Improvizování

Jedno z pravidel, které je za všech okolností dobré dodržovat, zní: Když nevíš kudy kam, improvizuj. A neboj se klidně improvizovat z hlavy.

Odmalička jsem milovníkem knih. Ano, takových těch klasických papírových knih, vázaných i brožovaných. Číst jsem začal ještě ve školce a nejšťastnější den pro mě byl ten, kdy jsem obdržel průkaz do místní knihovny.
Poprvé jsem si odnesl jednu knížku. Podruhé dvě. Potom čtyři a pak ten počet, který jsem jednou za sedm až deset dní z knihovny odnášel, rostl geometricky. Některé jsem si odnášel opakovaně.
Můj čtenářský deník tak naši učitelku těšil i děsil. Těšil počtem zápisů a děsil, protože jsem se téměř absolutně vyhýbal literatuře pokrokové, čili sovětské.
Nicméně ani já sám jsem nebyl proti pokrokové, čili sovětské literatuře zcela imunní. Minimálně jednou se mi podařilo přinést si domů strhující román o kolchoznici, která odhalila diverzanta a zároveň překročila plán; jindy to byl hotový krvák o mladém atletovi, který místo toho, aby dál pokořoval rekordy ve skoku do výšky, které pokořoval díky tomu, že věděl, že je sovětský člověk, raději narukoval do velké vlastenecké války, aby mohl padnout za báťušku Stalina a jeho rodinu.
Tím jsem se výrazně lišil od některých svých spolužaček a jiných vrstevnic, které neustále soutěžily v recitování sovětské poezie, i v civilu se oslovovaly „Julie Petrovno“ nebo „Alice Václavovno,“ a i při příchodu na hřiště byly schopné mohutně zaburácet „Zdrávstvujtě!“ Můj čtenářský deník se tak plnil spíše jmény autorů, kteří do pokrokových šablon nezapadali.
Čili i v současné době se stane, že usednu do vozu metra s knížkou a soustředěně čtu. Čas od času periferním viděním zaregistruji, že na mě někdo kouká a sleduje, co že to čtu. V takové chvíli knihu nadzvednu, aby si dotyčný mohl přečíst název, a přidám k tomu svůj tradiční a sobě vlastní vlídný úsměv. Dotyčný pak pokývne hlavou a rovněž se usměje. Většinou.
Stávalo se, že jsem cestou z místní knihovny některou knihu začal číst dříve, než jsem došel domů. Byl jsem natolik zaujat dějem, že jsem přestal vnímat okolí. Tak se stalo, že do mě strčil cizí člověk a ještě k tomu arogantně a povýšeně pronesl: „Při chůzi se nečte.“
Původně jsem mu chtěl odpovědět: „Neraďte, není vám šedesát a nebyl jste v Sovětském svazu,“ avšak hned poté mě napadlo použít improvizaci. Pohlédl jsem na něj dětským pohledem a svým výrazným, nicméně klidným hlasem jsem pravil: „Já nečtu při chůzi, já kráčím při čtení.“
To neznámého člověka (jak jsem se později dověděl, byl to lidový milicionář Jiří B., který mířil do pionýrského domu na besedu o významu vítězného února pro budoucnost naší socialistické vlasti) vyhodilo z konceptu natolik, že ačkoli chtěl očividně něco říct, nedokázal to. Stál na místě, poulil na mě oči, otevíral a zavíral ústa, nicméně nevydal ani tón. Zkoumavě jsem pokýval hlavou a vrátil se k rozečtenému příběhu.
Tu a tam, když bylo například potřeba otočit stránku, jsem se při čtení zastavil na místě. Tehdy se mohlo stát, že do mě zezadu někdo narazil, jako například mladá maminka s kočárkem. I uhnul jsem o půl kroku, aby mohla projet. Pak jsem uhnul o dalšího půl kroku, a tak jsem uhýbal a uhýbal, až došlo k tomu, že když jsem dočetl kapitolu do konce, stál jsem na vrcholu Radhoště a opíral jsem se o sokl pod sousoším Cyrila a Metoděje. Na tom soklu je napsáno „Spravedliví na věky jsou živí,“ což mne, coby člověka spravedlivého, vždy potěší.
Zamyslel jsem se nad sebou a nad tím, jak se dostanu domů, a nenapadlo mě nic lepšího, než improvizovat. I vydal jsem se jednou takovou cestou, když se přiblížil gazík.
Gazík, milé děti, byl terénní automobil sovětské výroby. Tradovalo se, že do jeho povinné výbavy patřil Biolit, neboť tento vůz, jako všechny sovětské výrobky, měl své mouchy. Každopádně gazík u mě zastavil, řidič stáhl okýnko, vykoukl z něj a zařval: „Drž hubu!,“ což, jak jsem poznal, nebylo určeno mně, nýbrž psovi, který se nacházel na zadním sedadle.
Vysvětlil jsem tomu dobrému muži svou situaci a ten kývl, ať si nasednu.
Vysadil mě asi tak jednu a půl ulice od domova. Doma mi kupodivu prošla výmluva na to, že v knihovně byl větší nával než obvykle.
A možná mi prošla i proto, že všichni ostatní členové naší domácnosti bez dechu sledovali další z příhod loupežníka Rumcajse.
Cesty k prarodičům bývaly obzvláště rafinovanými chvílemi ke čtení. I když jsem byl před odjezdem prošacován, zda si s sebou neberu nějakou knížku a nehrozí tak, že „zase budu čučet do písmenek,“ podařilo se mi v bundě vytvořit dokonalou a neodhalitelnou skrýš, ve které jsem to či ono literární dílo propašoval.
V prvním vlaku mi moje čtenářská vášeň nepřinášela žádné potíže. Tenkrát ještě nebyly vlaky vybaveny hlášením každé zastávky a stanice, takže jediné místo, odkud byl slyšet nádražní rozhlas, byla až konečná stanice, která byla zároveň přestupním uzlem. Projít na vedlejší nástupiště a vlézt do správné soupravy taky nebylo nic, co bych nezvládl.
Nicméně v této druhé fázi se skrývala past. Nejel jsem totiž až do konečné stanice, jel jsem pouze několik málo stanic. A to byl balvan úrazu.
Ještě než se vlak rozjel, jsem se začetl. A do čtení jsem se ponořil tak, že i vlídný průvodčí, který cestujícím fóry vypráví, do mě musel šťouchnout, aby mi mohl proděravět jízdenku. Při té příležitosti jsem si zkontroloval čas na hodinkách.
Na hodinky jsem si dával vždycky pozor. Musely jít naprosto přesně. Několikrát během dne jsem si je seřizoval a jakmile se předbíhaly o víc než půl minuty, ztrácel jsem jistotu a půdu pod nohama.
Pohled na hodinky mě ujistil, že do času, kdy budu muset vystoupit, je ještě daleko, i opět jsem se začetl.
Po konci kapitoly jsem se začetl do další a další a další a další. A pak se to stalo.
Konec kapitoly se rovnal příjezdu vlaku do stanice. I povstal jsem a šel ke dveřím. Pamatoval jsem si nejprve že musím otočit takovou tu červenou kličku, pak stisknout menši spodní kliku a pak teprve horní větší kliku, abych se dostal ven. A po této náročné operaci jsem mohl z vlaku vyskočit a rozhlédnout se.
Něco mi tu tenkrát nehrálo. Název stanice se ani v nejmenším nepodobal názvu stanice, v níž jsem měl vystoupit. Zamyslel jsem se a z paměti jsem vylovil názvy stanic, jak jdou po sobě, až po mou výstupní.
Název stanice, v níž jsem se nacházel, mezi nimi nebyl.
Nezbylo než opět improvizovat. Namířil jsem si to k ponuře se tvářící ženě v červené čepici. Podotýkám, že jsem byl tenkrát o dost menší, než jsem teď, takže když jsem k ní přišel, měl jsem oči ve výšce jejích bujných ňader.
Pozdravil jsem, neboť to my slušně vychovaní kluci děláme, a optal se, kdy pojede další vlak do stanice, ve které jsem potřeboval vystoupit.
Ponuře se tvářící žena se zahleděla někam do dáli k zapadajícímu slunci, chvíli mlčela a pak mi objasnila, že vlak, z nějž jsem vystoupil, za nějakých patnáct minut dojede do větší stanice, kde se křižuje s vlakem v protisměru. A že vlak v protisměru tu bude za dalších patnáct minut. Z celého srdce jsem jí poděkoval a šel jsem si zakoupit další jízdenku. Nato jsem usedl na lavičku a opět se pohroužil do čtení.
Se slovy „máš tady ten vlak,“ mě ponuře tvářící se žena dostrkala až ke dveřím, předala průvodčímu a požádala jej, aby mě v mé cílové stanici vysadil, jinak a udělala gesto s nataženým ukazovákem okolo přední strany krku.
Průvodčí nezklamal a dohlédl na to, abych správně vystoupil.
Po příchodu k prarodičům mi byla položena zásadní otázka: „Kterým vlakem jsi přijel?“
Protože jsem odmalička pravdomluvný hoch, neztratil jsem glanc a pronesl: „Takovým, který má velkou lokomotivu a čtyři vagóny, z toho jeden vagón je pro spoluzavazadla.“
A přestože to byla pravdivá a přesná odpověď, nebyla oceněna.

Závěrem si, protože jsem taky tak trochu humorista, dovolím jednu ze svých oblíbených anekdot:

A: „Poslyšte, kolego, ta vaše stará pračka pořád dělá při praní takové to „hrm, hrm, hrm, óm!“ proč to dělá?“
B: „Inu, to víte, to je Tantramatka.“