Hluboký lidský příběh z Francovy Lhoty aneb Z bezdomovce milionářem

Při besedách s čtenáři se čas od času stane, že mě někdo taktně upozorní na příběh, který pokládá za zajímavý a hodný zveřejnění. Nejinak tomu je i u příběhu, který poslední dobou rezonuje Francovou Lhotou.

Francova Lhota, jak sám název napovídá, se proslavila už na začátku 90. let minulého století, kdy ji jako první místo v tehdejším Československu navštívila legendární Metallica. Místní občané dodnes s dojetím vzpomínají na chvíle, kdy krojované děti z místního národopisného spolku za zpěvu lidových písní vítaly pány Hetfielda, Newsteda, Hammetta a Ulricha chlebem, solí a slivovicí. Ovšem ještě dopoledne před večerním koncertem se odehrála událost, kterou James Hetfield označil za nejzvláštnější zkušenost v dlouhodobé hudební kariéře. Skupina musela předstoupit před přehrávkovou komisi, sestavenou z na slovo vzatých odborníků (a až na čestné výjimky zkušených hudebníků), aby mohla dostat finální štempl a svolení k hudební produkci.
Místní příznivci thrash metalu na tento koncert vzpomínají dodnes a vždy, když je jeho výročí, se scházejí na místním fotbalovém hřišti, kde stálo improvizované pódium. Téměř každý z nich dá i dohromady celý playlist tehdejšího koncertu.

Skupina Metallica v době, kdy koncertovala ve Francově Lhotě. Zdroj: reddit.com

To bylo takové lehké intro a nyní zpět k hlubokému lidskému příběhu, jehož hlavním hrdinou je pan Miroslav (jméno bylo na jeho osobní přání změněno).
„Všechno to začalo v roce 2013,“ říká pan Miroslav a v očích se mu lesknou slzy, za které se my valašští ogaři nikdy nestydíme. „Tehdy totiž,“ pokračuje pan Miroslav, „ode mě odešla moje manželka Anežka i s oběma dětmi, kterým tenkrát bylo 17 a 16 roků. Postupně mě připravila o barák, auto, úspory. Navíc jsem měl napálené vysoké alimenty, takže jsem se musel hodně otáčet. Bohužel jsem jednoho dne přišel pozdě na šichtu a hned mezi dveřmi jsem dostal výpověď.“
Z dalšího vypravování vyplývá, že pan Miroslav postupně přišel o všechno a stal se, proč to nenapsat, bezdomovcem. Štěstí v neštěstí ho potkalo ve chvíli, kdy se seznámil s místním velkostatkářem Olinem. I tomu dopřejeme slovo:
„Vždycky jsem měl nahrané z rádia hity, pěkné písničky i správné bigbíty,“ začíná pan Olin, „pak jsem potkal tady Miru a bylo mi jasné, že mu musím pomoct. Mira byl úplně na dně a začal u mě dělat jako nádeník. Bylo mi ho líto, jak od rána do večera dře a v noci spí v kolni na seně, aby vydělal na alimenty a zároveň co nejvíc ušetřil. Celé roky jsem přemýšlel, jak Mirovi pomoct k ještě lepšímu životu.“
Celý příběh se začal lámat předloni. Tehdy pan Miroslav zjistil, že děti, kterým už tou dobou bylo 28 a 27 let a žili jako tzv. věční studenti, ve skutečnosti nejsou jeho.
„Nějaké to podezření jsem měl už dávno,“ říká pan Miroslav, „ale pokaždé jsem si říkal, že se na ně dívám ze špatného úhlu, jestli mi rozumíte. Pak ale Olin přišel s tím, že to konečně vyřešíme.“
Olin svému kamarádovi zaplatil kompletní DNA testy, které odhalily smutnou pravdu. Jamile měli oba kamarádi výsledek testů v ruce, začali jednat. Olin zaplatil nejlepšího právníka na okrese, ten sepsal žalobu a už se s ní hnali k soudu.
Soud rozhodl naprosto nečekaně. Dosavadní praxí totiž bylo, že vyplacené alimenty se plátci nevracejí, nicméně soudce René Hurský rozhodl zcela přelomově. Bývalé manželce pana Miroslava přikázal vrátit panu Miroslavovi všechny peníze, které jí pan Miroslav celé roky posílal, navíc přiznal panu Miroslavovi odškodné ve výši 17 236 514,67 Kč s tím, že paní Anežka je povinná toto všechno panu Miroslavovi uhradit do tří kalendářních dní od vydání usnesení soudu.
Panu Miroslavovi se naprosto převrátil život. S penězi, které má nyní k dispozici, si pořídil útulné bydlení, dal se i společensky dohromady a vrátil se ke své původní profesi správce obecního koupaliště.
V závěru je vhodné upozornit na to, že ne všichni jsou z rozhodnutí soudu ve prospěch pana Miroslava nadšeni. Předsedkyně Svazu zanášivých žen Jindřiška Pelešivá podotkla, že toto rozhodnutí vytváří nebezpečný precedens a její kolegyně ve svazu jsou zděšeny a pokládají tuto situaci za pro sebe ohrožující.
Sám pan Miroslav doufá, že ještě potká ženu, která mu bude věrnou a zodpovědnou manželkou. „Zasloužil bych si to,“ říká a jeho kamarád velkostatkář Olin pokyvuje souhlasně hlavou.