Já vám řeknu jednu věc aneb o povídavé Janě

Z mnoha životních pravd, které jsem během svého života pochopil, jedna říká, že člověk si dopředu nevybere, koho potká. Minimálně v několika mnoha případech tomu tak je. A tady je povídání o jednom z nich.

Posledního cca dva a půl ruku v našem životě změnilo mnohé. Kromě toho, že, jak jistě víte, jsem opět vstoupil do manželského života (a jsou lidé, kteří tomu byli přítomni a dokonale si to užili), jsme s mou ženou poněkud změnili některé své zvyky.
Nezapudili jsme své dřívější okruhy známých a přátel, jen jsme společně vytvořili zvela nový okruh. Ten začínal v počtu menším než malém a rozrostl se do desítek lidí.
A zjistili jsme ještě jednu věc; totiž tu, že tvoříme jakýsi pomyslný magnet pro lidi, kteří mají ve svém životě nějakou tu ránu osudu, ať už si ji způsobili sami, nebo jim ji dodalo jejich okolí.
A tady vstupuje do příběhu povídavá Jana, protože na té se osud opravdu vyřádil. Podepsalo se na ní vyrůstání pod vlivem despotického otce a později i život s duševní poruchou, o které tvrdila, že rozhodně žádnou nemá.
Byla bezdomovkyně a schizofrenička. O střechu nad hlavou přišla kvůli soudním sporům, kdy se nedovolala spravedlnosti bez ohledu na svou snahu.
Přes to všechno vždy přicházela s úsměvem, čistě a vkusně oblečená a upravená. Jen nesměla začít mluvit.
Jakmile se totiž k někomu přiblížila, okamžitě hledala záminku pro navázání hovoru. Jakmile hovor navázala, nepustila posluchače ke slovu a několik dlouhých desítek minut vedla svůj nikdy nekončící monolog. O tom, jak se kdysi v nemocnici potkala s Jiřinou Bohdalovou. O tom, jak vyrůstala v kubistickém domě, o který její rodinu připravili chamtiví Italové. A o dalších stovkách a tisících věcí.
Stačila úvodní věta: „Já vám řeknu jednu věc,“ aby dotyčný pochopil, že se stal obětí jejího povídání.
V takovém případě jsme se snažili její oběť nějakým způsobem zachránit, třeba s tím, že potřebujeme probrat něco osobního. Jenže i tuto naši lest povídavá Jana po nějaké době prokoukla a stávala se neodbytnější a neodbytnější. Nevýhodu měl v tomto směru náš nevidomý kamarád, který bohužel následkem svého handicapu prchnout nedokázal.
Jediný způsob, jak tuto situaci řešit, bylo dát jí do jedné ruky hrnek s kávou a do druhé kus buchty. Tehdy totiž na pár minut dokázala svůj nekonečný monolog přerušit.
Obdivovala hudebníka Richarda Pachmana a pokládala se za jeho osobní múzu. Kde mohla, vymetala koncerty nebo výstavy s bezplatným vstupným. Nejčastěji v kostele u Šimona a Judy.
Kromě psychické nemoci ji trápily i fyzické zdravotní obtíže související se zpracováním potravy. I na toto téma dokázala mluvit dlouho a dlouho. Jednou jsem na ni neuváženě zareagoval, tak se pustila do svého monologu, došla v něm ke svým zdravotním obtížím a položila mi klíčovou otázku:
„Chcete vidět můj zadek?“
Tato otázka mě mírně vyvedla z míry, leč zakrátko jsem opět nabyl duševní rovnováhy, nasadil svůj roztomile bezelstný švejkovský úsměv a vlídným hlasem odpověděl:
„Janičko, při vší úctě, váš zadek pro mě opravdu není vzrušující.“
Tím jsem dosáhl toho, že na chvíli přerušila svůj monolog, rozesmála se na celé kolo, nicméně mou odpověď zahrnula do svých vyprávěných historek.
Několikrát byla podrobena snaze svého okolí dostat ji do nemocnice, nicméně vždy se z toho nějak vykecala. Až naposledy se po velkém úsilí povedlo dostat ji do zdravotnického zařízení.
Jenže už bylo pozdě.
V průběhu března zemřela.
Ať byla, jaká byla, a že by vymluvila díru do hlavy i svatému Buddhovi, byla členem naší komunity a přišlo nám správné se s ní rozloučit.
Včera, na první dubnový den, se tak uskutečnila smuteční bohoslužba s rozloučením se s touto svéráznou a povídavou ženou.