Honza

„Dobrý den, můžeme si přisednout?“ ozval se mladý ženský hlas od dveří kupé. Ani jsem nezvedl hlavu od knížky, jen jsem přikývl a hlavou pohnul k místům naproti sobě.

Do té chvíle jsem byl v šestimístném kupé sám a vyhovovalo mi to. Byla to sobota v týdnu, který mi zase jednou zatočil životem. Ještě v pondělí jsem měl totiž na víkend jiné plány, ve kterých pořád hrála důležitou roli Běla. Avšak v úterý mi od ní přišla klasická esemeska s tím, že spolu po dvou a půl letech nebudeme pokračovat, nemám jí psát ani volat a věci, které jsem u ní nechal, mi pošle pomocí kurýra.
Ve středu odpoledne, když jsem po návratu z práce měl nahlas puštěné staré dobré Maideny, mi překvapivě zavolala. Musel jsem zvednout jehlu z desky a přerušit tak poslech, abych mohl přijmout její hovor. Během následující hodiny a půl na mě vychrlila všechno možné, že by ode mě pes kůrku nevzal. Začala tím, že během jedněch Vánoc jsem snědl o dvě lžíce bramborového salátu víc než ona; pokračovala dalšími a dalšími výtkami, až se dostala k tomu, že když jsme se před měsícem vydali na výlet na kolech, v posledním úseku přišla bouřka a oba jsme promokli na kost, přičemž ona promokla víc, protože je menší než já. Konec toho hovoru byl pro mě neuvěřitelnou úlevou.
A tak jsem místo původního plánu v sobotu vstal, dojel na nádraží a sedl do tohoto rychlíku, abych se vydal do kraje mého dětství. A vzal jsem si k tomu knížku, kterou jsem před tři čtvrtě rokem rozečetl a neměl dosud příležitost ji dočíst.
Periferním viděním jsem zaznamenal pohyb dvou osob směrem do kupé, přičemž jsem zaslechl, jak ta, která se předtím ptala na možnost přisednout si, z místa naproti mně, čili u okna, říká někomu na prostředním sedadle protější řady: „Tady si sedni a buď hezky potichu, ano?“
Zvedl jsem oči nad horní okraj knížky a zjistil, že ten, komu to říkala, je asi tak čtyřletý blonďáček, který se snaží tvářit vážně, ale v jeho kulatých hnědých očích poskakují rarášci, takže je jasné, že je to malý smíšek, který pro nějakou tu legrácku nejde nikdy moc daleko. První příležitost přesvědčit se, že jsem se nemýlil, přišla za chvilku.
„Mami, jak se ten pán jmenuje?“ zeptal se tiše, ale zároveň tak, že jsem rozuměl každému slovu. Takže ta žena, na kterou jsem se zatím nepodíval, je jeho máma, dobře. Zaslechl jsem, jak mu odpovídá: „Nevím a neruš, říkala jsem, že máš být potichu.“
Opět jsem se přes okraj knížky podíval na klučinu. Sjížděl mě zkoumavým pohledem a bylo vidět, že o něčem přemýšlí, jen neví, jak navázat hovor.
Všiml si, že se na něj dívám, a usmál se.
„Ahoj,“ řekl, „já jsem Honza a ty?“
Taky jsem se usmál. „Já jsem Leoš,“ odpověděl jsem.
„Aha,“ udělal a pak se zeptal: „A proč jsi Leoš?“
„Protože mě tak maminka pojmenovala, asi se jí to jméno líbilo,“ vysvětlil jsem tomu mrňousovi a byl jsem rád, že je to po letech první člověk, kterému se představuji a který nemá potřebu vytáhnout příjmení Suchařípa nebo Mareš. Nebo Janáček.
„Moje maminka je Soňa,“ oznámil mi důležitě, „my jedeme za babičkou do Střílek a budeme přesedat na autobus,“ a rarášci v očích mu doslova tančili.
„Tak jo,“ odpověděl jsem a konečně se podíval na jeho maminku, sedící naproti mně. Vysoká, štíhlá žena s delšími vlnitými kaštanovými vlasy, velkýma očima, které byly stejné jako u jejího synka, na sobě růžové tričko na ramínkách a tříčtvrteční legíny a na nohou lehké tenisky. Od pohledu sportovní typ. Rarášky v očích měla taky, ale ne tak rozpustilé jako její potomek.
„Omlouvám se,“ řekla, „on je hrozně upovídané dítě. Ale já jsem opravdu Soňa.“
„To nic,“ usmál jsem se, „je dobře, že umí navázat hovor. Já to třeba neumím.“
„Mami, a proč to Leošovi neřekneš?“ zeptal se jí najednou Honza.
„Co bych mu měla říkat?“ otočila se Soňa ke svému synovi.
„No že se ti líbí přece,“ řekl Honza důrazně a mně začaly cukat oba koutky a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo. Protože bylo jasné, že s čtením mám utrum, vytáhl jsem vstupenku z jednoho koncertu, na kterém jsem byl ještě s Bělou (a pak mi vyčetla, že koncert začal o patnáct minut později a skončil o čtyřicet pět minut později), vložil ji do knížky jako záložku a knížku zavřel. Soňa byla v obličeji rudá a snažila se koukat jiným směrem.
„Fakt se jí líbíš,“ mrkl na mě Honza.
„Třeba si to jenom myslíš,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Ne, fakt, doopravdy,“ přesvědčoval mě, „a moje maminka se ti líbí?“ zeptal se.
„To se neříká,“ dělal jsem se tajemným jako hrad v Karpatech.
„Hm,“ udělal a na chvíli ztichl.
Vlak zastavil ve stanici a krátce poté, co se znovu rozjel, se otevřely dveře našeho kupé, dovnitř vešla starší babča, která nás všechny sjela nenávistným pohledem a beze slova se usadila na mé straně hned u dveří. Honza ji nejdříve zkoumavě pozoroval a pak se obrátil na svou maminku:
„Mami, ta paní nepozdravila. Ta je ale hloupá, že jo?“
Soňa opět zrudla, zatímco já jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. Všichni jsme najednou pohlédli na přistoupenou babču, která na nás zírala s ústy tak doširoka rozevřenými, že by jí do nich mohl vletět orel i s orlicí, naklást vejce a vyvést mladé.
„Třeba ta paní není hloupá,“ řekl jsem ve snaze zabránit svému smíchu, „jen ji její maminka nenaučila zdravit, to se může stát, že její maminka nevěděla nic o slušném chování.“
Seniorce se začala třást brada, dvakrát polkla naprázdno a bylo vidět, že se chystá něco říct.
„Nebo třeba paní neumí mluvit,“ trumfoval jsem a to už i Soňa vyprskla smíchy a smála se na celé kolo.
Jediný z nás dospělých, kdo se nesmál, byla příslušná seniorka. Té se ovšem po chvíli vrátila rovnováha a spustila s kulometnou kadencí:
„No to už přestává všechno! To děcko vůbec nemá úctu ke starším! Jak ho vychováváte, mladá paní? Stydět byste se měla! A vy taky, pane! Místo, abyste ho okřikl, že pomlouvá staršího člověka, ho v tom ještě podporujete! To jste otec? Můj otec, kdybych na někoho byla takhle drzá, by si mě jinak podal!“
„A vida, paní umí mluvit,“ pronesl jsem, jenže v téže chvíli Honza seskočil ze své sedačky, přešel k seniorce a zblízka jí řekl přímo do obličeje:
„To není můj tatínek, to je Leoš a Leoš je kamarád, protože moje maminka ho má ráda. A můj tatínek umřel, abys věděla!“ načež se otočil a beze slova se posadil zpět na svoje místo.
Tentokrát jsem zůstal beze slova já. Podíval jsem se na Soňu, která měla najednou v očích slzy.
„Opravdu?“ řekl jsem tiše, „to jsem nevěděl, to mě mrzí,“ na což zareagovala mezinárodně srozumitelným gestem, které znamená „prosím, nemluvme o tom.“
„Honzíku,“ řekla poté, co přestala plakat, „to jsi neměl říkat, to se neříká, takové věci,“ a smutně se na něj dívala.
„Já jsem jí to musel říct, mami,“ poučil ji Honzík, „když je taková,“ a smutně se k mamince přivinul. Seniorka nás všechny sjížděla dalším nenávistným pohledem, pak zabručela něco v tom smyslu, že když se k ní takhle chováme, tak tady nemusí být, sebrala svoje čtyři švestky a vyplula z našeho kupé pryč. Než za sebou zabouchla, otočila se a hodně naštvaně řekla: „Tak spánembohem a abyste se nezbláznili z toho vašeho zdravení!,“ načež odešla dělat společnost někomu jinému.
Atmosféra mezi námi třemi se opět uvolnila a po chvilce jsme byli zase schopni se usmívat.
„Leoši,“ zeptal se mě Honza zkoumavě, „chceš být můj tatínek?“
„Já nevím,“ odpověděl jsem, „nikdy jsem ničí tatínek nebyl a nevím, jak se to dělá. A navíc záleží na tom, jestli by to chtěla i tvá maminka,“ a mrkl jsem na Soňu, která opět ve tvářích červenala.
„Mami, řekni, že jo, že jo?“ otočil se k ní i Honza. „Já bych Leoše za tatínka moc chtěl, byla by s ním sranda,“ a koukal zase na mě těma svýma očima, které mi způsobovaly cukání v koutcích.
„To se nemůže takhle,“ loupla po něm očima Soňa, „navíc se ani neznáme, nemůžeš vědět, jestli bychom byli všichni spolu rádi,“ dodala a snažila se na mě nedívat, abych si nevšiml, že rarášci v jejích očích pomalu ožívají.
„Já to vědět nemusím,“ pronesl Honza, „ale ty to už víš, mami, já jsem to na tobě poznal.“
„Maminka má pravdu,“ poučil jsem ho, „vidíme se úplně poprvé a vůbec se neznáme, nic o sobě nevíme.“
„Aha,“ udělal a hned dodal: „A kam vlastně jedeš, Leoši?“
Řekl jsem mu to a on na sedačce úplně poskočil:
„To je jenom jednu zastávku dál, než jedeme my. To by ses mohl za námi stavit k babičce ve Střílkách a jít s mojí maminkou na procházku a já bych čekal doma u babičky, než byste se vrátili,“ vysypal ze sebe tak rychle, jakoby se bál, že to nestihne říct včas.
„Tak třeba,“ pokrčil jsem rameny, „stejně nemám nic moc v plánu, hlavně si potřebuji vyvětrat hlavu.“
„Mami, maminko,“ obrátil se ten malý filuta opět na Soňu, „domluv se s Leošem, ať se za tebou zastaví, uvidíš, že si budete rozumět, jinak budu moc smutný,“ a zase koulel těma svýma očima, že jsem měl co dělat, abych se znovu nerozesmál.
„Tak abys dal pokoj, ty jeden intrikáne,“ zasmála se konečně Soňa, stoupla si, sundala z horní poličky svůj batoh, chvíli v něm něco hledala, pak vytáhla papírový bloček, odtrhla z něj jeden lístek, vytáhla propisku a napsala „Soňa Dvořáčková, 775 028…“ a zbytek svého telefonního čísla, a podala lístek mně.
„Když budete chtít,“ řekla a omluvně pokrčila rameny.
„Budu,“ usmál jsem se, vzal si lístek od ní a schoval do kapsy u košile.
„Hurá, budu mít zase tátu,“ vykřikl Honza a všichni jsme se znovu rozesmáli.