Hluboký lidský příběh z minulého století aneb Proč není v Beskydech sopka

Než přistoupím k příběhu samotnému, kterýžto příběh jsem několik dní vybrušoval k téměř naprosté dokonalosti, upozorním milé čtenáře na jednoho podezřelého jedince.

Jedinec tento začal se stýkat se zdejšími blogery před několika lety, ačkoli sám mezi zdejší autory nepatřil a nic nenasvědčovalo tomu, že mezi ně někdy patřit bude. Dokonce se objevil na několika srazech, včetně těch, které byly spojeny s předáváním ocenění těm nejlepším z nejlepších.
Nicméně před nějakými 4 lety se mezi zdejší autory s nebetyčnou drzostí sobě vlastní vecpal. Namísto toho, aby se rozkoukával a dával pozor na to, jak to v této komunitě chodí, začal sekat jeden článek za druhým, že legendární Thomas Baťa by se svými cvičkami zbledl závistí.
Navíc, a to už varovně vztyčuji ukazovák, tento jedinec téměř nic nebere vážně. Na jeden vážně míněný článek padnou desítky, ba co dím stovky článků, ve kterých není po seriózním blogovém zpravodajství ani stopa, což některé zdejší autory, kteří si rádi stýskají, samozřejmě trápí.
Co je ještě horší. Tento člověk si z každého naprosto bezostyšně a bohapustě utahuje. Své o tom ví blogerka Ivana, blogerská manželská dvojice Honza a Soňa, své o tom ví i pan Josef nebo pan Lubomír, paní Šárka, paní Helena, a co je nejzávažnější, i pan Jiří a paní Veronika! A to už je, přátelé, kamarádi a všichni ostatní, na pováženou!
Vůbec navíc nezastírá fakt, že některé příběhy, které zde předkládá k uvěření, si vymýšlí za chodu a leckdy i za chodu ze záchodu. Jiné šroubuje podle toho, co někde odposlechl nebo přečetl, pak k tomu naroubuje postavy a události podle libosti, a královsky se baví nad reakcemi a komentáři.
Prozradím na něj, že s neskrývanou rozkoší používá postavy z jednoho příběhu a události z úplně jiného. Mnohdy smotá tři příběhy, protože k postavám z jednoho příběhu přisoudí z druhého příběhu události a ze třetího přímou řeč.
A pořád ve své podvratné činnosti pokračuje, čehož nejlepším důkazem je fakt, že tento článek, který čtete, je v tomto blogerském prostoru jeho článkem číslo 400. Naštěstí tak vypustí do světa v průměru 100 článků za rok, což oprosti jeho dřívějším autorským aktivitám je citelný pokles psavosti, což je ku prospěchu věci, jinak by vás všechny zahltil jako ta sopka tím žhavým magma.

A o sopce, která v Beskydech není, je i tento příběh, u kterého jeho autor zase doufá, že mu ho zbaštíte i s navijákem.

Stalo se to na začátku minulého století a ústřední postavou byl amatérský vulkanolog Toncek Baňák. Tedy, aby bylo hned zpočátku jasno; veškeré Tonckovy znalosti začínaly a končily u toho, že věděl, že vulkán je jiným názvem pro sopku.
Toncka hrozně vnitřně sžíralo, že tak krásné hory, jako jsou Moravskoslezské Beskydy, zejména část zvaná Radhošťský hřbet, nemají vlastní sopku. Sžíralo ho to několik let, až vymyslel postup, jak tuto situaci změnit. A k tomu došlo, to vím naprosto přesně, někdy v březnu nebo červenci 1925 nebo 1928.
Toncek si vybral vrchol jménem Kněhyně. Na Radhošť se neodvážil. Začal v kopci kopat a vykopal poměrně hlubokou jámu, ze které se pokaždé škrábal ven více než hodinu. Když usoudil, že jáma je už dost hluboká, přistoupil k další fázi svého plánu.
Postupně na svém dvoukoláku, ukryté pod kozími kožkami, vozil ke své jámě různé výbušniny a jinou nevybuchlou munici. Domníval se totiž, že správně provedený výbuch může probudit podzemní síly a spustit pravidelnou vulkanickou činnost v Kněhyni.
Po několika týdnech byla jáma, vykopaná statečným amatérským vulkanologem téměř plná. Toncek s hrdostí obhlížel svoje dílo a těšil se na tu chvíli, kdy provede odpálení a přivede tak Beskydy do seznamu míst s pravidelnou vulkanickou činností. A bystřejší čtenáři už vědí, že mu to nevyšlo a že se mu to mírně vymklo z rukou.
Samotné spuštění první beskydské sopky naplánoval Toncek Baňák naprosto bezchybně na půlnoc ze Silvestra 1925 na Nový rok 1926; nebo taky na půlnoc ze Silvestra 1928 na Nový rok 1929; o tom se dodnes vedou spory.
Jak se všichni znalci beskydské historie shodujeme, první fáze se Tonckovi zcela určitě povedla. Zápalná šňůra hořela a amatérský vulkanolog se zálibou pozoroval, jak se plamen blíží k jeho jámě.
Nikdo není dodnes s to přesně určit, zda Toncek Baňák ve svém plánu něco podcenil, nebo naopak přecenil. K výbuchu totiž došlo, ovšem spolu s kněhyňskou zeminou, která létala vzduchem, se do prostoru rozprsklo i Tonckovo tělo.
Pamětníci dodnes vzpomínají, že trvalo více než rok a půl, než se podařilo poskládat aspoň tolik součástí těla amatérského vulkanologa, aby bylo lze provést důstojný pohřeb. A pokud místní kroniky nelžou, tak Tonckovu hlavu se podařilo najít až v březnu 1934 v Místku, kde ležela v záhonu jedné místní občanky mezi hlávkami běžného zelí.
Vytvořit beskydskou sopku se Tonckovi, přes jeho veškerou snahu, nepodařilo. Nicméně, aniž by to plánoval, přivedl svým činem do našeho kraje tradici novoročních ohňostrojů. O tom když tak až někdy jindy.