Když se z Alana stala sestra aneb Krvavý flám s andělským dvojčetem

Náš rodinný klan měl jedno zásadní specifikum: všichni byli tak neuvěřitelně vtipní a nad věcí, až z toho člověku naskakovala kopřivka.

Dědeček prožil život s teorií, že nejlepší obranou proti realitě je panák tuzemáku a předstíraná hluchota, a můj nastávající, Alan, tuhle rodovou nonšalanci podědil do posledního genu.
Což je skvělé, pokud zrovna neplánujete svatbu pro sto dvacet lidí a nejste ve stavu, kdy vám z nedostatku spánku tiká levé oko v rytmu morseovky.
„Hlavně klid, miláčku,“ opakoval mi Alan celých pět měsíců s výrazem tibetského mnicha, který právě požil legální substanci.
„Svatba je jen takový mejdan s lepším cateringem.“
Jenže den před obřadem tenhle zenový mistr zavolal.
„Hele, lásko, v tom půjčeném smokingu jsem vypadal jako číšník z nádražní restaurace. Tak jsem improvizoval. Za deset minut jsem u tebe, ale nelekni se, je to trochu... vzdušnější.“
Cvak.
Položil to.
V mém mozku, zdecimovaném třídenní dietou sestávající z kafe a nervů, okamžitě naskočil bojový režim.

Představila jsem si ho v havajské košili.
Nebo v cyklistickém dresu.
Moje vnitřní hysterka, která do té doby jen tiše dospávala v koutě, popadla pomyslnou motorovou pilu a vyrazila do akce.
Seběhla jsem do haly právě ve chvíli, kdy cvakla klika.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila vysoká, štíhlá postava.
Měla na sobě elegantní, upnuté petrolejové šaty a dlouhé tmavé vlasy jí padaly na ramena.
V tu vteřinu se vesmír smrskl do jednoho šíleného, apokalyptického bodu.

Vzpomněla jsem si na jeho slova o „vzdušnějším“ modelu.
Vzpomněla jsem si na ty historky o jeho údajně identické sestře Lauře, která žila deset let v Kanadě a kterou nikdo z naší strany nikdy neviděl, protože prý „neexistuje ideální čas na návrat“.
Můj vyčerpaný intelekt došel k jedinému logickému závěru: Alanovi definitivně přeskočilo, ukradl někde dámské koktejlky a rozhodl se provést rituální společenskou sebevraždu přímo před oltářem.
Nenadechla jsem se.

Prostě jsem spustila palbu.
„Ty ses úplně zbláznil?!“ zařvala jsem takovým tónem, že by se i elitní upír z hlubin pražského podsvětí otočil na podpatku a zalezl zpátky do rakve.
„Co to máš sakra na sobě?! To si myslíš, že je to vtipný? Že tvoje teta z Moravy přežije, když tě uvidí v babských šatech s oholeným hrudníkem?! Já se kvůli tobě nenechám zavřít do blázince! Okamžitě si ty hadry sundej, nebo tě osobně vykuchám snubním prstenem a tvou krví vymaluju předsíň, slyšíš mě?!“
Ta postava tam jen stála.
Ani se nepohnula.
Žádný strach, žádný pokus o obranu.
Jen mě pozorovala s ledovým klidem profesionálního zabijáka, který právě sleduje hysterického civilistu.
Ten absolutní klid mě vytáčel ještě víc.

Měla jsem chuť do něčeho kopnout, nejlépe do ní.
Trvalo to nekonečných pět minut.
Moje plíce definitivně vyčerpaly kyslík a já se zmohla jen na zlověstné zasyčení.
V tom se podezřele tiše otevřely dveře za jejími zády.
Dovnitř vstoupil Alan.
Měl na sobě dokonale střižený, temně černý frak, bílou košili a vypadal jako vystřižený z katalogu na dokonalé štěstí.
Podíval se na mě, pak na tu stojící postavu v petrolejových šatech a na tváři se mu usadil ten jeho typický, mírně natvrdlý úsměv.
„Ahoj miláčku,“ řekl vesele.
„Vidím, že ses už seznámila s Laurou. Ségra, říkal jsem ti, že moje budoucí žena je hrozně energická.“
Svět kolem mě udělal rychlé salto vzad.

Podívala jsem se blíž.
Ta žena měla sice Alanovy rysy, ale také velmi zřetelný make-up, jemnější nos a hrudník, který do petrolejových šatů patřil naprosto přirozeně.
Byla to jeho sestra.
Skutečná, biologická, stoprocentní žena.
A já na ni právě pět minut řvala, že ji vykuchám.
Laura si pomalu sundala sluneční brýle.
Chvíli mě sjížděla pohledem, ze kterého mrazilo až v morku kostí, a pak se jí kolem úst mihl suchý, ironický škleb.
„Teda, Alane,“ protáhla chladně, ale s nepopiratelným pobavením, „představoval jsi mi ji jako učitelku ze školky. Ale zní spíš jako velitelka trestného komanda. Máš odvahu.“
Chtěla jsem se v tu vteřinu propadnout hluboko pod zem, ideálně do míst, kde lišky dávají dobrou noc a lidé tam neumějí mluvit.
Místo toho mě ale Laura chytila za rameno, stiskla ho silou, za kterou by se nestyděl ani trénovaný bodyguard, a podala mi kapesník.
„Buď v klidu, švagrová,“ mrkla na mě. „Před deseti lety jsem v Torontu seřvala taxikáře tak, že ujel i s mým kufrem. Jsme na jedné lodi. Ale ten frak mu fakt sekne, co?“
Svatba nakonec proběhla.
Nikdo nikoho nevykuchal, krev netekla a teta z Moravy byla spokojená.
Ale od té doby, kdykoliv se na rodinné oslavě sejde celý náš klan, Laura zvedne skleničku, podívá se na mě a s kamennou tváří zahlásí: „Hlavně Martinu nenaštvěte, nebo nás všechny vykuchá snubním prstenem.“

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.