Hovada v saku, upíři z IT a babička, která by rozplakala i řezníka

Naše ajťácké doupě mělo bejt svobodný. Žádný kravaty, žádnej korporátní diktát, jen litry kafe, kód a občasnej rock’n’roll. Dokud nepadla půlnoc a na scénu nevletěl ten totální, nefalšovanej a dočista krvavej bizár.

Všechno to spískal náš hardwarový mág, kterému jsme v kanclovém slangu přezdívali Šroubek.
Šroubek byl přesně ten typ člověka, který dokáže s vážnou tváří přepojit kávovar na hlavní serverovnu, takže vám espresso chutná po křemíku, nebo vám do kancelářské židle namontuje taser, abyste neusínali u reportů.
Když padla volba na něj, že letos zorganizuje vánoční dýchánek, všichni jsme se spíš modlili, aby to přežily naše vnitřnosti a nebyli jsme nuceni jíst chlebíčky napuštěné tekutým dusíkem.
Jenže Šroubek měl větší ambice.
Chtěl zvednout mandle celé firmě, která čítala nějakých sto padesát hlav včetně našich poboček z Varšavy a Bratislavy.
Sliboval akci, na kterou se nezapomene, něco pikantního, co rozpumpuje krev i těm největším sucharům z účtárny, kteří normálně tleskají jen tehdy, když sedí na záchodě a dojde toaletní papír.

Večer přitom začal naprosto idylicky, v duchu té nejlepší chlastací tradice.
Stoly se prohýbaly pod sushi, které sice vypadalo, že ho balil někdo s Parkinsonem, ale s dostatkem wasabi a panáků tequily se dalo sežrat všechno.
Naše polské a slovenské posily dorazily v plné zbroji, což znamenalo, že se od první minuty jelo v tempu, které by průměrného úředníka z ministerstva financí zabilo do deseti minut.
DJ řezal do reprobeden staré fláky, lidi tancovali na stolech, jako by zítra neměl přijít žádný audit, a vzduchem poletovala taková ta polonahá, upřímná radost z toho, že jsme ještě pořád naživu a šéf nám neseškrtal prémie.

Jenže pak hodiny na stěně neúprosně odtikaly dvanáctou.
Světla zhasla.
Nastalo to klasické, napjaté ticho, kdy všichni očekávají, že ze tmy vyskočí buď polonahá modelka v latexovém postroji, která bude bičovat generálního ředitele, nebo aspoň parta svalovců s motorovými pilami, kteří začnou do rytmu techna porcovat ledové sochy.
Já sám jsem v té chvíli držel v ruce sklenici bourbonu a v duchu jsem si říkal, že pokud z té tmy nevyleze upír s rotačním kulometem, bude to nuda.

Jenže realita byla mnohem, mnohem děsivější.
Byla to noční můra, proti které je i útok zombíků na mateřskou školku jen slabým čajíčkem pro batolata.
Na pódium, osvětlené jediným kuželem ostrého, bílého světla, se totiž nevyřítila žádná sexy dračice.
Místo toho se tam pomalým, těžkým krokem vyšourala postava, která jako by vypadla z nejhlubších útrob pražského metra v pět ráno.
Byla to starší, velmi korpulentní dáma v obnošeném, vytahaném vlněném svetru barvy shnilého hrachu, která se tvářila, jako by si spletla dveře do samoobsluhy.
Na nose měla tlusté brýle a v očích výraz absolutního, chladnokrevného odhodlání, ze kterého mi okamžitě naskočila husí kůže.

Chvíli jsme všichni polohlasně šeptali a smáli se, protože jsme si mysleli, že je to geniální Šroubkův vtip.
Že paní pod tím hrozným svetrem skrývá nějakej kostým, kterej roztrhne, a pod ním bude... no, prostě něco jiného.
Nebyl to vtip.
Vůbec.

Reprobedny začaly chrlit jakousi podivnou, línou hudbu, která vzdáleně připomínala skřípání brzd nákladního vlaku smíchané s erotickým jazzem z osmdesátých let.
A ta dáma se začala svlékat.
Velmi, velmi pomalu.

Sundala svetr a pod ním se objevilo cosi, co kdysi bývalo kombiné, ale teď to vypadalo spíš jako maskovací síť na tank.
V sále okamžitě zmrzl úsměv i těm největším drsňákům.
Naši polští kolegové, kteří ještě před minutou křičeli a dožadovali se další vodky, najednou vypadali, že spatřili samotného satana, jak jim nese účet za topení.
Viděl jsem, jak vedle mě sedící programátor, kluk, který přežil tři autonehody a pád ze skály, tiše polkl a začal couvat ke dveřím, jako by ho pronásledoval roj sršňů.
Paní pokračovala s neochvějnou, až profesorskou důsledností.
Každý její pohyb byl sice pomalý, ale měl v sobě ničivou sílu demoliční koule.

Z publika se nejdřív ozvalo pár hysterických, nervózních uchechtnutí, která ale bleskově vystřídalo naprosté, hrobové ticho, do kterého pleskaly jen jednotlivé kusy oděvů padající na podlahu pódia.
To už nebyla erotika, to nebyl ani humor, to byl čistý performativní terorismus.
Polovina osazenstva, včetně kompletního vedení slovenské pobočky, v tu chvíli bleskově vstala.
Bez jediného slova, bez pozdravu, prostě popadli kabáty a s očima upřenýma do země utekli do noci, jako by v budově tikala bomba.

A ona v podstatě tikala.
Když celá ta hrůza skončila a světla se konečně naplno rozsvítila, zbylo v sále jen pár jedinců, kteří buď omdleli, nebo byli natolik paralyzovaní šokem, že se nedokázali pohnout.
Atmosféra byla totálně v tahu, rozstřílená na kousky.
Šroubek se sice hned hnal k mikrofonu a s dosti koktavým hlasem se snažil situaci zachránit tvrzením, že mu agentura tohle číslo prodala jako „taneční vystoupení s výrazným komediálním prvkem a hlubokým uměleckým přesahem“.
No, uměleckej přesah to sice mělo, ale asi jako když vás přejede parní válec.
Každý z nás si holt humor představuje trochu jinak a tohle bylo spíš na kolektivní psychoterapii.
Nikdo Šroubka nakonec nevyhodil, přece jenom je to nejlepší síťař v kraji a bez něj by nám spadly servery dřív, než bys řekl borůvkový koláč.
Nikdo mu to ani nahlas nevyčítá, protože ta míra trapnosti byla tak gigantická, že se o tom lidi prostě bojí mluvit, aby tu vzpomínku znovu nevyvolali z hlubin podvědomí.
Ale jedna věc je naprosto jistá.

Až budeme za rok plánovat další firemní akci, stačí, když někdo zvedne prst a uštěpačně poznamená: „Hele, lidi, hlavně ať Šroubek zase nevybírá kulturu.“
A všichni okamžitě ztichnou, poslušně odhlasují tombolu s lahvemi mizerného vína a budou rádi, že přežili další rok bez toho, aby museli sledovat alternativní umění v plné, syrové a korpulentní kráse.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini