Berth držel v ruce dýku, kterou vytáhl z jejího těla. Třásl se.
Pak zaječel, hodil dýku na podlahu a tak, jak byl, polonahý se hrnul z místnosti ven.
Na schodech přímo vběhl do náruče manželům Kirkpatrickovým.
„Kdo jste, pane?“ zeptal se ho pan Kirkpatrick.
„Ááááúúúúééééúúúúáááá,“ odpověděl Milton.

K sídlu rodu Kirkpatrickových se sjížděli lékaři i strážníci.
Výsledky byly jednoznačné. Eleanor Kirkpatricková, jediná dědička panství, byla mrtvá. A Milton O’Berth se pomátl na rozumu.
Dům rodu Kirkpatricků se pohroužil do smutku.

Isabella Nightingalová se probudila do nedělního rána. V hlavě jí strašila vzpomínka, že v noci udělala něco, co změnilo život mnoha lidem. Jen si nemohla vzpomenout, co to bylo.
Zbytek černé svíčky uklidila. Na podobiznu Miltona O’Bertha se podívala jako na něco, co jí nic neříkalo.
Pak se teprve nasnídala, ustrojila a vydala do kostela.
Po bohoslužbě se zapojila do debaty několika místních žen. Tehdy se dověděla, co se událo v noci u Kirkpatricků.
Napadlo ji, že by ji to mělo zajímat, ale nějak nemohla přijít na to, proč.

Jerremy Owens a Isabella Nightingalová uzavřeli sňatek o rok a půl později.
Jako první se jim narodil syn Daniel.
Po něm ještě tři další děti.
Isabella měla velkou šťastnou rodinu.
Po dalších pět let.

Pak jednoho dne přiběhl domů Daniel Owens a třásl se strachy.
„Co se stalo, miláčku?“ pohladila ho jeho matka Isabella po hlavě.
„Venku jsem něco viděl,“ drkotal sebou Daniel, „nebo spíš neviděl, ale cítil. Chtělo mě to chytit a říkalo to, že si to pro mě přišlo.“
„To mi připadá zvláštní,“ nakrčila Isabella nos, „pojď mi ukázat, kde to bylo.“
Daniel vyvedl matku před dům. Neochotně ji vedl k jednomu místu, ve kterém se stín, který dům vrhal na trávník, zdál tmavší než jinde.
Isabella se zachvěla. Cítila, že se stane něco špatného.
„Vzpomínáš si na mě, Isabello?“ ozval se hlas ze stínu.
„Měla bych?“ zaváhala Isabella.
„Řekl jsem ti, že mi dáš něco, co jsi tenkrát doma neměla,“ připomněl jí ten hlas. „Dnes jsem si pro to přišel.“ Odmlčel se a dodal: „Pro tvého syna Daniela.“
„Ne,“ vykřikla a přitiskla syna k sobě.
„Dej mi ho,“ trval na svém hlas.
„Ne,“ vykřikla ještě hlasitěji. „Ne,“ křičela a tiskla Daniela k sobě víc a víc.

Jerremy Owens se nikdy nedověděl, co se stalo a proč našel doma svého syna udušeného a svou ženu mrtvou. Jediné, co se dověděl, bylo, že jí v nesprávnou chvíli zcela vypovědělo srdce.