Jak strýc Vejskal přišel o prase

Strýc Vejskal se těšil na jeden konkrétní den. Místní rozhlas vyhlásil, že místní JZD pořádá zájezd na zemědělskou výstavu do kultovních Slušovic.

Strýc Vejskal se přihlásil jako jeden z prvních a tetku Vejskalovou nepřihlásil. Dobře totiž věděl, že tetka, jak se dozví, že strýc Vejskal chce jet na zemědělskou výstavu, tak spustí: „A ne že budeš chtět, abych jela s tebou, dědku. Já si aspoň doma odpočinu od tych tvojich lumpární.“ A přesně toto tetka Vejskalová řekla.
V den výletu stál před vjezdem do JZD autobus, do kterého se všichni jen hrnuli. Každý chtěl vidět ten zázrak, který se kdesi v kopcích zjevil. Autobus ještě nebyl ani za poslední cedulí v dědině a už mezi osazenstvem kolovala první flaška. A druhá a třetí na sebe nenechaly čekat.
Nikdo se nemůže divit, že se autobusem brzy začal rozléhat kolektivní zpěv. Cestující měli štěstí, že s nimi nemohl jet ideový náměstek Kulbaba, kterého večer předtím odvezla sanitka do nemocnice se žlučníkem.
Ideový náměstek Kulbaba se ve skutečnosti jmenoval úplně jinak, ovšem následkem jedné noci v družstevním seníku se sedmnáctiletou Simonou Rozsoščákovou po oslavě výročí osvobození obce od fašistů mu z neurčitého důvodu nikdo v dědine neřekl jinak než Kulbaba.
Ten by totiž z písní, které se autobusem linuly, dostal psotník. A ne jeden.
Konečně byli ve Slušovicích. Autobus zaparkoval na velkém parkovišti a cesty k zemědělské výstavě byly výrazně vyznačeny.
Všichni družstevníci dostali vstupenky, o kterých jim zootechnik Petružela řekl, že jsou slosovatelné a že na ně každý může něco vyhrát. „Leda tak na kočku zvonek,“ zabručel strýc Vejskal.
Vchod do areálu zemědělské výstavy připomínal slavobránu. Výprava, jejímž členem byl i strýc Vejskal, se promísila s několika dalšími výpravami. Všichni se hrnuli k turniketům, přes které měli projít za pomoci svých vstupenek.
Strýc Vejskal byl už skoro na řadě, když ho něco zaujalo. Někde v dálce se cosi pohlo a strýc Vejskal se podíval tím směrem. Už nepoznal, jestli to byl zajíc nebo jiná srnka, ale ta chvilka stačila, aby ho předběhl nějaký cizí družstevník.
„No tožs mě předehnal, co mám z toho,“ zabručel strýc Vejskal a prošel turniketem. S uspokojením sledoval, jak k tomu cizímu družstevníkovi, který ho těsně předběhl, přiběhli hned tři pořadatelé.
„A máš to, huncúte,“ zabručel strýc Vejskal spokojeně „to tě naučí předbíhat strýca Vejskala.“
Jenže co se nestalo. Jeden z těch pořadatelů si vzal mikrofon a ohlásil do něj:
„Vážení návštěvníci. Máme tu čest oznámit, že turnikety právě přišel desetitisící návštěvník letošní zemědělské výstavy. A jako takový obdrží speciální cenu, a tou je živé prase.“
Strýca Vejskala div neomývali. Zejména když viděl, jak k tomu cizímu družstevníkovi, který ho předběhl ve frontě, přichází další dva pořadatelé a nesou velkou dřevěnou bednu, ze které se ozývá pověstné chrochtání.
„Čert vezmi celou zemědělskou výstavu,“ zasakroval strýc Vejskal, „ale že jsem kvůli jakémusi zvířeti přišel o prase, to si do konce roku neodpustím.“