Jak se chtěl Statečný Králík stát Indiánem

Už ve školce jsme se učili, že máme několik světových stran. Mezi nimi jsou dvě naprosto klidné světové strany, a to Sever a Jih. Oproti tomu Východ a Západ jsou světové strany divoké.

A každá z těch divokých světových stran má své hrdiny. Zatímco Divoký Východ nám dal hlavně Ilju Muromce a zejména mezi seniory oblíbeného Čurilu Pljonkoviče, Divoký Západ měl hrdinů desítky, možná stovky.
Mezi nimi samozřejmě čněl legendární Oldřich Šetrný, který se natolik skamarádil s jedním indiánským náčelníkem, že si ani nevšiml, že jeho indiánský přítel je ve skutečnosti Francouz v paruce a že se spolu prohánějí ne po Divokém Západě, ale po tehdejší Jugoslávii.
Mezi hrdiny, které skoro nikdo nezná, vyčnívá jiné jméno. Statečný Králík.
Statečný Králík byl, jak už samo jméno napovídá, na první, druhý i třetí pohled králík jako každý jiný. Měl dvě uši jako plácačky, jeden ocásek, čtyři tlapky a byl skoro celý bílý, jen okolo očí a nosu měl tři černé fleky.
V Osadě králíků, která byla minimálně stejně hezká jako Osada havranů, se vymykal tím, že měl úplně jiné přání než všichni jeho kamarádi. Totiž abyste tomu rozuměli. Každý králík touží skončit v rendlíku na másle nebo na smetaně, na česneku, na víně, na kari nebo s houbovou omáčkou, a tomu podřizuje svůj životní program.
Statečný Králík měl svůj sen, že se stane Indiánem. Lákala ho představa, že může celé dny jezdit na koni, halekat a lovit bizony.
Jeho rodiče, maminka paní Králíková i tatínek pan inženýr Králík, o kterém zlé jazyky povídaly, že vypadá jako Vrána, neměli pro jeho výstřední přání pochopení.
„Králík nemůže být Indián,“ říkal mu tatínek. „Protože je úpně jiný živočišný druh.“
„Co kdybys byl radši inženýr jako tatínek?“ nahazovala maminka. „Inženýr i Indián začínají na In a i jako inženýr můžeš zažívat velká dobrodružství.“
Statečný Králík se nedal a trval na tom, že odejde do Indiánské osady.
„Ta je ale daleko,“ vysvětlil mu tatínek. „Musel bys tam jet dostavníkem. A to stojí peníze, a ty je nemáš.“
Statečný Králík se zamyslel a brzy přišel na to, jak přijít k penězům. Tu vynesl bobky, tam přinesl jetel, jinde pohlídal malá králíčata, takže brzy našetřil takovou sumu, aby si mohl dovolit cestu dostavníkem do Indiánské osady.
Když ten den nadešel, předstoupil před své rodiče a prohlásil:
„Milý tatínku a drahá maminko. Už jsem velký Králík, dokonce Statečný Králík, takže je nejvyšší čas, abych si splnil svůj sen a odešel do Indiánské osady a tam se stal Indiánem. Vzpomínejte na mě v dobrém.“
Potom oba své rodiče srdečně objal, do brašničky si vložil čutoru s vodou a kus bábovky a vydal se ke stanici dostavníku. A aby mu cesta ubíhala, zpíval si:

Dalekóóó je na Tipperéééérýýýýý, dlouhá jéééé céééésta tam,
dalekóóó je k mé malé Mééérýýý, k dívce, kterou v lásce mám, cá rá rá.
Buď sbóóóhéééém a pozdrav stéééérý, vždyť já jsem tu tak sám,
dalekóóó je na Tipperéééérýýýýý, ale nezapomínám, cá rá rá bum!

Přezpíval tu písničku třikrát a když ji začínal zpívat počtvrté, uviděl, že se blíží ke stanici dostavníku. Ostatně tam už čekal rodina Ježků. Pan Ježek, paní Ježková a tři malá Ježčata. Paní Ježková byla zrovna v ráži a pana Ježka hodně peskovala. Pan Ježek měl svěšená ouška a zplihlé bodliny a jeho děti na tom nebyly lépe.
Statečný Králík je chvíli pozoroval a pak si začal prozpěvovat jinou písničku.

Jó, paní Ježková,
ta se má,
ten pan Ježek jí zobe z ruky.
Jó, paní Ježková,
ta se má,
takhle pěkně bez záruky.
Vy, pane Ježku, nebuďte trouba,
ona se vážně nezmění.
Rozum je silnější než lásky touha,
žádejte rozvodové řízení,
žádejte rozvodové řízení,
raz, dva tři, čtyř!
Jó, paní Ježková...

Paní Ježková to zaslechla a okamžitě stála před Statečným Králíkem.
„Tak poslouchej, milej zlatej ušatej, do tohodle se nám nepleť. Já to s naší rodinou myslím dobře! Právě teď jedeme na prázdniny k mým rodičům a podívej na naše děti, jak se tam těší.“
Na malých Ježčatech bylo vidět, že by byla raději, kdyby je sežral nějaký ježkožravec. Statečný Králík se nadechoval k pádné odpovědi, ale paní Ježková mu skočila do řeči:
„A ještě slovo, mladej, a přiletí ti taková, že se ti uši zamotají do gordického uzlu!“
Statečný Králik si uvědomil, že moudřejší ustoupí, povzdechl si a ohlédl se. Naštěstí se právě blížil očekávaný dostavník.
Nejdříve nastoupili Ježkovi, po nich Statečný Králík. Předal kočímu své peníze a požádal o svezední k Indiánské osadě. Pan kočí peníze přepočítal a ještě mu jich dost vrátil.
„Králíci platí polovic,“ vysvětlil to Statečnému Králíkovi.
V dostavníku byly dvě lavice. Na jedné se usadili Ježkovi a vedle nich seděl pan Bobr s paní Bobřicí, kteří jeli na svatební cestu. Statečný Králík se usadil na druhou lavici. Po jeho levých tlapkách seděla paní Želva s malou Želvinkou, po jeho pravých tlapkách seděl pan Surikata s paní Surikatovou a sedmi malými Surikaťátkami.
Cesta dostavníkem trvala tři dny, ale Statečný Králík se tak moc těšil, že mu to ani nepřišlo. Po třech dnech dostavník zastavil a pan kočí řekl Statečnému Králíkovi:
„Tak, milý chlapče, jsme v cíli, odtud to je do Indiánské osady už jenom kousek.“
A skutečně. Hned vedle stála cedule, na které bylo napsáno: „K Indiánské osadě tudy“ a pod tím nápisem byla vyvedena hodně sugestivní šipka.
Statečný králík se rozloučil s panem kočím a vydal se na cestu. A aby se mu lépe šlo, zpíval si do kroku:

Dalekóóó je na Tipperéééérýýýýý, dlouhá jéééé céééésta tam...

Přezpíval tu písničku sedmkrát a právě se nadechoval, aby ji začal zpívat poosmé, když zaslechl dusot koňských kopyt. Než se nadál, stáli před ním dva koňové a na každém z nich seděl jeden Indián. Na tom vlevo seděl Větší Indián, na tom vpravo seděl Menší Indián.
Statečný Králík se zaradoval, postavil se do pozoru, vzorně zasalutoval a mohutným králičím hlasem zvolal:
„Nazdar, kamarádi!“
Oba Indiáni se podívali jeden na druhého.
„My že jsme tví kamarádi?“ zeptal se ho Větší Indián.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se ho Menší Indián.
„Já jsem Statečný Králík a mám namířeno do Indiánské osady, abych se stal opravdovým Indiánem,“ zvolal Statečný Králík.
Oba Indiáni pokrčili rameny.
„No když chceš, tak pojď s námi,“ řekl Větší Indián. „Tady můj kamarád Vejcoprd tě vezme na svého koně.“
Menší Indián sesedl, vzal Statečného Králíka do rukou, posadil ho za sebe na svého koně, pan na něj rovněž vyskočil a vydali se na cestu k osadě.
Pokud Statečný Králík nevěděl, proč se Menšímu Indiánovi říká Vejcoprd, brzy to už věděl. Měl co dělat, aby se cestou neudusil. Naštěstí to nebylo daleko.
V Indiánské osadě všichni z koňů seskočili a poslali Statečného Králíka za náčelníkem. Náčelník seděl před svým stanem a byl překvapen, když ho Statečný Králík pozdravil:
„Nazdar, náčelníku. Jsem Statečný Králík a přišel jsem, abych se stal Indiánem.“
Náčelník chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „A proč?“
„Protože chci od rána do večera jezdit na koni a lovit bizony,“ zvolal Statečný Králík. „A poslechni si, jak umím po indiánsku zahalekat,“ a svým mohutným králičím hlasem zahalekal po idiánsku.
Náčelník chvíli neříkal nic. Pak ještě jednu chvíli neříkal nic. Pak ještě jednu chvíli neříkal nic. Pak zabafal z fajfky a prohlásil:
„Nuže, vidím a slyším, že máš pro Indiána dobré předpoklady. Porozhlédni se po osadě. Zítra dostaneš první úkol, který tě prověří,“ a znovu umlkl.
Statečný Králík se coural Indiánskou osadou, na všechno se vyptával, až večer usnul jako malé králičátko.
Hned ráno byl na nohou a panáčkoval před náčelníkovým stanem.
„Ty jsi do toho nějak hrrr,“ zahartusil náčelník. „No ale když se nemůžeš dočkat, tady je tvůj první úkol. Jak jistě víš, správný Indián musí být mazaný. Proto máš za úkol přinést pravé krokodýlí slzy od pravého krokodýla.“
Statečný Králík se zamyslel. Pak pronesl mírně nejistě:
„Krokodýli žijí někde u vody, je to tak?“
„Správně,“ pokýval hlavou náčelník. „Můžeš se vydat na cestu.“
Statečný Králík se zvedl na zadních, začenichal do všech směrů a pak se jedním směrem vydal. Ani ne za půl hodiny byl zpět, znovu začenichal a vydal se jiným směrem, tentokrát správným. A aby se mu lépe šlo, zpíval si:

Dalekóóó je na Tipperéééérýýýýý, dlouhá jéééé céééésta tam....

Přezpíval tu písničku dvanáctkrát, pak ještě šestnáctkrát a pak ještě čtyřiadvacetkrát, když došel k vodě. A měl štěstí, ve stínu se tam převaloval Krokodýl. A navíc spal.
Statečný Králík se postavil před Krokodýla, natáhl se do co nejvyšší výšky a spustil:

Dalekóóó je na Tipperéééérýýýýý, dlouhá jéééé céééésta tam...

Krokodýlem to ani nehlo a spal dál. Statečný Králík ho obešel a přemýšlel při tom. Pak ho obešel podruhé a zase přemýšlel. A pak ho obešel potřetí a znovu přemýšlel.
A pak ho něco napadlo. Jestli jsou králíci v něčem opravdu šikovní, je to házení kamenem. Statečný Králík zvedl jeden kámen, kterých se tam válelo několik, zamířil a hodil ho ke Krokodýlovi. A měl štěstí, trefil spícího veleještěra rovnou do čenichu.
My ale po krokodýlech kamením nehážeme, protože to je vandalismus, to je jasné každému. Ale Statečný Králík o tom nevěděl.
Krokodýl se okamžitě probudil, zakřičel „Jauvajs,“ chytil se za zasažený čenich a bolestí se rozplakal. Na to Statečný Králík čekal. Okamžitě byl pod jedním Krokodýlovým okem se svou už prázdnou čutorou a nabíral slzy z toho oka. Pak nabral ještě i slzy z Krokodýlova druhého oka.
Když měl čutoru plnou, uctivě se uklonil a prohlásil:
„Mnohokrát vám děkuji, pane Krokodýle, za vaše slzy, které mi pomohou stát se Indiánem. A omlouvám se za tu ránu šutrem.“
„Tak tos byl ty?“ vykřikl Krokodýl a chtěl Statečného Králíka zakousnout, ale přes své slzy pořádně neviděl, takže mu Statečný Králík snadno utekl i s plnou čutorou v brašničce.
Jenže s plnou čutorou se jde ztěžka. Naštěstí brzy narazil Satečný Králík na nudícího se Orla.
„Dobrý den, pane Orle,“ pozdravil ho.
„A helemese,“ zaradoval se Orel. „Přišla mi svačina.“
„Jaká svačina?“ divil se Statečný Králík.
„No přece ty budeš mojí svačinou,“ vysvětlil mu Orel a ohnal se po něm zobákem.
„To asi nevyjde,“ zapochyboval Statečný Králík, „to bych se nemohl vrátit do Indiánské osady za mým strýčkem náčelníkem, a ten by byl smutný a plakal by.“
„No jo,“ poškrábal se Orel drápem na hlavě. „To by mi ještě scházelo, rozházet si to u náčelníka, když od něj budu potřebovat prodloužit létací licenci. Tak víš co? Sedni mi za krk, já tě za strejdou náčelníkem donesu.“
Statečný Králík se nenechal dvakrát pobízet, vylezl Orlovi za krk, Orel dvakrát hrábl drápem, pak roztáhl křídla, vzlétl a za chvíli už přistával v Indiánské osadě. Statečný Králík z něj slezl a hned pelášil k náčelníkovi.
„Buď zdráv, náčelníku,“ pozdravil a podal mu svou čutoru, „zde jsou pravé krokodýlí slzy od pravého Krokodýla.“
Náčelník čutoru odzátkoval a malinko upil. „Opravdu,“ zvolal, „přinesl jsi opravdové krokodýlí slzy od opravdového Krokodýla! Jsi první, kdo to nechtěl ošvindlovat tím, že je koupí v krámku se suvenýry. Pro zbytek dne máš volno, zítra se dozvíš další úkol.“
„No ještě by s tebou chtěl mluvit támhle kámoš Orel,“ podotkl Statečný Králík. Náčelník pohlédl na Orla a zvolal:
„To je přece Orel Václav! Že ti zase končí licence? Za to, žes tak krásně přinesl tady Statečného Králíka, ji máš automaticky prodlouženou o rok!“
Orel se zaradoval, vznesl se, ve vzduchu dvakrát zakroužil a byl pryč.
Další ráno stál Statečný Králík opět před náčelníkovým stanem. Náčelník se vybatolil až před polednem a prohlásil:
„Vidím, že jsi celý nedočkavý na druhý úkol. Tak poslouchej. Indián musí být nejen mazaný, ale i odvážný. A odvahu nejlépe prokážeš tak, že mi přineseš lví zub z tlamy opravdového lva.“
Statečný Králík zasalutoval a hned vyrazil na cestu. A aby se mu lépe šlo, zpíval si do kroku:

Dalekóóó je na Tipperéééérýýýýý, dlouhá jéééé céééésta tam...

Zazpíval tu písničku nejdříve dvaatřicetkrát, pak čytřicetkrát a pak osmačtyřicetkrát, když uviděl palmu, pod kterou se válel opravdový Lev. Vykazoval všechny známky lvovitosti. Kam se na něj hrabal Nikolajevič Tolstoj!
Statečný Králík se zastavil v bezpečné vzdálenosti od Lva a zahlaholil:
„Dobrý den, pane Lve.“
Lev na něj pohlédl jedním okem a sykl:
„Není dobrý, Králíku. Hrozně mě bolí zub. Tenhle,“ a lehce pootevřel tlamu a ukázal na jeden ze svých zubů. Pak zase tlamu zavřel a pokračoval:
„Kdyby tu byl někdo, kdo by mi od té bolesti pomohl.“
Statečný Králík se zamyslel a pak se zamyslel ještě jednou. Nenápadně zvedl ze země jeden kámen, kterých se tu zase válelo více než dost, a prohlásil:
„Myslím, že to mám, pane Lve. Zkuste otevřít svoji tlamu co nejvíc to jde.“
„No když myslíš,“ povzdechl si Lev a skutečně rozevřel svou tlamu tak, že víc to nešlo.
„A teď vydržte,“ zvolal Statečný Králík, potežkal kámen ve své tlapce, zabral, hodil a už kámen letí a zasahuje přesně ten bolestivý lví zub. A zub odpadává z dásně a už je pod lví tlamou i Statečný Králík a chytá lví zub do své brašničky.
„Cos to udělal, uličníku?“ zařval Lev, ale pak udiveně dodal: „A helemese, už mě ten zub nebolí.“
My ale po lvech kameny neházíme, to je jasné, protože nejsme Stateční Králíci a víme, že když lva bolí zub, pomůže mu pan veterinář.
Lev se chvíli radoval, že ho přešla bolest zubů, a pak řekl Statečnému Králíkovi:
„Za to, žes mi tak hezky pomohl, tě odnesu k Indiánské osadě. Ale ne až do ní. Kdysi jsem náčelníkovi zakousl několik kachen a on mi to dodnes neodpustil. Takže mi, prosím, hezky vlez na záda.“
Statečný Králík se nedal dlouho pobízet, vylezl Lvovi na záda a Lev ho donesl až na začátek Indiánské osady. Tam Statečný Králík seskočil a pelášil za náčelníkem.
„Buď zdráv, náčelníku,“ zvolal, „tady přináším lví zub!“
„No jo, skutečně, z pravého Lva,“ ocenil ho náčelník. „Takže máš po zbytek dne volno a zítra dostaneš poslední úkol.“
Dalšího dne opět od svítání panáčkoval Statečný Králík před náčelníkovým stanem. Byl přesvědčený, že dnes se opravdu stane opravdovým Indiánem.
Okolo něj se shromáždili postupně všichni Indiáni z celé osady. Náčelník se objevil až jako poslední.
„Dnes nikam nemusíš chodit,“ oznámil Statečnému Králíkovi. „Protože už víme, že jsi mazaný i odvážný, dnes ukážeš, jestli jsi i moudrý. Když totiž do zdejších končin přišel praotec Indián, předal nám všem indiánskou moudrost. A tu teď musíš osvědčit. Dostaneš dvě otázky. První bude těžká, druhá ještě těžší. A podle toho, jak na ně odpovíš, posoudíme, jestli jsi hoden stát se Indiánem.“
„Sem s tou první otázkou,“ zavýskl Statečný Králík nedočkavě.
„Dobře, tak poslouchej,“ pronesl náčelník. „Otázka je taková: Co to je, když je Indián a ohnivá voda?“
Všichni okolostojící Indiáni zamručeli překvapením. Tohle byla velice težká otázka.
„Indián a ohnivá voda, Indián a ohnivá voda,“ mumlal si Statečný Králík a za chvíli vykřikl: „Mám to! Indán a ohnivá voda, to je přece ohnivý Indián!“
Všichni okolostojící Indiáni mu zatleskali a náčelník pokýval hlavou.
„Odpověděl jsi moudře. Teď tě čeká druhá otázka, ta těžší. Co to je, když je Indián a dvě ohnivé vody?“
Statečný Králík přemýšlel, až se mu kouřilo z kožíšku, a nakonec zvolal: „Mám to! Indán a dvě ohnivé vody, to je mrtvý Indián!“
Tentokrát se potlesku nedočkal. Indiáni se rozkřičeli, pozvedli sekerky a rozběhli se ke Statečnému Králíkovi. Ten, když viděl, kolik uhodilo, na nic nečekal, dvakrát se smýkl a prchal pryč. Naštěstí byl rychlejší běžec než všichni Indiáni dohromady, takže se jim brzy ztratil.
Pak si odpočinul pod jedním stromem, když tu potkal slečnu Králíkovou. Ta se mu představila jako Rozálie a spolu odhopkali jinam, kde založili další Osadu králíků.
A nám tak zbyla jen legenda o tom, jak se Statečný Králík chtěl stát Indiánem.