Johanini synové

Pokud mluvila Johana o svých synech, zmiňovala hlavně mladšího Tomáše. Zatímco na starším Filipovi se jí furt něco nezdálo, v jeho mladším bratrovi se viděla a vynášela ho do nebes.

Mezi oběma bratry ve skutečnosti moc rozdílů nebylo. Vlastně jen jeden, i když ten bil do očí nejvíc. Filip byl introvert, který se nejlépe cítil, když hned po příchodu ze školy zalezl do svého pokoje, vytáhl knížku a četl. Historické romány, dobrodružné knihy, cestopisy, science-fiction, v žánrech nerozlišoval. Hlavně, že to mělo písmenka a děj.
Ze školy nosil naprosto vynikající známky, což vedlo Johanu k uštěpačným poznámkám.
„No jo, zase tě všichni učitelé hodnotí mírněji než ostatní, co?“ zpražila ho, když jí ukázal vysvědčení odshora dolů popsané slovem „výborný.“
Pár let jí vysvětloval, že tomu tak není, ale v sedmé třídě tento boj s větrným mlýnem vzdal. Mávl nad tím rukou a myslel si svoje.
„No teda, Tomášku, já to věděla, že jsi geniální dítě, z tebe bude jednou slavný vědec,“ jásala, když mladší Tomáš donesl vysvědčení, kde jediné dvě jedničky byly z chování a tělocviku, jinak se střídaly dvojky s trojkami.
„No podívej, Filipe,“ útočila jindy na svého staršího syna, tou dobou už úspěšného gymnazistu, a strkala mu pod nos Tomášovu písemku, „jak si na Tomáška zasedli a jak mu dávají těžké příklady, co na to říkáš?“ Ta poslední otázka byla zbytečná, jediné, co chtěla slyšet, bylo, že má pravdu.
„Hm,“ udělal Filip a na chvíli pozbyl obezřetnosti, takže dodal: „No, když se na to podívám, v jeho věku jsem řešil naprosto stejné příklady.“
„Jdi někam s těmi poznámkami o věku,“ zavrčela Johana, protože představa, že by starší syn, ze kterého běžně musela slovo páčit, byl chytřejší než jeho mladší bratr, který byl ozdobou každého rodinného setkání, by jí zbořila její poctivě budovaný svět.
„A to si myslíš, že tě uživí čtení knížek?“ dorážela na Filipa, který zase jednou listoval z knihovny doneseným dílem. „Proč nemůžeš být jako Tomášek?“
Její mladší syn se odmalička věnoval gymnastice, fotbalu, tenisu. Navíc hrál na klavír a tato kombinace vyvolávala v Johaně extázi podobnou té, kterou ve svých poddaných vyvolává snad jedině Kim Čong-un nebo Vladimir Putin.
Filip odmaturoval opět se samými výbornými, což Johanu místo gratulace vedlo k uštěpačným poznámkám o tom, že maturitní komise se nejspíš dobře vyspala a rozhodla se ojedničkovat každého, kdo přijde. To, že Filip byl z celé své třídy jediný s tímto výsledkem, jejím přesvědčením neotřáslo, protože žádná pravda neměla u ní přednost před její představou, že Filip nestojí za nic a jediný, kdo je předurčen ke skvělým výsledkům, je Tomáš.
Další sprcha uštěpačných poznámek přišla, když byl Filip přijat k vysokoškolskému studiu. Dva nebo tři týdny poslouchal, jak tam musely být přijímací zkoušky snadné a určitě nastavené tak, aby jimi prošel každý. To, že prošlo osm z padesáti kandidátů, nemohlo Johanu zviklat.
Vysokoškolákem se později stal i Tomáš. Zde je nutno dodat, že se tak původně stát nemělo, protože skončil v poli poražených. Nicméně někteří z těch, kteří původně prošli, se dostali i na jiné školy, kterým dali přednost. Tím se dostalo i na Tomáše, podobně, jako když se podařilo brněnské Zbrojovce postoupit do první ligy z pátého místa ve druhé.
Zatímco o Filipově studiu Johana moc nemluvila, o Tomášovi mluvila pořád. Navíc, Filip vystudoval a stal se magistrem, kdežto z Tomáše bude bezpochyby inženýr a to už je terno.
Filip jednoho dne přijel domů s červeným diplomem, což jeho matka okomentovala slovy: „No to je dost a co teď jako budeš dělat?“ Filip, poučen z předchozích nezdarů, matce vysvětlil, že teď bude rok a půl na civilce a potom má už slíbené místo v jedné z firem v nedalekém okresním městě.
„No to musí být pořádní zoufalci, když tě chtějí přijmout do práce. Ale třeba potom, co uvidí, co jsi zač, dostaneš hned padáka,“ pronesla s odzbrojující upřímností.
Filip se rozhodl jí nic nevyvracet. Věnoval se práci v nedalekém domě dětí a mládeže, domů chodil jen přespat a poslechnout si další vynášení svého mladšího bratra do nebes.
Nejhorší to bylo, když musel Tomáš opakovat ročník kvůli nějaké zkoušce. Johana nemluvila o ničem jiném, než o nespravedlnosti, která se na jejího nebohého geniálního syna snesla. „Radši měl jít na stejnou školu jako ty,“ řekla Filipovi, „kde jste dostávali nejlepší známky zadarmo.“ Ani to jí už Filip nevyvracel a nepřipomínal probdělé noci před některými zkouškami.
Nicméně i tento rok a půl se dal přežít. Filip si kromě práce našel v okresním městě i byt, díky čemuž utekl z přímého vlivu své matky. Podcenil však ten nepřímý.
„Ty jsi takový budižkničemu,“ oblažovala ho v telefonu, „ty si ani žádnou holku nenajdeš. Tomášek si určitě najde nějakou holku na úrovni s dobrým vzděláním a místem.“ Filip by v tu chvíli nejradši praštil sluchátkem, nicméně vrozená slušnost mu v tom bránila.
Když se po několika měsících ukázal doma na víkend, Johana do něj opět hustila: „Měl by sis namluvit Milušku Topolčíkovou, to je holka pro tebe, slušná, skromná, pokorná,“ rozplývala se nad dívkou, o které nejen Filip věděl, že je zároveň jednoduchá jako kuličkové počítadlo.
„Já už svoji holku mám,“ bouchl jednoho dne Filip do stolu. „A Miluška Topolčíková to opravdu není,“ dodal, když viděl, že se jeho matka nadechuje k doplňující otázce.
„No to bude nějaká zoufalkyně,“ pronesla Johana, „má aspoň ukončenou základku? Protože a to mi nepovídej, že by nějaká holka s aspoň středním vzděláním měla zájem o někoho, jako jsi ty.“ Filip měl slzy na krajíčku, ale zaťal zuby a neřekl nic.
„No tak kdy mi tu zoufalou chudinku, kterou nikdo pořádný nechtěl, takže se musela spokojit s tebou, představíš?“ dorážela Johana na Filipa v několika následujících týdnech. „Budeš mít narozeniny, mami,“ připomenul jí, „tak v sobotu přijedu, Katku ti představím a můžeme to s tebou oslavit.“ Johana pronesla pár svých oblíbených uštěpačných poznámek na adresu svého syna a jeho přítelkyně, aby potom začala chystat sobotní oslavu.
„Tak mami, tohle je pro tebe a přeji ti krásné narozeniny,“ řekl Filip v sobotu a předal své matce velkou krabici. „A tohle je Katka,“ dodal a ustoupil, aby zmíněná mohla vstoupit.
Johana chtěla zareagovat podle svého zvyku, ale místo toho jí spadla čelist. Filipova přítelkyně rozhodně nevypadala jako zoufalá chudinka. Naopak byla velmi pohledná a sebevědomí z ní zářilo do dálky.
„Tak pojďte dál, Tomášek ještě spí,“ řekla tiše a vedla návštěvu do obýváku. Filipova přítelkyně jí nešla z hlavy. Třeba to bude nějaká modelka, řekla si, ty moc chytré nebývají. No jasně, je to modelka, sice vypadá úchvatně, ale bude asi pěkně hloupá, když se musela spokojit s Filipem. S těmito myšlenkami usadila Filipa s Katkou na pohovku, sama odběhla uvařit kávu, pak přišla i s hrnky a otevřela krabici od Filipa.
A to byl pro ni druhý úžas toho dne. V krabici se totiž nacházel broušený křišťálový servis, po kterém vždycky toužila, ale ze svého platu učitelky si ho nemohla dovolit.
Poděkovala a dodala: „To až uvidíte, co má pro mě Tomášek,“ přičemž sama nevěděla, co za překvapení pro ni její mladší syn má.
Ten se ze svého pokoje vybatolil okolo půl dvanácté. Zazíval, škrábal se v rozkroku a když se rozkoukal, zeptal se, co bude k obědu.
Johana upekla krůtu, což synovi zdůraznila. Tomáš se zabručením „Aha,“ zmizel v koupelně.
„On ještě studuje,“ řekla Johana s důrazem na poslední slovo, „letos snad konečně projde státnicemi a odpromuje,“ řekla opět s pýchou v hlase.
Po dalších dvaceti minutách se Tomáš znovu objevil a ve starém potrhaném tričku a pruhovaných trenkách beze slova usedl ke stolu spolu s ostatními a pustil se do jídla.
Po obědě se Tomáš beze slova opět odebral do svého pokoje. Nějaké přání matce k narozeninám nebo dokonce dárek, nic z toho ho nijak netankovalo.
Filip si všiml, jak sebou Johana cukla. Ani Katce to neušlo. Nicméně Johana se rychle vrátila do své role.
Filip se omluvil, že půjde do svého pokoje, kde má ještě nějaké věci z dětství, které by si rád odvezl. Johana osaměla s Katkou a rozhodla se zaútočit.
„Řekněte mi, slečno Kateřino,“ začala s úsměvem, ovšem do slova „slečno“ dala tolik jízlivosti, kolik se do ní vešlo, „jaké máte vlastně vzdělání?“
Z odpovědi jí zase jednou spadla brada.
„Nemusíte být tak formální, klidně mi normálně říkejte Katko, jako všichni,“ pronesla Filipova přítelkyně s úsměvem, „a jsem ráda, že se ptáte. Jsem inženýrka chemie a momentálně si dálkově dodělávám doktorát.“
Johana ztratila vítr z plachet a zalapala po dechu. Ovšem rovnováha se jí brzy vrátila.
„To mi ale potom řekněte,“ vypálila bez přípravy, „proč se zahazujete s někým, jako je Filip?“
„Co tím, prosím, myslíte?“ zamrkala na ni Katka.
„Tak třeba to,“ řekla Johana, „že jste poměrně pohledná a výrazná. A s vaším vzděláním máte určitě na někoho lepšího, než je Filip. Mohla byste mít nějakého podnikatele nebo třeba primáře v nemocnici, nebo někoho s takovou úrovní.“
„Vážně na vás působím jako zlatokopka, která by měla potřebu lovit podnikatele, primáře a jiné lidi na této úrovni?“ podepřela si Katka bradu.
„Ale to ne jako zlatokopka, ale přece jen, jste inženýrka a Filip je pouhý magistr. Navíc, a to uznávám, působíte jako žena, která může mít každého muže, kterého bude chtít.“
„No a já chci Filipa, to je vše,“ chtěla Katka debatu ukončit, ale Johana se nevzdávala.
„A nevím, jestli jste o tom mluvili, ale Filip určitě bude chtít děti, a když máte rozpracovaný doktorát, tak se asi do zakládání rodiny moc nepohrnete. Nechcete se s ním raději rozejít, dokud je čas?“
„To je dobře, že to připomínáte,“ odvětila Katka opět zvesela. „Bavili jsme se o tom s Filipem a řekla jsem mu, že doktorát si klidně dodělám v padesáti letech, ale děti tak dlouho nepočkají“
Johana z toho byla celá vedle sebe. Filipova přítelkyně jí nešla do hlavy.
Na svatbu Filipovi a Katce přijela, ale celý den, snad kromě obřadu samotného, pronášela rádoby vtipné ironické poznámky. Katčini rodiče z ní převraceli oči v sloup, ale když se jim Filip za chování své matky omlouval, chlácholili ho, že naštěstí už vědí, že po své matce není.
Netrvalo dlouho a i Tomáš skutečně dokončil vysokoškolské vzdělání. Dokonce se stal inženýrem, i když každý, kdo ho znal, se děsil toho, do jakých situací se následkem tohoto titulu dostane.
Zatímco Filipovy promoce se Johana zúčastnit odmítla, protože po ní přece nikdo nemůže chtít, aby se tahala takovou dálku, na Tomášovu promoci, která byla ve stejném městě jako ta Filipova, se samozřejmě dostavila a dojatě si ji užívala.
Filip si našel inženýrku jakousi, říkala si pro sebe, kdo ví, jak to u nich doma funguje. Určitě ho ta jeho inženýrka sekýruje, jak může a chová se k němu jako k onuci. Ale Tomáš si najde vhodnější ženu, měla v tom hned jasno.
Když se Filipovi a Katce narodila nejdřív Barunka a pak Vítek, přijela je navštívit, ale hned ode dveří si stěžovala, jak je to hrozné, že jsou od ní dobrých sedmnáct kilometrů a že bohužel uvidí své vnoučátka jen tehdy, když k ní Filip s Katkou přijedou, takže by sice obě děti ráda někdy pohlídala, ale nikdo po ní přece nemůže chtít, aby se tahala takovou dálku autobusem.
Tomáš se po nějaké době seznámil s Adélou. Adéla byla vyučená kadeřnice a vedle Tomáše rozhodně sebevědomě nepůsobila. To druhé Johanu potěšilo. Když o tom vypravovala, udělala z Adély div ne majitelku sítě kadeřnických salónů po celé Evropě a přilehlých asijských regionech. A když se Tomášovi s Adélou narodila nejdřív Veronika a potom Štěpánka, byla si jistá, že z nich budou nejúžasnější holčičky na světě.
Za Tomášem samozřejmě jezdila a s hlídáním dětí pomáhala. I když to bylo padesát kilometrů dvěma autobusy, nelitovala toho. Tomáš určitě pracuje mnohem lépe než Filip, a proto může Johana nějaký ten kilometr obětovat.
Když přijela poprvé, zahučel Tomáš mezi dveřmi „No to je dost,“ čemuž se zasmála, protože věděla, že je to projev jeho synovské lásky. Hlídání bylo opravdu záživné. Obě děvčátka se předháněla v tom, která víc zařve, která do babičky silněji strčí a která si vyřve více bonbonů.
„No to radši nechci vidět, jak se chovají ty děti od Filipa,“ bručela si pro sebe.
Jenže i na Johanu došlo. Jednoho dne na mokrých schodech špatně došlápla, upadla a když chtěla vstát, zjistila, že to nejde. Naštěstí jí sousedka zavolala sanitku, ta odvezla Johanu do nemocnice, kde se Johana dověděla, že má zlomené obě nohy. Než se zmohla na cokoli, měla na obou nohách epesní sádru a k tomu berle.
Ať byla Johana, jaká byla, bylo jí v tu chvíli jasné, že se sama o sebe nepostará. Proto ještě v nemocnici zavolala Tomášovi, protože čekala, že se o ni její vzorný a zdárný syn postará.
„No to ses, mami, zbláznila,“ prohlásil Tomáš a začal jí vyjmenovávat důvody, proč to nejde. Trpělivě ho poslouchala a nakonec se omluvila, že obtěžuje. S těžkým srdcem vytočila Filipovo číslo.
„Naprosto bez obav, mami,“ sdělil jí Filip. „Budeš mít k dispozici celý jeden pokoj, protože jsme přikoupili vedlejší byt po sousedce a propojili ho s naším bytem.“ A Filip pro ni do nemocnice přijel, dovezl ji domů, aby jí pomohl posbírat vše, co bude potřeba.
Po zkušenostech s Tomášovými dětmi se Johaně moc k Filipovi nechtělo, ale musela. V bytě samotném ji překvapilo až nezvyklé ticho. „Děti nejsou doma?“ obrátila se na Filipa. „Jsou, kde jinde by byly,“ zasmál se Filip, zaklepal na jedny dveře, pak je otevřel a Johaně se naskytl pohled na Barunku a Vitka. Oba seděli skloněni nad svými sešity.
„Přivezl jsem babičku,“ řekl Filip. Obě děti zvedly hlavy, usmály se, a přišly Johanu přivítat. Pak se vrátily ke svým sešitům.
Filip Johanu dovedl do určeného pokoje. Johana se těšila, až uslyší hádku mezi Katkou a Filipem, aby zklamaně konstatovala, že se nic takového nestalo. Když přišla domů Katka, šla Johanu rovněž přivítat, mile a s úsměvem, pak se zeptala, co pro ni může udělat s tím, že kdyby něco, jako první chodí ze školy Vítek, asi hodinu a půl po něm Barunka a pak Katka a Filip z práce. Mezi sebou se Filip s Katkou bavili v klidu a s úsměvem.
Pěkně to na mě hrají, no však já si počkám, řekla si.
Strávila u nich něco přes dva měsíce. Filip nebo Katka ji vždy zavezli na kontrolu do nemocnice a potom i na rehabilitace, děti, když přišly domů, se hned šly Johany zeptat, jestli chce čaj nebo něco podobného, a hlavně ji ráno nechávali všichni, aby se pořádně dospala. Trpce vzpomínala na to, jak ji Tomášovy děti budily ráno před šestou tím, že ji plácaly svýma rukama po tvářích.
Když se konečně zmátořila, poděkovala Filipovi i Katce a dodala, že ji překvapilo, jak dlouho dokázali hrát spokojenou domácnost. Na Filipovu odpověď „Ale my jsme spokojená domácnost,“ i na Katčino ujištění, že tomu tak skutečně je, jen mávla rukou, že jí nemusí nic nalhávat.
Jakmile dorazila domů, zavolala Tomášovi. Trochu ji trápilo, že o ni neprojevil celou tu dobu sebemenší zájem.
„No konečně mami,“ přijal Tomáš hovor, „my tady nevíme co dřív a ty se válíš u Filipa. No nemysli si, Filip mi řekl, že jsi u něj se zlomenýma nohama. Potřebujeme, abys nám dneska pohlídala holky, večer máme lístky do divadla a Adélčini rodiče nemů…“
Ukončila hovor a rozplakala se. Že by se opravdu zmýlila a své syny hodnotila nesprávně?