Hluboký lidský příběh z Jasenné aneb Nezdařená spiritistická seance

Obec Jasenná žila poklidným životem až do večera, kdy zničehonic z jednoho domu, stojícího mírně opodál od hlavních ulic, vyběhla skupina vyděšených dívek, které nebyly schopné sestavit souvislou větu.

Očitým svědkem byl místní občan František Ďuráček. „Já jsem se k tomu dostal vlastně jenom náhodou,“ řekl, „protože jsem zrovna v těch místech vytrousil hřeben a občanku, které jsem nosil v zadní kapse manšestráků. Vytáhl jsem baterku a hledal jsem, kde by se mohly tyto moje věci nacházet, když vtom jsem uslyšel hrozný řev. Ztuhl jsem a otočil se směrem, ze kterého ten řev přicházel.“
Pan Ďuráček do sebe musel kopnout dalšího panáka, než byl schopen pokračovat. „To, co jsem v tu chvíli uviděl, jsem neviděl nikdy předtím a měl jsem co dělat, aby to se mnou neseklo a aby mě rovnou neodvezli na hřbitov. Šest postav v nočních košilích a naboso běželo proti mně a všechny neartikulovaně řvaly. Přitiskl jsem se k nejbližšímu plotu, pokřižoval jsem se a vykřikl, že jestli se mi podaří toto setkání přežít, daruji všechen svůj majetek církvi.“
Pan Ďuráček zde přerušil své vyprávění, čímž mi dal prostor se do celého příběhu vložit. Jeho upřímné vyznání totiž slyšela Věromila Pokorná, takto členka staršovstva při místní náboženské obci, zapamatovala si vše, co pan Ďuráček ve chvíli děsu vyslovil, a nejen, že si to zapamatovala, hned následující den o tom informovala místního pana faráře, takže od té doby pan Ďuráček za bydlení ve svém domě a ježdění ve svém letitém Wartburgu platí nemalé poplatky na účet místní náboženské obce.
Co se ve skutečnosti stalo, zkoušel popsat záhadolog Jáchym Ťáplý: „Podle všeho, co víme o této události, mi logicky vychází, že šlo o pokus o spiritistickou seanci. Možná i o spiritistickou seanci celou, jejíž výsledek se zmíněným děvčatům vymkl z rukou.“
Podle toho, co jsem se dověděl od místního zpravodaje, byly dívky skutečně v takovém šoku, že musely být hospitalizovány na psychiatrickém oddělení pod vedení MUDr. Josefa Vykopala a vrchní sestry Petronily Zahrabalové.
Pochopitelně jsem se zajímal, zda je možné s některou ze zmíněných dívek mluvit a získat tak jejich vyjádření k celé situaci. Po dvanácté urgenci mi to pan doktor dovolil, a tak mi mohl do návštěvní místnosti přivést Vendulu Hrachovčákovou, která se podle všeho z otřesu, který prožila, zotavuje nejlépe.
„Začalo to tak, že jsme chtěly slavit osmnáctiny Lenky Ovečné. Někdo, a myslím, že to byla Josefka Praskalová, navrhl, že můžeme zkusit vyvolávat duchy. Ostatní holky byly pro, a tak jsem se i já přidala.“
Přikyvuji a slečna Hrachovčáková tichým hlasem pokračuje:
„Nejprve jsme se nemohly rozhodnout, koho vlastně chceme vyvolat. Nakonec nás napadlo, že zkusíme vyvolat někoho, koho měli všichni lidi vždycky rádi a kdo neměl na světě jediného nepřítele. Skoro všechny jsme se shodly na tom, že musíme vyvolat Daniela Nekonečného. Jen Žofka Husibrková chtěla vyvolat Jiřího Sováka, protože jí v seriálu Chalupáři připomínal jejího dědečka, který byl taky věčně nabručený protiva.“
Podle dalších slov se dívky nakonec na Danielovi Nekonečném shodly. Usadily se okolo stolu, který předtím přikryly černou látkou a doprostřed stolu postavily svíci a začaly s vyvoláváním podle návodu, který jedna z nich našla v mobilu.
„Hodně dlouho to vypadalo, že se nic nestane,“ říká Vendulka, „už jsme si říkaly, že to je blbost, ale pak najednou začal takový divný vítr, přitom okna byla zavřená. Pak se udělala jakási mlha a začalo to vypadat, jako by měla tvar člověka. Už jsme se těšily, jak si s ním zazpíváme ‚Jsem bos, para pá, a ty jsi bosá noha, noha,‘ když se…“
Tady se Vendula Hrachovčáková rozplakala, nebyla k utišení, takže ji musela vrchní sestra Zahrabalová odvést, aby mohla nebohé pacientce aplikovat uklidňující injekci.
Poté jsem požádal pana doktora, abych mohl nahlédnout a spatřit všechny dívky, které se oné seance zúčastnily. Bylo mi to umožněno jen přes okno, přesto jsem viděl, že většina z nich jen tak apaticky leží a kouká do stropu, zatímco jedna z nich sedí, podivně se kymácí a pozoruje špičky svých prstů u nohou.
Jak jsem se dověděl, pozorovatelka svých vlastních prstů je právě Josefka Praskalová, která celou akci vymyslela.
Stejně mě zajímalo, co vlastně dívky tak vyděsilo. Jak jsem se dověděl, naštěstí byly všechny zvědavé a okolo místnosti rozmístily mobilní telefony s nahráváním videa, takže existuje několik verzí záznamu.
V sesterně mi paní Zahrabalová zkušeně ukazuje záznam z jednoho mobilu: „Tady ještě nic…, tady taky ne, počkejte,…, tady, tady se to stalo.“
Sleduji na monitoru, jak se skutečně jakýsi sloupec mlhy formuje do něčeho, co vzdáleně připomíná lidskou postavu. Pak něco zamumlá a je slyšet jekot dívek a dusot jejich nohou při útěku.
Zajímalo mě, co ta postava řekla. Paní Zahrabalová vztyčí ukazovák a říká:
„Pustím vám záznam, na kterém je to slyšet lépe. Poslouchejte.“
A po zhlédnutí záznamu s lepším zvukem musím konstatovat, že se děsu přítomných dívek nedivím. Jasně jsem totiž slyšel větu, ze které i mně šel po zádech nejlepší děda:
„Hergot, chlapi, nelejte to pivo z oken, podívejte se, jak vypadám!“
O dalším vývoji v celém případu budu samozřejmě své čtenáře informovat.