Falešný profil

Dlouhé roky jsem byl tím, kdo měl problém se seznámit s potenciální partnerkou. Ani jsem k tomu neuměl vyhledat příležitost. Nakonec mi pomohli kamarádi nevšedním způsobem.

Před několika lety jsem začal pracovat jako vývojář. Pracoval jsem na speciálních a specifických aplikacích. Postupně jsem si navykl na práci z pohodlí svého domova s tím, že do firmy zajedu maximálně jednou za měsíc podepsat patřičné dokumenty. A to byl kámen úrazu. Na cestě z ložnice do obýváku s mezipřistáním v kuchyni prostě budoucí partnerku nenajdu.
Časem mi moje samotářství začalo vadit. A tak jsem se svěřil těm, kterým jsem se naučil aspoň trochu důvěřovat, tedy svým třem nejlepším kamarádům.
„A co kdybys zkusil seznamku, Libore?“ šťouchl do mě Oskar. Jemu se to mluvilo, i v době karantény, kdy byli povinně všichni doma, se seznámit dokázal. Zároveň mě ale nahlodal, takže jsem si nechal poradit, kterou seznamku zkusit a jak se v ní orientovat.
Vytvořil jsem si profil, nahrál na něj asi nejvíc ucházející fotku, vyplnil co nejpravdivěji svoje údaje a čekal jsem na smršť vdavekchtivých dívek. Po týdnu jsem sice viděl, kolik si jich můj profil zobrazilo, ale nabídka na seznámení veškerá žádná. Po dalším týdnu byla situace stejná. A po tom dalším jsem se opět svěřil svým třem nejlepším kamarádům.
Kluci si prohlédli můj profil, prohlásili, že jsem beznadějný případ a že se na to musí úplně jinak. Viktor mě požádal, abych mu svou fotku poslal e-mailem, protože má v plánu vytvořit mi falešný profil a ten určitě nějakou ženu zaujme.
Prohlásil jsem, že nemám co ztratit, a fotku mu poslal. Druhý den se za mnou Viktor stavil a ukázal mi, co udělal.
Já se tedy vyznám hlavně v kódování všeho možného, do různých fotomontáží se nehrnu, ale musel jsem mu zatleskat. Namísto toho, aby ze mě v grafickém programu udělal neodolatelného borce, mě vymodeloval tak, že jsem vypadal jako někdo mezi Homerem Simpsonem a jeho přítelem Barneym. Napsal o mně, že jsem člen úklidové čety na městském úřadě a ještě pozměnil pár drobností.
„Na tohle,“ zaťukal pak na displej svého mobilu, „totiž zareaguje jen taková, která nejde po vzhledu, ale po charakteru. Budeš zírat.“
A zíral jsem.
Po třech dnech jsem měl nabídku na seznámení od Beáty. Na fotce vypadala sympaticky, bydlela nedaleko, takže nic nebránilo v tom si s ní smluvit sraz. Ještě deset minut před časem setkání jsem měl strach z toho, co se stane, až mě uvidí.
Můj strach skončil hned, jakmile přišla. Když mě uviděla, rozesmála se na celé kolo a prohlásila, že si budeme určitě rozumět. Pak dodala, že ji zajímalo, jak asi vypadá kluk, který místo toho, aby se v inzerátu vylepšoval, se naopak ukazuje horší, než je.
Postupně ze mě padala nervozita, při loučení jsme si domluvili další setkání, pak ještě další a nakonec jsme spolu začali naplno bydlet.
A za to vděčím svým poťouchlým kamarádům. Samozřejmě jsem jim přivedl Beátu ukázat. Pobavilo ji to a řekla, že je jim vděčná za to, že jí mě přihráli do života.