Hovado v piksle na kolečkách aneb Jak mu karma prostřelila koleno

Starýho Marka jsem měla vždycky zapsanýho jako borce, kterej by dokázal ukecat i mramorovou bustu na hřbitově, aby s ním šla na panáka.

Marek nosil ramena tak široký, že musel do samoobsluhy chodit bokem, a když se smál, cinkaly skleničky v kredenci u sousedů.
Jenže pak mu chytly saze.
Našel si Sandru – takovou tu dravou štiku s nohama až k podpaždí a mozkem velikosti průměrné ředkvičky.

Mně nechal na krku pubertální dceru, nemocnou mámu a hromadu složenek.
Prej se potřebuje ještě nadechnout.
No, tak se nadechl.
Já se z toho tehdy málem složila, trvalo to roky, ale člověk si zvykne i na osinu v prdeli, když ji nosí dost dlouho.
Minulý týden jsem potkala to torzo v podzemních garážích pod Albertem.
Je to tam vždycky stejný – beton, smrad z vejfuků, zářivky, který bzučí jako nasranej sršeň, a lidi, kteří nakupujou věci, který vlastně vůbec nepotřebují.
U jednoho kombíku tam funěl chlap a marně se pokoušel narvat igelitku s nákupem do kufru.
Seděl na invalidním vozíku.

Když jsem přišla blíž, sjel mi mráz po zádech, jako když vám za krk spadne kostka ledu.
Byl to Marek.
Tedy to, co z něj zbylo poté, co ho život prohnal mlýnkem na maso a zapomněl ho poskládat zpátky.
Byl o dvacet kilo lehčí, ksicht měl barvy vybité baterie a z té jeho slavné alfasamčí arogance nezbylo víc než z včerejšího sněhu.
Když mě uviděl, v očích se mu zablýskla čistá, nefalšovaná hrůza. Strach, že ho vidím jako vyřízenou součástku.
„Simono,“ zachrčel.
Ten hlas zněl, jako když taháte rezavý hřebík z prkna.
Mrtvice.
V tu chvíli měla podle všech pravidel červené knihovny přijít ta sladká chvíle.

Měla jsem nahodit vítěznej úsměv, poslat ho do patřičných mezí a odkráčet středem jako královna.
Jenže scéna z laciného filmu se nekonala.
Moje vnitřní zahořklost dostala přímý zásah na komoru a bleskově vykrvácela.
Ty jeho ruce, které kdysi louskaly vlašské ořechy, se teď klepaly na obručích jak ratlík v prosinci.
„Ahoj, Marku,“ povídám a snažím se neznít jako sociální pracovnice před důchodem.
„Chceš s tím helfnout?“
Chvíli v něm bojoval zbytek chlapské ješitnosti, ale realita a gravitace byly silnější.
Kývl.

Když jsem mu házela tašky do auta, utrousil pár slov.
Před dvěma lety ho trefil šlak.
Ochrnula mu půlka těla.
A Sandra?
Ta práskla do bot, hned jak zjistila, že z něj místo peněz a zážitků padají jenom recepty na léky.
Prej se na roli ošetřovatelky neupsala.
Holka měla zkrátka ráda svůj klid a Markovo konto, dokud bylo funkční.
Stála jsem tam v tom šeru, koukala na chlapa, kterej vyměnil rodinu za iluzi věčného mládí a teď zůstal sám s načatým pytlem neštěstí.
Byla to vlastně dokonalá, chirurgicky přesná odveta osudu.
Karma mu neklepala na dveře, rovnou mu vyrazila zuby.

Jenže já z toho neměla vůbec nic.
Žádnej ohňostroj radosti, jenom takovej divnej, kyselej pocit v žaludku.
Radovat se z toho, že je někdo na sračky, z vás lepšího člověka neudělá.
Jen to z vás spláchne poslední zbytky vkusu.
„Zastav se někdy,“ řekl, když startoval.
Znělo to jako skučení psa uvázanýho u boudy.
„Jsem teď... pořád doma.“
Něco jsem zamumlala a zalezla do svýho auta.

Tam jsem se regulérně rozbrečela.
Ani ne tak kvůli němu, jako spíš nad tou neuvěřitelnou absurditou celého tohohle divadla, kterému se říká lidský život.
Teď sedím doma u kafe a nevím.
Dcera ho ignoruje, ta mu to neodpustí ani v příštím životě.
Já vím, že je sám.
Ta ublížená ženská ve mně řve: Vykašli se na něj, smazal tě ze života, tak proč bys mu dělala charitu?
Jenže ten pohled na polámanýho chlapa mi pořád straší v hlavě.

Láska je dávno pod drnem, o tom žádná.
Ale možná tam občas zajedu.
Ne z nějaké svaté dobroty, ale z čisté, obyčejné lidské slušnosti.
Abych ukázala jemu – a hlavně sobě –, že já jsem si páteř, na rozdíl od něj, zlomit nenechala.
Odpuštění je sice ještě sakra daleko, ale ta lítost je pro bývalého krále večírků stejně ten nejtvrdší trest, jakej mohl nafasovat.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini