Hudební formace Ogaři z Lapača způsobila lokální zemětřesení

Jak jste jistě postřehli, došlo v uplynulých dnech k pozoruhodné události, kdy část Vsetína mezi Ohradou a Lapačem zasáhlo lokální zemětřesení.

O události jako první informoval nejlépe informovaný zdroj, a to pravidelné periodikum Vyškéřák. V době uzávěrky jeho vydání však ještě nebyla známá skutečná příčina.
„Víte, nejdřív jsme si mysleli, že se sem zase hrnou ruské tanky,“ vysvětloval jeden místní občan, který si nepřál být jmenován, čímž zároveň vysvětlil, proč bezprostředně po prvních otřesech vylepil do všech oken svého bytu červené vlajky se srpem, kladivem a hvězdou, aby je pak o několik minut později za posměchu širokého okolí zase odlepoval. „Až pak jsme se z místního rozhlasu dověděli, že šlo o lokální zemětřesení.“
Protože ale hrdinní redaktoři Vyškéřáku neusnuli na vavřínech, na kterých se stejně spí blbě, pátrali dál. Přizvali dokonce seizmologa Jarmila Prdlého ze Seizmologického institutu Jožina Plechatého. Ten po několikadenním zkoumání přišel s objevem, který do celé věci vnesl, jak my klasici říkáme, nové světlo.
Za zemětřesení mohla místní cimbálovka Ogaři z Lapača a její kapelník Janek „Fojt“ Měchura, jinak profesí soustružník. Zde je jeho vysvětlení celé situace:
„Je tomu pár dní, co jsme se s kamarádama s cimbálovky při tvůrčí hodině v Karlově Šenku dověděli, že jsme byli vybráni jako reprezentanti Vsetína, celého Valašska a potažmo, to je to správné slovo, potažmo celé České republiky do mezinárodní přehlídky ‚Melodie národů světa 2025.‘ A v takové chvíli jsme přerušili tvůrčí hodinu a začali jsme trochu oslavovat.“
Samozřejmě padla otázka na to, která píseň v podání Ogarů z Lapača zazní ve zmíněné přehlídce, jejíž finále se má odehrát na přelomu srpna a září v Tokiu. K tomu opět pan Měchura:
„Tož, to nás překvapilo nejvíc, protože to je píseň nová, kterou jsme ledva secvičili a ještě ji ani na koncertech nehrajeme. Nese valašskou poetikou ovlivněný název ‚Stávaj, ty obejdo jeden,‘ autorkou textu je rázná kuchařka v místní školce Radmila Vičaňáková, která říkala, že ji celý text napadl, když jednou nemohla vzbudit svého manžela, tak si sepsala, čím vším ji ten její chlap za třicet společných roků naštval. Pak mi ten text poslala po vnukovi, který chodí do té samé školky. Já jsem si ho přečetl a zkrátil ze sedmdesáti osmi slok na pouhých dvanáct.“
To všechno zní logicky, ale pořád není jasná příčina zemětřesení a jak s tím aktivity cimbálovky souvisí. Proto má opět slovo pan Měchura:
„Tož, víš, ogare, my jsme celou dobu hráli jako klasická cimbálovka. Cimbál, jedny husle, druhé husle, klarinet, kontrabas, šak jak to chodí. No ale potom vystupoval na Kyčerce Marek Eben a zpíval o tom, jak ho ten folklóreček dojímá, když se hraje elektricky a s bicíma. Tak jsme dali hlavy dohromady, vysypali na stůl úspory a v místní prodejně jsme zakoupili bicí soupravu a elektrickou baskytaru, samozřejmě s potřebným vybavením. No a pak došlo k tomu, že jsme si chtěli vyzkoušet, jak to zazní. Jenže jsme trochu neodhadli hlasitost. Jak Tonek Drdů poprvé udeřil do těch baskytarových strun, tož se roztřásla celá šopa, od šopy kurník, od kurníka dvorek, od dvorku půlka ulice, pak druhá půlka ulice a už se to třesení nedalo zastavit.“
Toto vysvětlení nakonec schválil i seizmolog Prdlý, podle něhož je logické, že ve vítězné euforii z možnosti reprezentovat město, region i stát na významné mezinárodní přehlídce mohli zapálení hudebníci přehlédnout nějaké to drobné opatření.
Každopádně píseň „Stávaj, ty obejdo jeden“ jsme si společně poslechli i v moderním elektrifikovaném pojetí, naštěstí už za dohledu zkušeného zvukaře, takže k dalšímu zemětřesení už nedošlo, a shodli jsme se na tom, že Tokio se má na co těšit.