Hlavně se neutopit

V té hospodě se už dávno zastavil čas. Kdo vešel, měl dojem, že je stejná, jako před více než třiceti lety. A do jisté míry za to mohla Simona.

Simona měla svůj operační prostor za pípou a mezi stoly, i když za pípou se cítila jistěji. Byla pevnou součástí této hospody tak dlouho, že snad neexistoval jediný pamětník, který by dokázal říct, jak tato hospoda fungovala předtím, než sem tehdy ještě nezletilá černovlasá holka s unylým pohledem přišla požádat o brigádu. Že se z brigády postupně vyvine její celoživotní náplň, by tenkrát nenapadlo nikoho a Simonu ani jako poslední ze všech.
Tenkrát, na začátku zlatých devadesátých let, kdy se do tehdejšího Československa přivalila vlna hudby, která zněla úplně jinak než to, co prezentoval ústřední pěvecký sbor ÚV SSM Plameny nebo „vážený pan doktor“ František Janeček se svými Kroky, si Simona na záda svého podivného kusu oděvu, který mohl být jak extrémně dlouhou košilí, tak i lehkým kabátem, a který si prý ušila sama za nikdy nevyjasněných okolností, křížkovým stehem vyšila nápis „DIE TOTEN HOSEN.“ Ten tam má dodnes, i když v mezičase mnohokrát poupravila tu či onu nitku ze své původní výšivky.
Během let tak v souvislosti s touto hospodou fungovaly dvě jistoty. Že za pípou bude stát Simona a že když se k vám otočí zády, přečtete si na zádech jejího oděvu ta tři slova. „DIE TOTEN HOSEN.“
Dokud se v hospodách smělo kouřit, jí nechyběla v koutku úst rozkouřená cigareta, takže z některých úhlů Simona vypadala jako postavičky z kreslených vtipů Honzy Vyčítala. Vždy ve chvílích maximálního vytočení z ní mohutně potáhla, pak ji uchopila mezi špičky dvou prstů a odklepla popel do míst, kde kdysi stál popelník, nad kterým se tyčilo něco, co připomínalo velkou pyramidu v Gíze nebo babylonskou věž, načež vyfoukla a způsobila tak lokální mlhu, hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál.
Od té doby, kdy se v hospodách kouřit nesmí, přehazuje Simona jazykem z koutku do koutku nikotinovou žvýkačku. Často je těch žvýkaček najednou víc.
Za zády hraje Simoně chrchlák. Tak toto zařízení pojmenoval Udo. Souviselo to taky se začátkem devadesátých let. Tenkrát se hudba začala prodávat i na CD, i když ne každý si tuto novinku mohl pořídit. Ovšem v každé partě byl někdo, kdo zrovna sehnal CD s tou hudbou, po které někdo jiný toužil. A tak hrdý majitel kulatého lesklého disku kopíroval na desítky kazet desítkám lidí.
Chrchlák je radiomagnetofon s kazetovou mechanikou. Simonu totiž móda CD, MP3 a jiných způsobů poslechu hudby oběhla obřím obloukem (to jsou tři slova na o za sebou) a zůstala věrná kazetám. Udovi tenkrát řekla, že by něco takového chtěla.
Udo na ni upřel svoje uhrančivě modré oči a vychrlil spoustu slov, kterým rozuměl pouze někdo, kdo se vyznal v HiFi technice. Simona zamrkala a řekla, že jí bude stačit výrobek z tržnice pod autobusovým nádražím, načež měl Udo co dělat, aby neomdlel. Nicméně v jeden volnější den se Simonou patřičnou tržnici navštívil. Nad výběrem tamních rádií a kazeťáků převracel oči v sloup a tvrdil, že jsou zadarmo drahé, a snažil se Simoně poradit nedalekou HiFi prodejnu, kde by za částku jen o dvě nuly na konci vyšší koupila správný výrobek.
Simona si nakonec vybrala. Nechala si od prodavače poradit, vyzkoušela, že se do toho, co si vybrala, vejde kazeta s nahrávkou místní punkové skupiny, takže když se okolím rozeřval velmi vulgární text o samici prasete domácího a kině, vyvolalo to mezi prodávajícími cizinci menší paniku, a prohlásila, že to je přesně to, co potřebuje.
„Vážně?“ řekl tehdy Udo. „Takový chrchlák?“
Chrchlák hraje dodnes tak, že Simona ještě slyší hudbu, text i rytmus. Před pípou je ale slyšet už jen trochu a v lokále zní jako vzdálené šumění. Nutno dodat, že je to ku prospěchu duševnímu zdraví hostů hospody.

Udo se vlastně nejmenoval Udo.
Tenkrát ale nikdo nikoho neoslovoval (to jsou tři slova na n za sebou) skutečným jménem. Takže Udo byl prostě Udo, aspoň v partě, která se scházela v oficiálním rockovém klubu, pololegálním jiném rockovém klubu, dalším klubu, který vznikl z části bývalé výrobní haly, nebo v té či oné hospodě. A Simona, neměla-li zrovna šichtu, do té party patřila rovněž.
A zrovna tenkrát na jednoho kluka, který seděl mezi ostatní bavící se partou, jiný kluk zahlaholil veselým hlasem: „Člověče, ty seš celý Udo Dirkschneider!“
Nikdo dodnes neví, jestli to bylo myšleno jako pochvala nebo jako zdrcující kritika, nicméně od toho okamžiku oslovenému nikdo neřekl jinak než Udo. A i on sám se po nějaké době začal tímto jménem představovat.
Sám se tomu pak smál, když v den, kdy měl promoci, se sálem rozlehlo „inženýr David Šimek,“ což bylo Udovo pravé jméno, a on seděl nadále na svém místě a pro diplom si nešel a nešel. Až poté, co mu někdo řekl: „Ty, Udo, nejsi ten David Šimek náhodou ty?“
Udo měl ještě jednu zvláštní vlastnost. Vůbec o sobě nemluvil. Nikdo nevěděl, odkud pochází, jestli má rodiče nebo sourozence a žádné podobné detaily. Mluvil o jiných, ne o sobě. Zajímal se o každého, nicméně sám se z osobních otázek vždycky nějak vykecal.

Simona trhla hlavou a rozhlédla se. Pak se otočila k chrchláku, jedním čudlíkem otevřela kazetovou mechaniku, vyndala kazetu, otočila ji, aby se mohla přehrát druhá strana, zase ji zandala dovnitř, zavřela kazetovou mechaniku a jiným čudlíkem spustila přehrávání. A vzpomněla si na manžele Prušánkovy.
Volným kolébavým krokem, připomínajícím krok některých vodních ptáků, došla k jejich stolu. Usmála se a sebrala talíře.
Paní Prušánková měla španělské ptáčky s rýží.
Pan Prušánek měl karbanátek s bramborovým salátem.
Jako každý čtvrtek.
„Dáte si ještě kávu,“ to Simona spíš konstatovala, než že by se ptala, protože tohle zkrátka věděla.
Vyčkala na dvě formální přikývnutí a otočila se směrem k pípě. Za jejími zády se usadila skupina pěti kluků. No, možná už mužů. Byli asi starší než byla ona v dobách, kdy Simonina parta řádila po nocích.
Simona odnášela špinavé talíře a byla připravena houknout na kuchařku Mariku, aby uvařila Prušánkovým tradiční dvě kávy, když z té pětičlenné skupiny jeden prohlásil:
„To jsme zapadli do pořádné díry, tady by se to správně mělo jmenovat U Suchánků.“
Simoně projela páteří od kostrče po nejvyšší obratel podivná vlna. Pokud to šlo, narovnala se v zádech, došla ke dveřím kuchyně, promluvila si s Marikou, došla za pípu a zalitovala, že se v hospodě nesmí kouřit.
Přitiskla tu podivnou kouli, která vznikla z asi tří nikotinových žvýkaček v jejích ústech, jazykem k patru a tiše pronesla:
„Tak u Suchánků, jo? No, lepší než u Genzerů.“
O chvíli později přišla ke stolu těch pěti a beze slova před ně postavila pět plných půllitrů, načež odešla zpět za pípu, kde roztočila dalších pět piv.
Mezitím odnesla dvě kávy manželům Prušánkovým, vrátila se k pípě, dotočila těch pět piv, pod paži si zasunula pět jídelních lístků a jakmile zpozorovala, že všichni v té pětici jsou v polovině těch prvních půllitrů, vyrazila k nim a postavila jim na stůl dalších pět. Vedle položila jídelní lístky se slovy „kdybyste si chtěli něco dát“ a vrátila se za pípu, kde roztočila dalších pět půllitrů, došla k manželům Prušánkovým, ty zkasírovala, vzala od pětice mužů pět prázdných půllitrů, vrátila se za pípu a pomalu dotáčela třetí pivní pětici.
Jakmile byli ti výtečníci v polovině druhé várky piv, opět k nim vyrazila a postavila jim na stůl třetí pětici.
„Moment,“ zaprotestoval jeden z nich, „snad nás nechcete utopit!“
„Utopit snad ani ne,“ pronesla, „ale mrzelo by mě, kdybyste si to tady pletli se Suchánky. Nebo s Genzery.“
„Tak to promiňte, já to tak nemyslel,“ ozval se ten, který tu původní větu pronesl, „my jsme tady poprvé a koukáme, jak je tu málo lidí, tak jsme si mysleli, že…, že nevíme, proč je tu tak málo lidí.“
„No protože tahle hospoda stojí na blbým místě,“ vysvětlila mu Simona, „když za rohem je obchoďák a lidi si navykli na ty blafy z rychlých vývařoven. A vůbec, dáte si něco k jídlu?“
Nadiktovali jí každý, co kdo chtěl.
„A prosím vás,“ řekl jiný, „to další pivo radši až poté, co vám řekneme. Já bych třeba rád došel domů v pořádku.“
„Jasně,“ vydechla Simona, pomalu odkráčela, do kuchyně nahlásila objednávku a postavila se znovu za pípu.
Jsou věci, které se nemění.