Ježibaba

Od útlého věku jsem byl zcela pohroužen do výzkumu, zda skutečně existuje Ježibaba. Měl jsem o ní i zcela reálnou představu, jen jsem ji nemohl najít; a stejně tak ani její dům z perníku.

Protože jsem byl zároveň velmi filosofující typ, zavedl jsem na toto téma debatu se svými intelektuálně založenými spolužáky. Výsledek debaty byl nepřesvědčivý. Šest nás bylo pro existenci Ježibaby, šest bylo proti.
Bohužel jsem se v následujících letech od svého pátrání odchýlil, neboť i mne, člověka ctnostného, ctihodného a moudrého, přepadly temné pudy. Tak došlo k tomu, že jsem mírně korpulentní Bertičku Lamačovou připravil o 8 Kčs, které získala ve sběrných surovinách, kam na dvoukoláku značky Liberta dovezla několik balíků starých novin, kterýžto obnos jsem následně probendil na pouti, a to na autodromu (5 Kčs) a kolotoči s labutěmi (3 Kčs).
Když se to dověděl Bertiččin tatínek, počkal si na mne a hrubě mi vyhuboval. Zároveň mi sdělil, že rostu pro kriminál nebo pro šibenici (nemohl se v tu chvíli rozhodnout, pro co vlastně rostu víc) a že bude přede mnou všechny rodiče dívek odpovídajícího věku a vzrůstu varovat.
V pátrání po Ježibabě mi tak nečekaně pomohl zkušenější spolužák Luboš Línek, který neměl rád, když na něj někteří volávali „Lubošu Línku,“ přičemž já jsem se k takovému volání nikdy nesnížil.
K Lubošovi Línkovi jsem určitým způsobem vzhlížel. Zatímco já, coby vášnivý cyklista, jsem brázdil ulice našeho města na tmavě modrém bicyklu značky Pionýr, Luboš Línek řídil nablýskané červené Sobi 20.
„Samozřejmě,“ pravil ke mně hlasem, ve kterém se odrážela skutečnost, že byl o dva a půl měsíce starší než já, „že Ježibaba existuje. Dokonce ji můžeš kdykoli potkat. Jen musíš vědět, kde ji hledat a jak ji přivolat.“
Toto sdělení mě nemohlo nechat chladným. Chtěl jsem vědět co nejvíce podrobností.
„Dobrá tedy,“ souhlasil po krátkém přemlouvání Luboš Línek, „neměl bych tuto znalost šířit, avšak nemohu opomenout, žes mi nabídl svůj lístek do první řady, když v našem divadle vystupoval Lubomír Lipský s Jiřinou Bohdalovou, a sám jsi šel na můj lístek sedět do řady osmé. Já jsem tak mohl vidět žijící bohyni českého herectví pěkně zblízka a vzpomínka na její lýtka ve mně dodnes vyvolává, no to jsou věci, na které časem také přijdeš. Nuže, máš-li nafouknuté obě duše, přidej se odpoledne ke mně.“
S ohledem na fakt, že stav nafouknutí obou duší svého velocipédu jsem kontroloval každý den, jsem následně po příchodu ze školy doma oznámil, že jdu na schůzku klubu mladých numismatiků, vyprostil jsem ze sklepa své kolo a vydal jsem se za Lubošem Línkem. Ten už na mě čekal a sdělil mi, že pojedeme asi čtyři a půl kilometru.
Poté, co jsme tuto vzdálenost ujeli, Luboš Línek zastavil před podivnou budovou. Šlo o stavení ze dřeva a z cihel, ovšem bylo vidět, že celý dům drží pohromadě už jen silou vůle, která mu navíc dochází. Kolem samotné budovy byl navíc nepořádek takový, že vidět ho má máti, majitelce domu nařídí domácí vězení a na dva týdny jí zakáže Křemílka a Vochomůrku.
„Tady to je,“ pronesl Luboš Línek světácky. „Ovšem chceš-li, a já vím, že chceš, vidět Ježibabu na vlastní oči, musíš na ni zavolat heslo, po kterém vyjde.“ Následně mi sdělil znění tohoto hesla a dodal, že je musím vykřiknout třikrát a co nejvíc nahlas.
Poté se se mnou Luboš Línek rozloučil, vsedl na své Sobi 20 a odjel.
Osaměl jsem před budovou. Třikrát jsem se zhluboka nadechl, a pak jsem vykřikl to, co mě Luboš Línek naučil:
„Ježibabo stoletá, honem vylez ze sklepa!“
Protože se nic nedělo, znovu jsem se zhluboka nadechl a zakřičel jsem hlasitěji:
„Ježibabo stoletá, honem vylez ze sklepa!“
Měl jsem dojem, že se v budově něco pohlo. Pln vzrušení a očekávání, co se stane, jsem riskoval nedomykavost hlasivek a zařval na celé kolo:
„Ježibabo stoletá, honem vylez ze sklepa!“
V tu chvíli se dveře domku otevřely a vyšla ven osoba, kterou bych hned za Ježibabu označil bez váhání.
Ztuhl jsem, zatímco ona se řítila ke mně.
„Já ti dám Ježibabu, syčáku,“ zařvala a následně mi udělila dvě facky mokrým hadrem na podlahu. Pochopil jsem, že jsem v nebezpečné situaci, ovšem než se mi povedlo vsednout na sedlo svého velocipédu, obdržel jsem ještě dvě rány násadou od koštěte. Nebo od lopaty.
Na mnoho let jsem svůj výzkum Ježibab přerušil. Až potom, když už jsem byl dospělý, pracující a od pohledu sympatický mladý muž, jsem konečně jednu Ježibabu potkal. Bylo to v jednom krajském městě. Měla na nohou vyšmajdané galoše, nohy v šedozelených kamaších, tělo v bundě neurčité barvy, na hlavě děravý šátek, v obličeji pichlavý pohled a z obličeje jí trčel křivý nos, na kterém měla velkou bradavici, na té velké bradavici malou bradavici, z té malé bradavice jí trčel chlup, na tom chlupu seděla blecha na bleše DDT.
Pamětliv toho, že pokřik k vyvolání Ježibaby ze sklepa nemusí být správně pochopen, jsem se na ni vlídně usmál a pozdravil:
„Pěkné poledne, vzácná paní.“
Ježibaba se zarazila. Pak si mě prohlédla od hlavy k patě a otevřela ústa, která obsahovala tři zuby, z toho dva nahoře a jeden dole. Zuby měly okrovou barvu.
„Neměl byste nějaký peníze na rum?“ zeptala se mě.
Srdce mi poskočilo radostí. Když jí dám peníze na rum, určitě se mi bohatě odmění.
Sáhl jsem do peněženky a podal jí jednu ze svých bankovek.
Samozřejmě se mi nijak neodměnila. A od toho dne jsem na Ježibaby zanevřel.