Hřbitov

Odmalička jsem nerada chodila na hřbitovy. Pokaždé, i za pravého poledne, tam na mě padala úzkost. Rodiče mě k tomu přesto až do mé dospělosti nutili.

Nejen na připomínku památky zesnulých, ale i na narozeniny či výročí úmrtí některého příbuzného. Na moje protesty nebyl brán zřetel, protože jsem přece vzorná a poslušná holka a vzdát úctu našim trouchnivějícím předkům se sluší a patří.
Ovšem po maturitě a nalezení práce jsem prohlásila, že na hřbitov už chodit nebudu, že mi to opravdu nedělá dobře. Mí rodiče to stejně nechápali, prohlásili něco ve smyslu, že si ničeho nevážím, avšak několik dlouhých let byli schopni vnímat, že i když je mám ráda, jejich na hřbitově strávený čas raději strávím jinak.
Až letos. Přiblížil se začátek listopadu. Otec byl ve svém rodném městě dát svíčku na hrob svých rodičů a máma doma ležela s horečkou. I tak mi zvládla zavolat.
„Květo, moc tě prosím,“ sípala do telefonu, „vím, že to nemáš ráda, ale zkus na ten hřbitov zajít. Jsou tam mí rodiče i prarodiče, na každý hrob stačí dát jednu svíčku a za chvíli to máš za sebou.“
Odmítala jsem, jak to šlo, ale nakonec jsem v momentální ztrátě soudnosti prohlásila, že tak teda jo, že tam po práci zajedu.
Bohužel mi nedošlo, jak brzy se stmívá. Když jsem prošla hřbitovní branou, byla už tma jako v pytli a nesvítit na hrobech svíčky, vůbec nic bych nevěděla. Svíčky na jednu stranu pomáhaly v tom, abych se orientovala, na druhou stranu ještě umocňovaly hřbitovní ponurost.
A než jsem našla první hrob, tedy máminy rodiče, začala navíc padat mlha. Svíčku jsem zapálila a zkoušela si vybavit, kde že to jsou pohřbeni mámini prarodiče. Věděla jsem, že musím do vedlejší řady hrobů, ale už mi nebylo jasné, jestli do té víc vlevo nebo do té víc vpravo. Snažila jsem se i v mlze ten hrob najít. Nepopírám, že mi to zabralo víc než půl hodiny.
Jenže po zapálení další svíčky byla už okolo mě mlha hustá tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál. Zpanikařila jsem. Nervózně jsem pobíhala mezi hroby, aniž bych tušila, kterým směrem to jdu.
Najednou jsem se zarazila. Stála jsem před hrobem, na kterém plápolaly svíčky sestavené do tvaru srdce. Díky tomu částečně protrhávaly tu neskutečně hnusnou mlhu. Na náhrobku bylo dívčí jméno a ta dívka se narodila ve stejný den jako já a umřela den před svými dvacátými narozeninami.
To bylo už na mě moc. Zašmátrala jsem v kapse a vytáhla mobil, abych si zavolala pro pomoc. Mobil na mě zamrkal, pak zavrčel, oznámil něco o vybité baterii a zase se vypnul.
Bylo mi do pláče, když jsem zahlédla opodál nějakou podivnou postavu. Asi nějaký podobně zapomenutý návštěvník jako já, řekla jsem si a vydala se, i když se strachem, směrem, ve kterém jsem tu postavu viděla. Možná mě dovede k bráně, říkala jsem si. Ale sotva jsem ušla necelých deset kroků, ta postava zmizela, jako by tam nikdy nebyla.
Rozběhla jsem se jedním směrem, vyhýbala se náhrobkům, až jsem se dostala k hřbitovní zdi. Rozhodla jsem se, že půjdu podél ní až k bráně, kam jsem se nakonec dostala. Zalomcovala jsem klikou a zanaříkala zklamáním.
Bylo zamčeno.
Nezbylo mi než se vyškrábat na zídku vedle brány a přeskočit. Dopadla jsem do spadaného listí. Kozačky, kalhoty i bundu jsem měla od bláta, ale to mi bylo jedno. Prchala jsem pryč a věděla, že mě na hřbitov zase hezky dlouho nikdo nedostane.