Hluboký lidský příběh z Hošťálkové aneb Extrémní proměna paní Antonie Veselé

Kdo se stane všeobecně známou a oblíbenou osobností, může se dočkat toho, že si vytvoří skupinu příznivců, někdy až tak oddaných, že se budou snažit svůj idol napodobovat.

Na zajímavý příběh, který se odehrál v Hošťálkové, mě upozornila jedna místní občanka, jak už to bývá, při besedě se čtenáři. Po zjištění všech detailů a podrobností jsem si s vrozenou valašskou skromností, což je vlastnost, která se mi na mně samotném líbí nejvíc, dovolil příběh literárně zpracovat a zde odprezentovat P.T. čtenářům a čtenářkám.
Pro mnoho lidí není nic divného, když obdivují nějakou známou a oblíbenou osobnost. Terčem takového obdivu bývají politikové, sochaři, malíři, jazzoví hudebníci a v neposlední řadě i herci. Obdivovatelé se snaží zjišťovat si o své oblíbené osobnosti všechny možné detaily a někteří dělají vše pro to, aby se své oblíbené osobnosti podobali i vnějším vzhledem.
K tomuto fenoménu se vyjádřil i známý psycholog Věroslav Kopýtko mladší: „Fenomén obdivu vůči veřejně známým osobnostem je starý jako lidstvo samo. Fenomén doslovného napodobování konkrétní osobnosti je záležitostí novější. Pohlédneme-li do Ameriky, najdeme spoustu lidí, kteří dělají vše proto, aby vypadali jako Elvis Presley nebo Michael Jackson, mezi ženami pak například jako Diana Ross. V Německu, které je nám kulturně nejblíže, pak nejvíc mužů napodobuje Thomase Gottschalka a nejvíc žen Ninu Hagen. V českých podmínkách je vše pochopitelně skromnější, i když i u nás máme muže, kteří se rádi stylizují do podoby Karla Gotta nebo Waldemara Matušky, či ženy, které se stylizují do podoby Heleny Vondráčkové nebo Evy Dvořáčkové, což je ta paní z dua Eva a Vašek.“
Pochopitelně mě zajímalo, jak jsou na tom naši východní sousedé Slováci.
„Inu, jak z historie víme, mnoho věcí, například průmysl nebo lední hokej, přišlo na Slovensko se značným zpožděním oproti českým zemím,“ říká pan Kopýtko mladší, „navíc, když uvážíme, že 80. léta minulého století tak, jak je známe z historie České republiky, dorazila na Slovensko teprve v roce 2004, nelze se divit, že i fenomén napodobování veřejně známých osobností dorazil se zpožděním. I v této zemi však má zajímavé výsledky. Mezi muži vede stylizace do Joža Ráže nebo Petera Nagyho, mezi ženami do Emilie Vašáryové nebo Adely Vinczeové.“
A co s tím má společného obec Hošťálková? Na to se jistě všichni ptáte. Inu, v Hošťálkové žije paní Antonie Veselá. A ta se zhlédla v legendární herečce Stelle Zázvorkové.
„Vlastně ani nevím, kdy jsem ji začala obdivovat,“ říká paní Antonie a upíjí přitom z hrnku čerstvě uvařenou meltu. „Každopádně jsem si postupně nahrála všechny filmy, seriály, televizní inscenace i výstupy v estrádních pořadech, ve kterých paní Zázvorková vystupovala.“
Opravdu se mi nechce věřit, že proti mně nesedí legendární herečka. Hlas, dikce, mimika, gestikulace, pohyby hlavou, účes, to vše vypadá, jakoby si paní Zázvorková odskočila z natáčení dalšího filmu o rodinách Nováků a Bartáčků.
„Krátce po padesátce jsem nejdříve ovdověla a o něco později jsem šla do předčasného důchodu,“ říká paní Antonie. „A najednou jsem měla hodně času na to, abych se rozhodla, jak se svým životem a časem naložit a jak dát najevo svůj obdiv k paní Zázvorkové. Prodala jsem barák a začala jsem postupně investovat do plastických a jiných operací. Nejprve jsem si kompletně nechala vyměnit vlasy. Pak přišlo na řadu tvarování obličeje a celé postavy, protože jsem do té doby byla poměrně hubená.“
„Asi nejnáročnější,“ pokračuje paní Antonie po dalším upití z hrnku melty, „byla změna výšky postavy. Víte, já jsem měřívala okolo 188 centimetrů a paní Stellinka byla přece jen o skoro půl metru menší. Zkracovací operace a následná rehabilitace, kdy jsem se učila ovládat své změněné tělo, mi zabraly skoro dva roky, ale stálo to za to.“
Poté, co paní Antonie absolvovala všechny procedury a vyřídila si i nové osobní doklady, žije, jak sama říká, nový život. Po prodeji domu si pronajala malou útulnou garsonku. Lidé na ulici se na ni častěji usmívají a někteří ji žádají o společnou fotografii.

Z fotografií, které má paní Veselá ve svém albu, do nějž mi umožnila nahlédnout, je vidět, že proměna byla v jejím případě opravdu radikální.

„Kolikrát se dívám na filmy o rodinách Bartáčků a Nováků a zapomínám rozpoznat, kde končí film a kde začínám já,“ říká s úsměvem paní Antonie, která navíc využívá pomoci své švagrové, která jí šije oděvy přesně podle kostýmů, které legendární herečka nosila ve svých nejslavnějších rolích.
Poslední dva roky objíždí kulturní domy a domovy pro seniory s programem „Stellinka revival.“ „Nouzi o vystoupení nemám, jen málokdy mám celý den volný, jako dnes, jinak pravidelně šest až sedm dní v týdnu vystupuji. A když se pokouším dovolat do Tararingapatamu, diváci řvou smíchy.“
Na závěr jsem požádal paní Antonii, aby zkusila pronést některou větu, typicky spojenou právě s paní Zázvorkovou. Paní Antonie ani na okamžik nezaváhala, nadechla se a pronesla: „A skláři nebudou mít co žrát.“
Paní Antonii jsem poděkoval za milou společnost a popřál hodně štěstí a úspěchů do dalších uměleckých let.