Dvě kávy pro mrtvý anděly

Každý ráno vařím dvě kávy. Ne protože bych byl bohatej. Ani romantik. Jen idiot se zvykama, který přežily vztah.

Konvice zasyčí.
Kuchyň v paneláku na Jižáku se naplní vůní přepálenýho života a levný brazilský směsi z Lidlu.
Hrnek s oprýskaným jelenem postavím nalevo.
Ten její.
Druhej doprava.
Můj.
A mezi nima ticho, který by se dalo krájet motorovkou.

Někdy mám chuť ten její hrnek rozmlátit o zeď.
Jenže pak si představím uklízení střepů a okamžitě mě přejde jakákoli vášeň.
Ve čtyřiceti už člověk neřeší tragédie.
Řeší, jestli má doma smeták.
Venku pod balkonem řve popelářský auto.
Kov na kov.
Jak kdyby někdo porcoval tank.
A možná jo.

Tahle země miluje recyklaci.
Z bývalých lásek se dělaj historky do hospody.
Z muzikantů taxikáři.
A z chlapů, kteří chtěli zachraňovat svět, se stanou lidi, kteří sbíraj slevový kupony na šunku.
Sednu si ke stolu a koukám na páru nad tím druhým hrnkem.
„Tak co?“ zeptám se nahlas.
Nikdo neodpoví.
Jen lednice zabručí jako starej alkoholik po schodech.

Před třema měsícema odešla.
Ne dramaticky.
Žádný talíře, žádnej řev, žádný „najdu si sama sebe v Portugalsku“.
Prostě si sbalila svetry, knížky a ten hnusnej žlutej kabát, ve kterým vypadala jako melancholická kuřecí nugeta.
A řekla:
„Ty už dávno nežiješ. Ty jen opakuješ.“
To člověka zamrzí.
Zvlášť když ví, že ženská, co to říká, strávila osm let sledováním detektivek pod dekou a jedla u toho arašídový křupky tak hlasitě, že jsem neslyšel vlastní depresi.
Jenže měla pravdu.
Opakoval jsem.
Stejnou cestu do práce.
Stejný hospody.
Stejný řeči.
Stejný kafe.
A teď opakuju i ji.

Každý ráno dvě kávy.
V práci se mě ptali, proč poslední dobou vypadám jak hrobník po rozvodu.
Řekl jsem:
„Držte hubu.“
A oni přikývli, protože v kanclu existujou dva druhy mužů.
Ti, kteří se jednou sesypali.
A ti, na které to teprve čeká.

Večer chodím do nonstopu naproti nádraží.
Maj tam utopence tvrdý jak policejní výslech a jukebox, kterej hraje pořád dokola starý německý songy o vlacích, válce a ženských, které odešly s bubeníkem.
Tam jsem potkal Karla.
Karel vypadal, jako kdyby ho život vyplivnul do příkopu a pak si to ještě rozmyslel.
„Ty jsi ten s těma dvěma kafema?“ zeptal se.
„Cože?“
„Slyšel jsem o tobě.“
„Od koho?“
„Nevím. Hospody si pamatujou.“
To je přesně ten druh věty, kterej dává smysl jen po sedmým rumu nebo v literatuře.

Jenže Karel byl střízlivej.
Seděl naproti mně a loupal etiketu z piva.
„Víš, co je nejhorší?“ řekl.
„Ne když někdo odejde. Nejhorší je, když po něm zůstane rutina.“
Pak se zasmál.
Takovým tím smíchem, který zní, jako když někdo startuje starej diesel v lednu.
Domů jsem šel pěšky.

Noční město hučelo.
Tramvaje řinčely jak unavený kostry.
Nad mostem visel měsíc — bílej, studenej a trochu křivej, jako obličej boxera po posledním kole.
A ráno?
Ráno jsem zase uvařil dvě kávy.
Jenže tentokrát jsem ten druhej hrnek vzal.
Otevřel balkon.
A vylil ho dolů.
Kafe dopadlo na beton jako malá hnědá autonehoda.

Nějaká ženská dole zakřičela:
„Kurva!“
A já se po třech měsících rozesmál.
Fakt nahlas.
Protože možná člověk neumí zachránit lásku.
Možná neumí zachránit ani sebe.
Ale furt ještě může někomu zkurvit ráno.
A to se taky počítá.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini