Hanka

„Kdy vlastně ten Tomáš přijede?“ zeptala se Hedvika už aspoň podesáté. „O půl druhé,“ odpověděl jí opět nejméně podesáté její manžel Slavomír.

Hedvika běhala bytem jako potkanice, která omylem sežrala pytel kávových zrnek. Čtyřikrát přetřela dokonale vytřenou podlahu. Sedmkrát přeluxovala dokonale vyluxovaný koberec. Asi podvanácté stírala prach i z míst, kde se nikdy neusazoval. A čistotu oken kontrolovala tak pečlivě, až se zdálo, že v místnosti žádná okna nejsou a že jarní sobotní slunce svítí přímo do bytu.
„Zas tolik nevyšiluj,“ pronesl Slavomír, zahloubaný do historického románu. Oproti své manželce byl nad věcí a bral celou situaci lážo a někdy – když se Hedvika nedívala – i plážo. Byl rád, že si jejich syn konečně našel holku a konečně dostal odvahu ji přivézt svým rodičům představit.
„Když já nevím, jak se k ní mám chovat,“ pronesla nervózně Hedvika a jala se leštit umyvadlo v koupelně, které už tak bylo nablýskanější než v době, kdy si je kupovali. „A jak se ta jeho holka vlastně jmenuje?“ zeptala se opět nejméně podesáté.
„Hana,“ pronesl zřetelně Slavomír a otočil stránku, „Tomášova přítelkyně se jmenuje Hana.“
„Hanička,“ řekla Hedvika – opět po aspoň desáté – zasněně. „Pěkné jméno,“ a začala čistit už dávno čistou vanu.
Slavomír zakoulel očima a povzdechl si. Jejich jediný syn Tomáš byl dlouhou dobu takovým tím klukem, který nejeví o nic zájem, kouká jen do knížek (a později do obrazovky monitoru u počítače) a nevykazuje žádnou aktivitu. Najednou ve chvíli, kdy mu už pomalu klepala na dveře třicítka, si našel přítelkyni Hanu.
Když to doma oznámil, Hedvika doslova tančila po kuchyni i jinde. Její sen o vnoučatech, který se jí pomalu a jistě rozplýval, dostával reálné kontury.
Tančit přestala ve chvíli, kdy se Tomáš prokecl s tím, že jeho vyvolená Hanka už dítě má a je svobodná matka. Hedvika spustila litanii na téma co je to za holku, že si kdovíkde uplete dítě a ani s jeho otcem není, kdo ví kde a jak k tomu přišla. Slavomír musel využívat veškeré své umění diplomacie, aby svou ženu přesvědčil. I tak to trvalo víc než rok, než Hedvika připustila, že i svobodná matka má nárok na štěstí a dokonce na štěstí po boku jejího jediného syna.
A ještě další téměř rok trvalo, než Hedvika připustila, že je dobrý čas k tomu se s novopečenou nastávající snachou seznámit. Slavomír od syna věděl, že s Hankou normálně společně bydlí, jezdí na výlety, plánují budoucnost a jejího malého Vašíka má rád jako vlastního. Dokonce jednou, když se sešli v hospodě, mu Tomáš Hanku představil. Slavomír konstatoval, že Hanka je velice sympatická a pohodová holka, která se k jeho synovi hodí.
„Budou tu každou chvíli,“ mnula si Hedvika nervózně dlaně.
„Je tři čtvrtě na jednu,“ upozornil ji Slavomír. „Budou tu za tři čtvrtě hodiny. Nechceš se na chvilku posadit a zklidnit se?“
„Když ono to nejde,“ zasténala Hedvika a vrhla se k šatní skříni, kterou okamžitě otevřela. „A vůbec, jaké si mám vzít šaty? Aby se mě ta holka nelekla.“
„Proboha,“ zakoulel Slavomír očima, „nejdeš na módní přehlídku, jenom se setkáš se synovou přítelkyní.“
„A co jí mám říct, až ji uvidím?“
„Co bys jí říkala. Normálně natáhneš ruku a řekneš: ‚Dobrý den, já jsem Hedvika Zlámalová, Tomášova máma.‘ A to je vše. Nic víc říkat nemusíš.“
Hedvika si povzdechla, vytáhla troje šaty, zmizela s nimi ve vedlejším pokoji a za několik minut přišla v zelených šatech s bílým proužkem.
„Tyhle budou nejlepší,“ rozhodla. „Ty, táto, kdy přijíždí ten vlak?“
„Přijíždí ve třináct sedmnáct,“ odpovídal trpělivě Slavomír. „A než dojdou od nádraží k nám, bude akorát půl druhé.“
Hedvika se podívala na hodiny. „To už jsou v Jahodné, to je jen dvě zastávky. Já už dám bábovku na stůl, jo?“
„Prosím tě, seď,“ pronesl Slavomír rezignovaně.
Hedvika se posadila a hned zase vstala. „To se nedá vydržet. Tomáš volal, že přiveze i toho jejího kloučka, toho Vašíka. Prý je to velice chytré dítě a na podzim už půjde do první třídy,“ zopakovala to, co Slavomír nemohl nevědět.
Slavomír si založil rozečtenou stránku, zavřel knihu a odložil ji. „Tak se podívej, Hedviko,“ řekl klidně, „nemusíš tu takhle trojčit. Tomáš s Hankou a Vašíkem přijedou, popovídají si s námi, možná si spolu dáme po štamprli a znovu odjedou. Chovej se naprosto normálně a všechno bude v pohodě.“
Hedvika si hluboce povzdechla. Pořád na ní bylo vidět, jak je nervózní. Nejradši by byla, aby už byl syn tady a zároveň aby už i s přítelkyní a jejím dítětem – jak mohla holka přijít za svobodna k dítěti a být s ním sama? To za nás nebylo! – odjeli. Aby se zase vrátila do svého běžného režimu.
Než se oba nadáli, bylo půl druhé a od dveří bytu se ozval zvonek.
„No vidíš,“ řekl s úsměvem Slavomír, „jsou tady,“ to už říkal do prázdného prostoru, neboť Hedvika vyběhla stylem Florence Griffith Joyner ke dveřím.
Než stihl Slavomír dojít do předsíně, byla zpátky. Z obličeje jí zmizela veškerá barva.
„Tomáš je tady. I s Hankou a tím jejím Vašíkem,“ pronesla tiše a odešla do ložnice.
Slavomír pokrčil rameny a šel ke dveřím.
Vedle jeho syna Tomáše a usměvavé blondýnky Hanky stál malý klučík. Černé vlásky se mu kroutily do roztomilých prstýnků. A jeho velké oči koukaly zkoumavě na svět, na který se smál zářivě bílými zuby z tváře, která měla barvu pětadevadesátiprocentní hořké čokolády.
Slavomír pochopil, že ho čeká další vlna přesvědčování své ženy.